Byla to opuštěnost, která způsobila válku.

23. června 2017 v 8:00 | Paralela |  fronta se zrušila


Někdy poslouchám Střepy a strašně si přeju, nebo třeba představuju, jaký by to bylo, narodit se v době tak, aby tohle nebylo strašný retro, který vlastně skoro nikdo nezná. A pak si vzpomenu, co to bylo za divnou dobu, dobu "rozbíjení důležitostí", ale Filip je mrtvej a tohle melodrama ho nevrátí. Mně, ani Tobě. Bylo by mi líp? Bude mi líp? Bude mi nějak, všelijak, jinak…


V mým životě pořád potřebuju někoho neurčitýho obdivovat. Filip je skvělej a tak to prostě mělo být. Se-s-tim-smiř, Paralelo!




"Kdo jsou to chudí?" řekl hošík.
"Všichni," řekla paní Macauleyova a usmála se pro sebe. Ulysses se statečně snažil nespat, ale už to déle nebylo možné.
"Musíš si zapamatovat," řekla, "že máš vždycky rozdávat, ze všeho, co máš. Musíš rozdávat i nerozumně. Musíš být marnotratný. Musíš dávat všem, s nimiž se v životě setkáš. Pak nic a nikdo nebude mít moc, aby tě o něco ošidili, protože dáš-li něco zloději sám, nemůže ti to ukrást a proto už není zlodějem. A čím víc budeš dávat, tím víc budeš muset rozdávat."

 

Za večer můžete slyšet i třicet skvělejch názvů článků a stejně si je nezapamatujete.

19. června 2017 v 23:53 | Paralela |  fronta se zrušila
Fronta je zrušená, to říká naše skvělá rubrika , ale stejně můžete mít pocit, že čtete články holky, co si ten život užívá ve dne v noci. Vstávat tak, abychom byly v sedm v Lidlu, pracovat, koupit vysavač a pak místo balení prostě dělat věc, co se nesmí. Protže dívat s Démonem bezprizorně do nebe, je dneska trochu nelegálně. Démon je pivo. Michalce píše David, co chce moje číslo. Možná, že mi dá jen tu práci....but i know that faces. David je taky démon. Akorát má malé písmenko d.

Odcházím z čajovny nechutnou "uličkou slávy" a uvědomuju si, jak to pořád funguje a jak je šťastný odsud zmizet. A jak to nedělám protože chci odsud zmizet. Život je neskutečně kouzelnej a já jsem šťastný dítě se spoustou ..... a zatím si to moc neuvědomuju.


Za pár hodin jdu na zkoušku. A už jich moc nebude, takže nemá smysl se moc učit. Má smysl neporušit pravidlo, že se místo učení snažím zjistit kdo jsem. Psaním vět, který nijak nekontroluju. Tenhle večer, o kterým jsem se rozepsala, byl fakt podivnej. Zbytečná a nečekaná návštěva od Právníka, o kterém snad četla na blogu jen Bludičkka, byla úplně trapná. Byla jsem nepříjemná a vůbec mi to nevadilo. Neumím být na lidi moc nepříjemná, když na nich nesejde. Nebyla jsem nepříjemná ani na toho člověka na baru, co nám koupil pivo. Vyprávěl o dětech a byl vtipnej. Dělal si z lidí srandu a oni to snad ani nechápali. A pak jsme se rozešli do svých chladných opuštěných pokojů, přičemž jsem musela zažít ten incident v uličce, kterou se odchází. Opilci jsou drzý, moje tvář neměla slov, raději jsem rychle zmizela. Co těm lidem je??

David, otec dvou malých lidí, předstíral odchod. Sehnal si moje telefonní číslo a přišel. Nebyla jsem nepříjemná, odbavila jsem ho na balkoně. Nějakou dobu mi vyprávěl, jak je to podolí krásný a jak tam s manželkou kupujou byt. Tu práci, o které mluvil na baru, mi nevyprávěl vůbec. To proto, že si jí asi vymyslel. Apak si ještě vymyslel, že jsem ta správná na zničení manželství. Po krátké rozpravě převážně monologového charakteru odešel se zčernalou duší, snad. A ještě se omluvil. A já ani nevím, jestli jsem v šoku. Jen vím, že lidi, kterým budete věřit, si musíte sakra dobře vybírat. A stejně se to třeba nepodaří.


Velký modrý pokoj bude hlavně velký úkol. Jak z bytu politýho modrou barvou a počmáranýho nesmyslnou grafikou udělat normální místo k (pře)žití? Já určitě vím. Jen mám trochu strach. Čím dál víc. Strach z překonání sebe sama. Strach ze svých limitů. Ale to nevadí. Život se mění, třeba to zvládneme.

To nech na potom!

14. června 2017 v 7:30 | Paralela |  fronta se zrušila
Naše generace se zaplevelila lidma, který si dobrovolně zničily nohy těma speciálně špatnýma botama, který odtáhnou palec u nohy divným směrem. Flip-flops jako zkáza pěkných nohou! A to říkám jen proto, že každý článek potřebuje kapku negativní, mrskačský emoce, kterou tady tolikrát zanechávám. #držmesesvýchzpůsobů






"Přijdu si už stará na to, abych se pořád jen poučovala vlastních z chyb."

Když chuť může být hořko-sladká, můžu já být smutno-šťastná? Jsem takový sladko-kyselý dítě. Nikdy neví, jestli je spíš sladký, nebo kyselý, ale nejlepší je to stejně dohromady. Takovej je i život a ono je to nakonec příemný, jen se tomu nesmíme tolik bránit.

Psaní o Paralelním životě lehce pokulhává. Zpravidla hlavně tím, že je málo paralelní. Když jsem se vyrovnala s tím, kdo všechno si může o strastech přečíst, vyrovnávám se s odkrývání příloš mnoho soukromí příliš mnoha lidí. V několika málo dnech se zase přemístím, pryč z Modrého pokoje, pryč z naděje vylepšit si maskulus gluteus chozením do páteho patra. Ani jsem si tu stěnu neužila a brzo bud vymýšlet novou. Jsem si jistá, že tentokrát (co budou síly stačit) sáhnu po minimalismu. Ne, že by mi Modrý pokoj nepřinesl radost, ale podléhám náladám a ty jsou teď jiné. Navíc dvě odrážky:
- velké prostory si zaslouží více jednoduchosti (a hodně bílé)
- nové prostory nejsou Paralelní
- otrávila mě zlatá barva?




Před časem se mě May ve zprávě ptal, jestli svět ještě krásnej. (Jo, ten May, co se na vás vykašlal a nepíše.) A já jsem si popravdě ještě nenašla čas odpovědět, možná jsem to spíš nechtěla a nechci zakřiknout. Ono to tak totiž není. Svět není "ještě krásnej", ale tak nějak teprve začal být krásnej. (To slovo se moc opakuje, já vím, je to schválně.) Všechno je krásný, i když mně se jen stýská nad tím učením, ale jinak se dějou samý pěkný věci, mezi všema povinnostma.
Třeba to, že už máme kam utéct, i když my dva řed nikým neutíkáme.

Třeba to, že já to mám od Modrého pokoje strašlivě blízko a Justin zas strašně daleko a přesto to není největší překážka. (#Justin protože #May)

Třeba to, že pomyslný seznam plánů je plný nesmyslně důležitých radostí a nikdy nekončí.

Třeba to, že nemusíme řešit oranžový koberec, kytky a obrazy, když máme sebe, matrace a gramofon.

Třeba to, že témata jako: pes, svačina a velkej zadek jsou prakticky nevyčerpatelný.

Třeba to, že všechny tyhle důležitý seznamy, gramofony a zadky, spolu se všema cetkama, co máme, teď přestěhujeme do těch nových devadesáti metrů čtverečních pražský svobody a budeme se navzájem trápit maličkostma a každý ráno ve spěchu hledat dvě stejný ponožky (než si uvědomíme, že stejný ponožky nejsou tak důležitý a radši se ještě zdržíme spolu).

A třeba to, že v tom pokoji....



... v tom pokoji se budeme bát, že tímhle jediným rozumovým krokem, pro který jsme se rozhodli: spíš já-spontálně a Ty-pod tlakem, ztratíme něco z toho, co jsme získali. A tím nemyslím nový pokoj, práci nebo +1 v kolonce věk. Tím myslím to něco, co máme uvnitř sebe společný. Budeme se bát, že vypálíme ten svůj pokoj-íček, který jsme teď nějaký čas zaplňovali jen očima, láskou, radostma a vínem (hodně).
Budeme se tam bát, že jsme se tak nějak ztratili. Ale to jsme jen zapomněli.


Já ani Ty - my - nesmíme zapomínat na to, že spousta radosti byla krásná, ale i těžká. Kolik slz jsme museli utopit v rukávech, kapesníčkách a krajích na peřině. A že to pak vždycky bylo dobrý? No jasně, bylo. Bylo a je, protože se stalo něco zvláštního, o čem jsme si vždycky spíš jen četli, spíš teda s nechutí, že je to lhaní lidem, aby se cítili ve svých patetických životech ještě víc mizerně. To něco je důvera v někoho jinýho. Krom lásky a podobnejch - mnohdy lidem prchlivejch citů - je tohle velká věc, se kterou se pořád tak nějak srovnávám. Je to tíha i lehkost zároveň a já se jí nechci nikdy pouštět.
Strach je přirozená věc. Spousta věcí se mění a mnohdy je to pro Tebe těžší než pro mě (protože umím dobře hrát svojí roli wonderwoman, co se nebojí). A já se pak bojím po nocích a probouzím se s úsměvem, protože se těším a odpolene už se zas nemůžu dočkat a v noci se zas bojím a to je kolotoč, který lehkomyslně přeruším stěhováním pokoje vlastníma rukama o dvěstě metrů dál a ještě budu dělat, že je to pro mě úplná pohodička. Taková já jsem! Ulhaná.
Můžeme mít donekonečna strach, že ztratíme ty lidi, co jsme v sobě vzájemně našli, že tak nějak zapomeneme sami na sebe. A kdybychom se přecejen ztratili, můžeme se vzít za ruku a utéct. Kam to jen půjde. Nejhorší pocit je ztratit kousek sebe a nevědět, kde ho znovu najít (přitom je to v lese - vždyť je to tak snadný!).


Přes to všechno věřím, že z pekla už se nikomu utíkat nechce. V pekle je teplo a výborný guláše.
A co bude potom?

To nech na potom! Schovej mě na chvíli u sebe.....


/Josef Topol/
&Paralela, co na Vás nezapomněla.
 


Oživení smyslů zbavení

31. května 2017 v 21:41 | Paralela |  fronta se zrušila
Dostávám se po čase zase do situace, kdy tělo křičí o zpomalení. Tak hlasitě, že poslechnu, i když spíš nemůžu. Ztrácím tempo minulého týdne s nepochopitelnou rychlostí. ;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;°°°Pouštím desku a nechávám svou rozbitou klávesnici psát milovaný středníky. Už mě nebaví odporovat. Mazat. People are strange. Překřičet sousedy pod oknem. Překřičet bolest a otupění od léků. Don't…you cry. Baby please don't cry. Ten ateliér letos bude výsměch. Nechce se mi nad tím vůbec dřít. Chce se mi přestat obracet žaludek naruby. Z vína je to teda o hodně lepší. A to porovnávám samý hrozný stavy. Na průběhu cyklu je asi nejhorší, když ho nějak úplně ztratíte. Nepomáhají kapsle z rýžový moučky, nepomáhá začít jíst. Pomáhá opít se do němoty, aby to zase naběhlo? No. To jsem fakt ani moc nechtěla. Protože je mi o něco hůř, než po tom víně. Turn off the light.

Přemýšlela jsem, že by bylo vhodný zapsat si vzpomínku na královskou ostudu v nejlepším divadle. Abys jsi to jako pamatovala, víš. V dobým i zlým (smyslu). Ale necítím se teď dost talentovaná, to teď asi vidíš sama. Pak taky nevím, jestli můžu psát o něčem, co si vůbec nepamatuju. Ehm. Princezny do boje! S alkolismem! Cigarety už zakázaný jsou, takže alkohol. Pak co? Desky The Doors? Absurdity, žejo…. Ale modřiny a puchýře by někdo zakázat mohl. Moje tělo je bolavý asi tak z deseti důvodů. Z břicha, z hlavy, z boule, z modřin, z puchýřů, že srdce….jsem smutná! Chce se mi číst ta básnička "A já jsem smutný, Jano!", ale vydržím to. Until the end. Jako Jim Morrison.


Nakonec čekám, že tu skvělou vzpomínku napíše někdo za mě. A když už je v mým životě někdo "někdo", neznamená to jen delegaci úkolu v zaznamenávání životních milníků (nehledě na to, jak špatný je to slovo, tak tahle jedna nedělní noc je milníkem určitě! - minimálně pro celou kulturní Prahu!). Znamená to úplně všechno, protože nic mě nezaměstnává tolik, jako největší smutek a největší štěstí zároveň. Jedno z toho vždycky cítím víc, ale obě verze potřebuju (si přiznat). A víc říct nemůžu. Budu se muset spolehnout, že si za stopadesát let vzpomenu o čem to teď vlastně mluvím. Protože víc smí slyšet jen někdo. A ten někdo, ten si zaslouží mít to nejlepší sám pro sebe. Jen ještě nevím, jestli na to stačím. S Until the end deska dohrála, už nemůžu psát. Musím teď na někoho myslet. Doufám, že spí dobře.

S jednou nohou přišitou ke vzpomínkám.

18. května 2017 v 3:11 | Paralela |  fronta se zrušila
"…Vooodůů nepijem, my pijeme růůům…" , neúnavně se mi ozývá pod oknem. No. Je středa 17.května. Zřejmě ovědomnělá část obyvatel Prahy tráví večer na Václaváku, opilá mládež křepčí na Podolním mini-festivale. Věkový průměr obou míst už zřejmě zaznamená generační propast. Cítím z toho závan minulosti. Jakoby ti, co dospěli v komunismu už věděli, že bezpráví přichází plíživě.

Další články


Kam dál