Měl bys raději zavřít oči.

12. února 2017 v 1:07 | Paralela |  fronta se zrušila
Život je těžkej. Těžkej a komplikovanej a proto jsou černý piva, červený vína a silný prášky na bolest. Vypadám jako někdo, kdo si to dal všechno najednou a teď o tom píše na svůj blog. Nic z toho není lež. Nevím, jestli je mi líp.


Chtěla jsem přestat brečet a tak jsem vymalovala dvě stěny v obýváku. Dvě podle mě stačí, když vlastně obývák vůbec nemáme. Radio beat hrálo Deep Purple, když jsem natírala tu první. Napadlo, že tu stěnu musím po bílení přetřít na tmavou fialovou. Child in time. Byl by tam velký nápis Deep Purple, aby to bylo jasný. Když jsem natírala druhou, začali hrát Black Sabbath a to jsem si uvědomila, že mám před sebou velký projekt. Životní punk je v týhle rodině stejně v kurzu, protože jinak by mě ty blbý kecy nedoháněly až k slzám. #fakit





Budu se stěhovat. V Praze. Čakry se pohnuly, Země se trochu vzdálila od slunce, nebo peklo vyhořelo - fakt nevím. Ale po roce čekání budu mít svůj pokoj, nový pokoj. A hezkej zadek. Protože budu každý den chodit do pátého patra. Ještě jsem ten pokoj neviděla, ale už vím, že z postele udělám gauč a z matrací postel. Už jsem koupila vypínací prostěradlo na dvoulůžko. Už jsem si určila barvu stěny nad matrací. Už jsem měla radost i strach. Všechno tak nějak nezvládám.
Trochu jsem se změnila a baví mě dělat věci pro dva. Na letgo jsem si osrdíčkovala asi tak milion věcí, co mi teď budou chybět. Osrdíčkovala jsem i spoustu dalších prostěradel. Zrcadel, skříněk, přehozů… Letgo je aplikace, která si myslí, že prodává věcí lidí lidem, ale ve skutečnosti jen utrácí moje neexistující peníze.
Nicméně jsou nutný věci, když chceš být dokonalá. A to bez prostěradla nikdy nebudeš.



Je tady spousta keců, ale jestli mi něco chybí doopravdy, tak je to interiérová stěrka, která se tváří jako obyčejný vzorek, který můžeš zatřít do jakékoliv barvy. Ale kouzlo (jako obvykle!) přichází v noci. Ve tmě svítí jako noční obloha někde daleko od Prahy. Bohužel se dá objednat jen v Anglii a tak se musím s tímhle fluorescenčním smetím rozloučit. Já se pořád musím s něčím loučit.
Prosím vás,
já se nechci loučit.
 

Emoce vymačkaný ze smrti.

10. února 2017 v 0:43 | Paralela |  fronta se zrušila
Přejíždím autobusem z jednoho města do druhýho, velkoměstštějšího a ještě víc velkoměstovýho.
Přejíždím z Prahy do Brna a z Brna do Prahy, sedět a měnit směr mě nijak nebolí. Rychlost určuje ten vpředu, rychlost určuje ten nad náma. Cítím bezpečí, nebo taky smysl. Dívám se z okna, jak to všechno ubíhá a nemám pocit ztrácející se minulosti. Nic není špatně. Dívám se z okna a další minuta je pryč. Podívám se znovu a vidím se na druhý straně. Cítím se na zemi, vláčená po asfaltu, cítím zlomený kosti a kůži sedřenou do masa. Nohy do nesmyslných tvarů už mi nepatří a mně je ve vteřině jasný, že tý holky ve mně se nezbavím tím, že jí udusím krásou. I když je to nejtěžší smrt. Je pořád se mnou, chci umřít hned teď a slzy přestávám počítat. Za tím oknem je tma a já se vracím. Jen nevím kam. Nikam nepatřím, nemám se kam vracet. Přejíždím autobusem, přejíždím vlakem, umírám.


Za oknem se slunce vylilo a tma se tříštila o baráky.




"Jen je docela často tma ..."



Stojím v tom velkým městě, který mám docela ráda. Praha pořád neztratila svoje kouzlo, i když se topí v pivě, koksu a výfukovejch plynech. Zatím ještě jsou místa bez ruskejch suvenýrů a japonskejch turistů. Jen je docela často tma a občas po tobě někdo v metru náhodně sahá. Je to odporný. Občas ti někdo v davu strčí svojí hnusnou špinavou ruku mezi stehna. Je to šikana. Znásilněnej okamžik. Nekřičíš, protáčíš oči, nemůžeš se osprchovat. Ani zapomenout.

"Nejspíš to bylo úplně jinak."


Čekám na tramvaj a opodál se potácí pán, co se dívá po autech. Vypadá jako bezdomovec. Vypadá jako někdo, kdo si vybírá pod který auto skočí, komu zničí den, klidnej spánek, iluze, řízení aut, život a tak. Vidím ho a vidím sebe, než jsem poznala tebe. Ne každej má takový štěstí, aby potkal tebe, když jsi jeden. Možná taky někoho miloval. Možná dal do toho vztahu všechno, možná dal, možná se zadlužil, aby mohli žít spolu, možná že pak nechal práce,aby mohli bejt víc spolu, možná že tolik miloval. Možná se to pak všechno nějak posralo, možná ho nechala, možná si našla někoho jinýho, možná říkala "zasloužíš si někoho lepšího", možná říkal "to je dobrý", i když nebylo, možná pak trochu pil, trochu víc, aby nic necítil, možná se to vymklo. Možná už měl dluhy. A už neměl práci. Možná se to snažil zvrátit, ale ona umřela. To se stává. Všechno se stává. Možná to bylo úplně jinak. A teď už normálně přešel silnici. Je mu zima. Nikam nepatří. Nikomu nepatří. Nejspíš to bylo úplně jinak. Určitě.

"Konec znamená vědět, že dny se točí od pondělí k víkendu."


Učím se, dělám zkoušky, občas pracuju. Smysl všem dnům dává jen to, že se motaj od pondělí k víkendu. Víkend je čas ohraničenej začátkem a koncem, ohraničenej žlutým autobusem. Začátek je když je pátek a já čekám na nádraží. Vždycky si myslím, že nepřijedeš. Tvoje cesta je těžká a dlouhá a vím, že se obětuješ. Vím, že sedět tam může pro mě být takový lehký nic a pro tebe hodně. Vím, že jsou různý měřítka. Vždycky tam jsem a bojím se, že nepřijedeš. Bojím se, že se ti to nebude líbít. Začátek je v pátek a konec je snaha předstírat, že nikdo nebrečí. Že jsem velká holka a ty velkej kluk. Že aspoň někdo je hrdina. Konec znamená vědět, že dny se točí od pondělí k víkendu. Že víkend je….

"...že každej může říct napořád jen tak."


Všechno to nějak půjde, říkám si. Všechno to nějak půjde, říkáme si. Spíš očima. A mně se pořád tolik točí hlava. Víš, ty rty…. Mám pak vztek. Mám vztek na celý lidstvo a na všechny lidi a na všechny holky předtím, na všechny, co nechodí na domluvený koncerty a na sebe, když nepřijedu včas a pak vůbec. Mám vztek, že všichni můžou dělat stejný chyby, ale hlavně, že všichni můžou říkat stejný věci. Že já říkám stejný věci. Věci, co se říkaj, když se začíná, věci, co už ti někdo mohl říkat a nenávidím, že už to někdo mohl říkat. A chápu to, protože i já to chci. To musí vidět přece každý, že ne každej má takový štěstí, aby potkal tebe… Chci, abych říkala něco, co jsi ještě neslyšel, chci překvapovat, a chci překvapit sebe. Ale už je to pryč a už nejsem opilá a ani ospalá, už ani nebrečím, ne teď, ale je to pořád stejný a mě mrzí, že je tak málo hezkejch slov. Chtěla bych překvapit sebe a říct něco, co jsem ještě neřekla, protože cítím něco, co jsem ještě necítila, a tak to říkám, ale moc mě to mrzí. Mrzí mě, že je tak málo takových slov a že je každej zná, že je každej může říkat, že každej může říct miluju tě jen tak, že každej může říct napořád jen tak. A že to potom zní tak lacině, i když to je to úplně všechno, co mám a doufám, že to právě není laciný. A já mám vztek. Mám vztek na celý lidstvo a na všechny lidi…na všechny, co ti ublížili. Mám vztek, že zním lacině.



Sobotní ráno je obvykle v půl druhý odpoledne.




Mír&lásku & konečný konce,
Paralela

Srdcová dáma, Kárové eso

20. ledna 2017 v 0:30 | Paralela |  Černobílý svět.
Slábnoucí tlak teplé vody v průběhu večerní sprchy dokáže rozladit zbytek dne daleko víc, než současná politická scéna neprobraná s klukem, co s vámi nemluví. Politování hodné události se vždycky koncentrují do jednoho bodu. Kdo nesleduje pronikání oligarchy na vrchol všech, co kradnú, může si ještě přečíst velmi povedený komentář komentáře od Erika Taberyho, který už se zdál být celkem vyprahlý. Občas mám mezi lidmi strach cokoliv komentovat, protože mě děsí, jak fanaticky střední třída uctívá pana podnikatele. A protože mám strach, tak ve večerní čajovně na baru konstruuji odpověď na "A kdo je ten Topol na Žižkovský noci?" jako "havloidní zm*d" a odcházím na toaletu s pokřikem v zádech, že "zas*aný sluníčka tady nepotřebujeme". Situace způsobila, že mi vůbec nevadí být definovaná nadávkou českých internetových diskuzí. Protože čím jsme, za to se stydíme jen ve skrytu duše.
 


Přání

13. ledna 2017 v 18:44 | Paralela

Mír&lásku od Paralely!

Good things don’t always come to you.

8. ledna 2017 v 2:07 | Paralela |  Černobílý svět.
Vracím se k jistotě, že všechny moje pocity nejlíp popisuje tahle teleshoppingová reklama. Když mi bylo vážně moc těžko - tak nějak ze všeho - třeba z nejistoty, že to, co chci a co mě láká vlastně vůbec nemusí být to, co chci a co mě láká…. A bylo jednoznačně nutný nekonečně pozorovat tohle video a představovat si, jak ten úžasnej stroj loupe moje "já" a zbývá jen kostra. Kostra, kterou můžete klidně zahodit, vůbec na tom nesejde.



Ale věci se pořád dějí, ten nekonečnej čas, kterýmu nerozumíme, ten je dává pořád do pohybu a tak se taky stalo, že ten kluk, co postával na Florenci zády ke mně, s velkým batohem na zádech, kalhotama trochu kratšíma než je únosný a očividně na někoho čekal, tak jestli chcete co vědět, tak ten kluk nebyl vůbec nikdo. Teda někým určitě byl, ale zhruba od tý chvíle, co nehledal telefon v kapse, když jsem vytočila to správný číslo, náš příběh nadobro skončil. A můj? Ten nezačal. Ten totiž nechce mít začátek, aby nemusel mít konec.


A poslední dobou taky docela často sleduju tohle loupací video a chci si představovat, jak sloupe všechnu tu špínu, kterou se občas cítím být zanesená. A proto tajně brečím a tajně nenávidím paralelní blog. A mrazí mě, když slyším slovo paralelní. Paralelní port. Paralelní příběh. Paralelní polis. Je tam spoustu špatnýho, když si ho představím, je to hluboká temná propast plná spletenců odporných na pohled. A zároveň fascinujících - a když to popisuju, vybavuje se mi to rozvlákněný něco, co dělalo ve Spideman 3 ze Spidermana toho černýho a byl tam ten týpek, kterýmu dvojčata vždycky říkaly prostě Pískoman. Ale je tam i spoustu krásy, protože cítit je bolestný i kouzelný, ale taky odtud vede cesta za někým, kdo má tak dobrou gramatiku, že o sobě řekl, že by měl být tablet…. (A jo, je fakt vtipnej a je mi úplně jedno, že se možná směju jen já.)




"Ocitám se v bludišti, kde se stěny zdají být povědomý, ale stejně je každá má cesta něčím neznámým. Slzy mi stékají po tvářích a dopadají na zem, kde ulpívají na podrážkách mých šedých bot. Dny plynou dál a všechny tyhle chvíle a bolesti na nich zůstávají a cestují se mnou. Měl bych si koupit nový boty!"


A pak si říkám, že za tím vším hnusem, který mám pocit, že ve mně někdy zůstává, je jen další snaha. Život je zatraceně složitej a za každým rohem čeká smrt, ale my se jen musíme snažit dělat z toho našeho píšečku lepší místo, aby nad naší rakví mohli říkat :

"Jo, byl to dobrej chlap."

No dobře, ne každá chceme být v rakvi a ne každá chceme být ten "dobrej chlap", ale na tom nesejde. Sejde jen na tom, jestli vás za odměnu, za všechny ty zachráněný koťata a rejsky vezme nějakej dobrej chlap za ruku a třeba řekne něco nepředvídatelnýho. Něco, co vystačí na pocity delší než pět minut. Něco, co si budete pamatovat i za několik měsíců a třeba to nikdy nezapomenete.










Z cyklu neexistující rozhovory:
Co by sis přála?


Aby řešením vždycky nebylo utíkat opačným směrem proti zdi, která se vzdaluje.
Na některý otázky vůbec odpovídat nechceš.


Chtělo by to cítit někdy víc a někdy zase míň, ovládat to jak hlasitost u rádia. Být takovej ten, co přijde, pokecáme, pak odejdu a nic se neděje. Proč to takhle snadno nejde, když to s ostatníma jde?

Protože chtějí něco všedního. Ze všedních věcí chci, aby třešně nebyly červivý. Ale nejsem si jistá, co je vlastně víc všední.


Vypadá to, že nejlíp splnit půjdou ty třešně, akorát to bude dost namáhavý. Hlídat ty červy. Horší je to s tím ostatním.

Já si přeju pořád strašně moc, jen to neříkám, není to slušný. A ani správný, pokud to pak doopravdy chceš. Jako třeba: přeju si nemít tenhle pocit, že je to špatně; přeju si nemít strach,přeju si abys neměl strach, přeju si být vzletnější a míň svázaná; přeju si nezávidět lidem jejich štěstí a přece to dělám; přeju si nemyslet na to, že řešení dvě bé je taky možnost, jak přežít; přeju si nepřát si a nechtít víc; je toho moc, strašně moc - úplně obyčejný, trpný, "nízký" věci, protože doopravdy si nikdo rozumný nepřeje zachránit svět, protože už ví, že nedokáže zachránit ani ty kolem sebe, natož sebe....


Přijde mi, že jsme v hodně věcech podobní a nechci se izolovat, nechci, aby ses izolovala Ty, chci, aby ses měla co nejlíp, jenomže chci víc, jasně... všichni chceme víc a když si tady o tom budeme povídat, tak to 5 minut možná pomůže. 5 minut to bude dobrý. Proč mi nestačí ty chvíle, co byly? Tohle s někým nezažiješ celej život…

Tak pak si přeju i nebýt teď tak daleko na to, abych Tě zvedla z tý tvý naštvanosti na sebe, dala bych ti trochu ránu, abys viděl, že konečně všechno není tak špatný, a že jsou lidi mnohem ztroskotanější ve svý vlastní hlavě, že všechno má řešení.


Já vím, znám to už, ale copak na to není žádný řešení? I kdybych přečetl všechny knihy světa, viděl filmy, vyprávěl by mi o tom někdo hodiny, tak já nevím, co mám dělat...

Ale hmm, pořád jen ta zeď, co se vzdaluje, a je úplně jedno, o kolik si zlepšíš průměrný tempo.

Vlastně vím, ale spíš čekám. Jsou jenom dvě možnosti a já si zatím vždycky zvolil tu první. Možná je čas zkusit tu druhou, která chce víc odvahy. Hm, potřeboval bych tu ránu, velkou. A to přání jsi vlastně vyslovila...
Kdy Ti jede vlak?


Ozve se zvuk, když není nikoho, kdo by jej slyšel?

Slyšíš ho?


Další články


Kam dál