Prosinec 2010

na břehu nebo na dně?

12. prosince 2010 v 3:27 | authorka |  píšu,vztekámse, kreslím, pláču, blázním
Připadám si tak sama, tak prázdná. Zase mě přepadá ten depresivní pocit, vyvolaný možná stresem, možná beznaději, ale dost možná že jen nikdy nekončící samotou. Cítím se být sama i v přítomnosti mnoha lidí, i
v přitomnosti jedné jediné, protože moje samota je hluboká. Nutí mě to psát, když srdce se mi svírá bolestí. Bolestí která má zdroj kdesi v mém nevědomí. A pak se probouzí…
Nejradši bych se schovala. Nepotřebuju už své vlastní místo, svůj pokoj. Neubijí mě touha jet zase zpátky domů. Začíná mi být všechno jedno. Nic už mě nevytrhne. Zatím, myslím. Klidně bych strávila den i noc skrčená pod regálem v knihovně - tak aby všichni ostatní, ti plní nadšení, lásky a naděje, plni smíchu a přátelství nic netušili. Jakoby pro mě žili s vědomím, že vše je jen iluze, a my jsme jen její obětí či nástrojem. Nemůžeme to zvtrátit a mnohdy ani nechceme. Možná se nám to takhle líbi, ale spíš vůbec netušime.
Jenže ja si připadám jako právě ta mezera mezi regály v knihovně. Knihy nechť jsou symbolem všeho - příbehů a emocí, které jsou pro ně samotné opravdové a zůstavaji večné a každý k nim vzhlíží a míří k nim. Zatímco chodbičkou každý jen projde, nanejvýše se zastavi. Avšak nikdy nezůstavá.