Lehoučké křehké dobro.

4. května 2018 v 2:24 | Paralala |  fronta se zrušila
V pravym rohu 1:57. Rozhodla jsem se ještě nejít spát, i když se mi písmenka pletou víc, než celý den a pravý prst jakoby umírá na myši. Vytáhla jsem z lednice jednu plechovku levnýho ředěnýho piva a teď přemýšlím o tom, kdy jsem si zvykla používat výrazy jako pravý prst a myslet tím ukazováček na pravý ruce. Pak je levý prst, a to je prostředník, taky na pravý ruce. Jsou prostě určitý zákonitosti. Prostředník mezi mnou a životem na černý obrazovce Autocadu. Nechápu, jak si ji někdo může měnit na bílou.

 

I found something worth waking up for.

15. února 2018 v 20:17 | Paralela |  fronta se zrušila

Mívám takový dny i teď. Spousta lidí ví, co znamená "i teď". My frustrovaný si to tak říkáme. I teď když je mi líp, i teď když chci, i teď když můžu, i teď když to jde…a tak. Je to různý, snaha úměrná, výsledek stejný. Takže i teď se občas probouzím do dne, kdy to nejde. Není to hned, je to plíživý a moje vstávání trvá asi hodinu. A mně se chce psát o jogurtech.


Dneska mi nejde práce. Ne, že bych nic neudělala, jen nemám pocit okolo věty "jo, dobrý". Zdá se mi to celý nedobrý a ten dům prostě není hezkej. Chudáci lidi, padli na mojí zrovna teď neúrodnou půdu. Možná i proto chce všechno čas. Navíc mám úplně zmrzlý nohy, vlasy mi od souseda smrdí kouřem a vůbec nevím, jestli se mi podaří ty jogurty.


Jedno dopoledne sedím na gauči v práci, který stojí odhadem
skoro přesně,
myslím,
zhuba,
nevím jistě
asi tak 300tis.
A jiný dopoledne zas sedím na našem perfektním stoletým gauči, kterej je mnohem lepší a pohodlnější a taky ošklivě hnědej, semišovej a pořád tak trochu cítit čističem na koberce, když jsme se snažili vyčistit tu smrdutou skvrnu. Je to 5 měsíců. Myslím, že si to ani jeden z nás neuvědomuje. A zbytek světa taky ne. Čas totiž běží a je to neúprosný. Zvlášť, když je většina roku zima. A studí vás nohy. No dobře, tak teda mě studí nohy. Ale u plynovýho topení se mi hřejou jogurty.


Mám v hlavě tisíc slov. A nějak je nemůžu ventilovat. Přestala jsem psát a spousta slov se mi tam zavírá do malých klecí a dusí se. Nezamykám je, občas je vyndavám a říkám je nahlas a je to moc příjemný, když mě někdo poslouchá, i když si to pak moc nepamatuje, ale to nevadím, protože to není jen tak někdo. Strašně mi chybí tyhle dlouhý souvětí. V normálním životě je nebezpečný je používat. Ale paralelní svět je nějak spolyká. On všechno spolyká. Zapomněla jsem mu poděkovat. Asi si zaslouží jeden domácí jogurt.


Chybí mi lidi, co mi skrz svoje články promlouvali do duše. Uvědomuju si to, když čtu Valerii, když vidím, jak se něco může opakovat u jinýho člověka a tím něco myslím náladu nebo pocit nebo životní situace. Na tom totiž nesejde, protože se to stejně všechno nakonec promíchá. A my nevíme, ve který z těch fází zrovna jsme. Jestli tohle utrpení je zrovna teď poučný a pro dobro věci, nebo jestli už je to jen čistý utrpení bez cíle. Věříme vůbec, že jsou nějaký cíle? Asi jo, ale pořád je hledáme a zvládáme jen krátkodobý. Třeba co bude k obědu. Nebo za předpokladu, že mě neexistující pes přikrývá tlustou černou dekou, se prostě sebrat a vyrobit domácí jogurty.


Třeba už to nepřijde. A mě se nebude chtít psát o svatbách, o lidech, o sousedech, o houmrovi nebo o zácloně. Ale teď to tak je, všichni se mějte o něco líp a já napsala jsem o jogurtech.

Navždy, to je ironie, kterou nepohřbíme.

12. listopadu 2017 v 7:48 | Paralela |  fronta se zrušila
Víte děti,
tohle je strašně těžký. Vracet se k emoční internetový prostituci už mi chvílema připadá docela nepatřičný. Nepřipadá mi být součástí hříšný, ani nutný. Prostě buď jsem a nebo nejsem. Dávám najednou sobě (a snad i všem ostatním) mnohem víc svobody. Sice jsem se za ty měsíce mlčení neproměnila v kouzelnou vílu, ani v reklamu na ultimátní štěstí, ale teď si tak chci připadat. Prožívám pořád nějaký veliký niterní trápení, jen jsem u toho veselá. Aspoň většinou. Ono totiž vždycky, když se cítíte až moc šťastný, tak přijdou chvíle, kdy se z vlastní hysterie nemůžete nadechnout a nakonec necítíte nic než únavu a smutek. (Žádný stud!)

Kdysi jsem četla dlouhodobě Kačenky blog. Je to tak dlouho, že si nevzpomenu, jak se jmenoval. Ale na tom asi nesejde, když je dávno němý. Našla si jiný štěstí a napsala, že už to necítí jako správný, psát o tom na internety. No, nic nevydrží věčně, ani ty plíce! #Hrabě A mně to vůbec správný nepřišlo. Naopak.


Ale časy se mění. A lidi taky. Doba je sice jenom jedna, přátelé, ale my máme přece jen radši, když to jsou ty čtyři, co se pořád a pořád opakují. Dokážu odpustit Kačence, že už nic nenapsala. Nikdy. Dokážu to odpustit i sobě. Dokážu si odpustit i neumytý nádobí a nevyžehlený prádlo. (A to bych každopádně neměla.) Takže abych napravila vesmír, vyžehlila jsem ty trika na skříni a píšu tyhle zbytečný řádky. A ty spíš. (A nejspíš se ti zdá něco tak krásnýho, že na to nikdy nebudu mít…?) #HraběIsLife


Jedna věc je jistá. Nikdy nejde sepsat všechno dokonalý i nedokonalý zpětně. Hlavně by to nikoho nebavilo! Podle mě je teď důležitý jen jedno - prostě nějak žijeme. S dočasným pocitem, že nám to asi nějak jde; že z života do života je to velká změna, ale není to velký utrpení; že váhy se pro jistotu vyvažují, protože se jim přece taky nechce hledat novou přítěž; …no a taky, že oběd na zítra je hotovej, takže je klid.

Největším nepřítelem muže je hlad. To si pamatujte.

Díky za zásluhy, jo? (To znamená za tu přízeň při pokusu o návrat.)



Mír&lásku, to pořád platí!
Paralela



 


opustit všechny zatvrzelý role u modrý zdi s vesmírem

22. srpna 2017 v 21:00 | Paralela |  fronta se zrušila



"HRABĚ IS LIFE", napiš to na zeď.
Na každou!
Ale už nenapíšeš, takhle to končí
praním povlečení po jiných rodičích
vařením obědů, který moc nemáš ráda
zíráním do zdí
bez nápisu.


Byla to opuštěnost, která způsobila válku.

23. června 2017 v 8:00 | Paralela |  fronta se zrušila


Někdy poslouchám Střepy a strašně si přeju, nebo třeba představuju, jaký by to bylo, narodit se v době tak, aby tohle nebylo strašný retro, který vlastně skoro nikdo nezná. A pak si vzpomenu, co to bylo za divnou dobu, dobu "rozbíjení důležitostí", ale Filip je mrtvej a tohle melodrama ho nevrátí. Mně, ani Tobě. Bylo by mi líp? Bude mi líp? Bude mi nějak, všelijak, jinak…


V mým životě pořád potřebuju někoho neurčitýho obdivovat. Filip je skvělej a tak to prostě mělo být. Se-s-tim-smiř, Paralelo!




"Kdo jsou to chudí?" řekl hošík.
"Všichni," řekla paní Macauleyova a usmála se pro sebe. Ulysses se statečně snažil nespat, ale už to déle nebylo možné.
"Musíš si zapamatovat," řekla, "že máš vždycky rozdávat, ze všeho, co máš. Musíš rozdávat i nerozumně. Musíš být marnotratný. Musíš dávat všem, s nimiž se v životě setkáš. Pak nic a nikdo nebude mít moc, aby tě o něco ošidili, protože dáš-li něco zloději sám, nemůže ti to ukrást a proto už není zlodějem. A čím víc budeš dávat, tím víc budeš muset rozdávat."


Další články


Kam dál