Červenec 2011

i create this

31. července 2011 v 2:31 | authorka |  píšu,vztekámse, kreslím, pláču, blázním

I create this...and othes, maybe not mine will continue...
be patient
be understanding
be free





I am so sick of everything.
I'm sick of people.
I'm sick of talking.
I'm sick of not talking.
I'm sick of people have screwed up families.
I'm sick of crying.
I'm sick of not being able to cry.
But most of all... I'm just sick of myself.

I'm so sick and tired of being sick and tired




You have weakness, so you know how strong you really are.

Den dvacátý čtvrtý / Day no. 24

31. července 2011 v 2:14 | authorka |  deníky
Chapter 1: jak to začalo
Ztratila jsem hned několik dní přemýšlením o tom, co napíšu do mého 'nočníku', až se z devatenáctého dne stal dvacátý čtvrtý. Bohužel, stále nejsem plně rozhodnutá to ze sebe vypsat, ale asi to udělám v krátkosti hned, než zapomenu jak to vlastně bylo.
Teďka čtu Kerouca a jsem děsně pod vliveem. I pod vlivem, protože zítra jsou tatínkovo narozeniny, tak je slavíme dneska a pijem Tequilu. Ta mě ničí vždycky.

Chapter 2: akce
Začalo to jednoho letního odpoledne.... nebo ne já začnu prostě fakty. Odpoledne, domluvená zkouška, marcel tam čeká, nemám klíče, David nikde, klíče nenese, Honza doma, chce jít hrát Luky. A tak jdem na pivo, jak jinak. Ještě jsme zavolali Honzovi a´t zjistí na co půjdem a stavili sme se doma, kde se grilovalo. Máca se trochu nakrmil aby po cestě do města neumřel hlady, hehe. Stejně sme pak šli hned do Meka. Avšak vynořil se tam ve městě, v Londýně jakýsi nový punkový klub, pvodní záměr zrušen, placení čtyřicetikorunového vstupného. Fajn party, spousta roztomilých punkáčů i trapných nácků. A kvasnicový pivo, oba kluci, dodina v sedmim nebi. máme se rádi. Máca odveden na nádraží, po cestě dolů z klubu potkáváme mého bývalého ctitele, který nesnesl odmítnutí a smazal si mě z fb přátel. To mi to natřel, haha. Jenže pivo dělá divy, Honza se tulí a všechno je najednou jasný. Ani se nebránim, mám ho přece ráda a hlavně mám promile v krvi. Stejně bych se tulila k jakýmukoliv smradlavýmu punkáčovi tam. COž je blbost, ptotože Honza ne, on to myslí jinak, ale to já nevidím, ach ach.
Odchod ještě pře půlnosí a sexuální hrátky v parku. Došlo mi to někde na cestě domů blízko Beethovenky když jsem na tom čerstvym vzduchu začala střízlivět. 'Utekla' jsme směrem domů, nechtěla jsem vyprovodit.

Chapter 3: výčitky
Samotná ta krátká cesta domů pro mě byla asi to nejhorší. Samozřejmě jsem byla plná výčitek hned. Cože? Jak jsem to mohla udělat...? Vždyť ho zničí pocit že já jsem na tom jinak, nezainteresovaná .( f a i l. Je mi ze mě špatně. Avšak korunku tomu nandala moje smešná hlava. První myšlenka vedla k Chrisovi...Jakože jak jsem mu to mohla udělat? (cítim jak ho podvádím) Jakože cože? Vždyť je to nesmysl. Náš vztah je v podstatě smyšlený v mý hlavě. Cítím se jak kráva. je tři ráno a na mě doma čeká maminka. Nespí, dépéháčkuje. Ráno pro mě bylo jako kostka ledu. Přesně tak jsem se cítila. Krutá, chladná, nehybná a roztékající se v podřadnost.

Chapter 4: vystřízlivění
H se samozřejmě ozval hned druhý den. Konkretně: ...aha tak ja tu nemam mobil ..no nic. Prostě nejdřív jen zkušebna, pak 'jdes se mnou ven'. Trapné. Hlavně odemě. Celý den jsem strávila s dětma v parku, zbytek noci mi říkali že jem dovná. na otázku proč nejdeme zkoušet odpovídám jen 'neptej se'. hra na 'svěř se matce' nefunguje.Aspoň né teď. Možná někdy, ale teď nemám sílu to říkat nikomu.

...je mi ze mě špatně pořád, takže pokračování příště. Tak jako tak jsem se zdržela a číslování se mi posunuje na N+1.shiiit

the most important post ever

29. července 2011 v 1:22 | authorka |  píšu,vztekámse, kreslím, pláču, blázním
We all get lost once in a while, sometimes by choice, sometimes due to forces beyond our control. When we learn what it is our soul needs to learn, the path presents itself. Sometimes we see the way out but wander further & deeper despite ourselves; the fear, the anger or the sadness preventing us returning. Sometimes we prefer to be lost & wandering, sometimes it's easier. Sometimes we find our own way out. But regardless, always, we are found.


nechápu se

27. července 2011 v 0:50 | authorka |  píšu,vztekámse, kreslím, pláču, blázním
jelikož pořád nemůžu napsat to co se stalo, post bude jen divná písnička, možná dvě.
Nemůžu to napsat, asi se sama tak stydim, že se mi to hnusí....ale ještě si nechám čas přemýšlet. Ono to přijde.

Narazila jsem na divnou věc, kterou o soě vlasně vim dlouho. Když jsem takhle deresivní, tak se mi líbí písničky, který bych obyčejně ani neposlechla. Zjistila jsem že se mi líbí jedna, pravděpodobně (teda podle youtube) z toho dětskýho seriálu Hanna Montana. Možná je to textem, možná tou nálodou (její) a možná mojí depresí. (nebo spíš všecho dohromady)
http://www.youtube.com/watch?v=IGKDKF-jA10&feature=player_embedded

A já postnu ještě jednu, protože se mi nějak stýská po sestřičce.(ne že by ten dalsí song s ní nejak souvisel) . Stýská se mi proto, že odjela. Ale hlavně proto, že odjela i ideově, a že se pravděpodobně ta 'moje' sestřička už nikdy nevrátí.


život je krutý a nespravedlivý
jduu si povídat se zackOry


Day no.19 / Den devatenáctý

25. července 2011 v 0:27 | authorka |  deníky
I feel like shit, cuz life is killin' me
Live my life and solving problems were never easy to me. Yesteray i did not write anything. First cuz I were to much drunken to write, and second reason - i made so horrible thing i didn't have energy. And now I am also too tired to write whole story. I think I should do it tommorow. Because I hope that night will cure it. Will cure everything.

So the 'story' tomorrow. Only thing I want to say that I were joging, with many other goods it helping me with my depressions. I could run more than other days, cuz i wanted to hurt mysleft too much. Feeling this help u undeerstand ppl who killing themselfs. Sometimes this 'killing' lust is stronger than you. Sometimes life is too sad.

Den sedumnáctý / Day no. 17

22. července 2011 v 12:37 | authorka |  deníky
Sakra kocovina.
Já to snad ani nenapíšu a to musim pracovat.
Včerejší proflákyný den skonšil obědovečeří na Větruši v restauraci (snad jediná dobrá teď) ale já jsem řídila, takže jsem nemohla okusit hřích svatojánské březňácké 13°. Zato večero-noční domácí Mojito mě odrovnalo. Zvlášt když se to tváří spíš jako rum s mátou než osvěžující longdrink.

Takže dneska mám takovou tu náladu jakože "už nikdy nebudu pít", což přestane hned jak přestane bolení rukou. Moje koncovina se totiž tak projevuje - bolí mě ruce.

This everyday-writting seems like I'm writting online diary, but I wanna skip it to write interesting things and stories, ideas i catched or came over. I started to read Jack Kerouac again. He is AWESOME, but he's repeating in some way. Use same persons, or different persons with typical characters for someone else from another his book. Thats awesome too, hehe.

Today's song belong to Papa Roach.

Den šestnáctý/ Day no. 16

21. července 2011 v 16:57 | authorka |  deníky
Vypadá to na proflákanej den. Celej den děti a místo práce nicnedělání. Noa...
Nějaki dneska vypadám strašně nebo co, neni mi dobře. Ne fyzicky, ale duševně. Jsem crush --> theme song!

Den patnáctý / Day no. 15

20. července 2011 v 16:13 | authorka |  deníky
Hotovo, odevzdáno.
Ráno mě nebudili, abych si dospala moje 'dodělávání' v 5 ráno. Jakože včera jsem psala jak pracujem od 9AM do 2AM, a nakonec jsem šla spát v 5. Jiní vstávají, já jdu spát hehe. Zase teď jsou tři a my ještě neměli oběd. Ale to je tak nějak normální. Lepší je jak jsem napsaná na rozpisce, úplně poprvý tvl :D A abych se svojí premiérou moc nekochala (nebo nedeptala..?), dostala jsem rovnou další práci. Hehe, to mi zalepí pusu ;)

No tak jdu na oběd, asi je hotovej. Růžová omáčka a rýže. Mňam.

Den čtrnáctý/ Day no.14

19. července 2011 v 21:08 | authorka |  deníky
A konečně tu máme čtrnáctý den. Už dva týdny, to zní jako jubileum , hehe. Ono takhle zkraje je ještě co slavit, za chvíli už to bude trapný jako vlastně všechno co tu píšu. Ale who cares viď ;).

Tak sem si tu našla mini chvilku abych přispěla ke svému životnímu internetovému odkazu, taky to tu trochu zaspamovala ať je na koho nadávat. Jupí. Vypadá to, že ta domeček bude brzy hotov, čekám na zprávu, ale moje výkresy tak jako tak zkontrolované nejsou. Ehm. Doufám, že to dopadne. Vždyť je za chvilku devět večer. Ale tady je to tak pořád. V 9 ráno se začne a o půlnoci končí. Pak film, pivo/víno/ad libitum, dvě ráno a spát. Trochu stereotyp ale ten stres v praxi to vyrovnává.

Dneska je ale krásnej večer, ale joging už stejně nestíhám. To mě štve, na rotopedu mě to nebaví tak asi ani nepujdu (ale kdo to za mě shodí to břicho?). Tak budu muset, chjo. Pořád mi vrtá hlavou ta kapela. Jak to dopadne a vůbec.
Tak aspoň jako theme song přidám včerejší zkušebnovou.

Day no.13 / Den třináctý

18. července 2011 v 1:07 | authorka |  deníky

Dear strangers, I'm back here to bring you .. nothing special. Again and again writing shots of my shitty life. I'm witing 'nothing special', cuz I'm not special, i'm not exceptional. And it's hurting me.
Wathing movies, using social networks and meeting people still remains me that I'm not important in this life. Weird girl looking for her american dream in czech. How stupid, how sad.

Honestly, I still have problems with sleeping. I can't sleep at nights, so then I'm sleeping to long in the ¨morning'....just wake up nearly to luch isn't good for young girl like me. What shall I do? How can I change my life?

People says that only one, and most important thing on changing our lives is just - to do it.
But I'm asking, is it such an easy 'work'?
Answer your way, please.
take care, whereever you are. nothing else matters.

Here is matching one of my most favourites words:
SAY WHAT YOU NEED TO SAY
(do what u need to do)

Den dvanáctý/ Day no.12

16. července 2011 v 19:15 | authorka |  deníky
KONEČNĚ!
Konečně jsme se zase sešli s kapelou. A bylo to velkolepé - v tom, že jsme se sešli ve zkušebně a hráli. Jsem nadšená i když ne kompletní, ale důležitý pro mě je myšlenka, že to můžem zvládnout i tak. Navíc se přidala nová, naprosto dokonalá metalová melodie. Třenička nad vším tím blahem :) Sice to šlo, jak se normálně říka "do prdele", ale dneska věřim tomu, že tyhle kluci vydrží navždy - forever. A tak to bude i dnešní theme song :
AVANTASIA - FOREVER IS A LONG TIME

...a ještě něco...jdu hledat zpívajícího basáka xD (zasvěceným je jasný jak moc je to směšný), ale co, hlavně že mě to baví ;)

story - vtip aha!

13. července 2011 v 19:37 | authorka |  píšu,vztekámse, kreslím, pláču, blázním
one day, a woman husband dies in a horrible accident leaving her with 8 children ,the woman remarries but , her second husband also dies leaving her with 11 , the woman remarries again, but the man dies of mysterious illness , the woman was so sad she died of depression.Then at her funeral the priest said "at last they're finally together" then one of the funeral goers asked "with who will she be with since, she married 3 men" he replied "I was talking about her legs"


Den devátý/ Day no.9

13. července 2011 v 10:42 | authorka |  deníky
Mám problém s adaptací na normální život. Otázkou je, jestli to má vůbec smysl. Méně než dva měsíce obyčejného života.

Je mi špatně, mám alergii a asi proto se cítím jak s chřipkou. Dneska nepíšu.

Day no.8 / Den osmý

12. července 2011 v 22:45 | authorka |  deníky
I'm always wondering about my destiny, especially when I see somebody has it so sad. I came over a documentary from czech journalist in the war<
> it's about american soldiers in Afghanistan
I dont know what should i write about it, cuz it's hard to me even think about it. I hape everybody have own picture of war, of men living their war and wanna show how brave they are, even if they are scared very much. Scared of falling down. As many of their friens there did. Not because they wanted, but cuz they have to. Died for they country?
Nope. Death for them, sorrow for their families, honor for their soul.

To wach the video of soldiers coming home is much more stronger then any other romantic movie.

Den sedmý / Day no.7

11. července 2011 v 22:43 | authorka |  deníky
Dnešní zpráva, pozor pozor, přinese včerejší poselství.
Držím ho v paměti už od včerejška. Pilně jsem pracovala, hehe, a přitom samozřejmě oddaně poslouchala - music of course ;) Možná bych mohla zveřejnit nějaký upravenější playlist - výbět těch, které mě včera zaujaly. Tak do toho!

1. Stratovarious - Season of Faith's Perfection

2. Vypsaná Fixa - Holka S Lebkou
http://www.youtube.com/watch?v=1Xv0LLOxWPc
3. Avantasia - Symphony of life
http://www.youtube.com/watch?v=wjKYfihIZCU

4. Iron Maiden - Out of the silen Planet

5. Bad Religion - A walk

6. White Stripes - I just don't know what to do with myself

7. Joshua Radin - Only You
(tohle je trochu vtipný když to postuju já, ale žádný morálně přijatelný cysvětlení nemám. snad jen to, že mi připomínýá dětství, ale ne protm, že bych to poslouchlala. je to prostě tak)

8. Mandrage - Hledá se žena

9. Prohrála v Kartách - Děti
(neni na yt??)

10. Guns'n'roses - Ain't it fun


--> a jako bonus NEJVĚTŠÍ pecka celého dne-->>

11. Skunk Anansie - Weak


A aby to bylo hrozně nepředvídatelné, hehe, jako jinak je moje poselství inspirováno těmi úžasnými tóny chichi :)

DEATH OR GLORY AND NO MORE!
Smrt nebo slávu a nic víc!
o.O

Den šestý / Day no.6

10. července 2011 v 12:48 | authorka |  deníky
Je neděle.
To znamená, že už je to víc jak týden co jsem doma. Začíná mě to šíleně nebavit, ale nic jinýho mi nezbývá. Asi prostě musím začít něco dělatt. Většinu dne se jen tak poflakuju, ale asi ne zas tak moc, jen moje možnosti srovnávání jsou jen s tím co bylo dosud. A to bylo docela určitě peklo.

Ani nevím co chci psát. Vstávla jsem ve dvanáct a teď tu sedim a piju kafe, hmm. Na posteli.
Vstávat mi dělá problém. Je to jako nemoc. Nebo nechuť. Jako když jíte každý den ke snídani jogurt a jdete do práce/do školy. Později užho nemůžete ani cítit. Jednoduchá asociace - yogurt --> vstávání, práce -> blééé. Vidíte jogurt a utíkáte pryč. Já naopak vidim postel a nevylezu dokud mě někdo nebo něco nedonutí. nebo když už je to vážně trapný.

A teď musim pracovat. Budu přemýšlet o dnešním poselství.

Krásný den.

Den třetí / Day no.3

7. července 2011 v 2:55 | authorka |  deníky
Tak.
Už je skoro zase jedna ráno. Měla bych to začít stíhat dřív, ale problém bude v tom, že k psaní žvástů obvykle potřebuju tu správnou noční náladu. Ono to tak prostě je. Jsem noční člověk. Kdyby to šlo, obrátila bych si režim a procházela se opuštěným nočním městem zatímco by všichni bloudili ve světě fantaie. Ale člověk by neměl vidět svět idylicky a naopak vnímat realitu. Pravděpodobně nic jako nádherná osaměla procházka městem neexistuje. Už proto, že gangsterů (prostě takový ty nebezpečný lidi, většinou mezi nima cikáni - ano, bojím se to vyslovit xD) bude okolo víc než romantických hvězd na nebi (to zas kvůli smogu). Další problém je ta samota, která mě trápí moc, ačkoliv se ji snažím přepečlivě skrývat upínáním se k rodině.

A když si tady kliknete na "uložit do rezepsaných", tak se může velice snadno ze "skoro jedna ráno" stát " po půl třetí ráno". A protože já moc nerada chodim spát(že už je to jasný?) tak je to právě teď. Chjo, takovej můj osobní mainstream.
Jak si tak odcházím z vany, protože sprcha, tak je dobrá kdykoliv a hlavně pokaždý, zaslechla jsem z tatínkových úst (ó ano, říkam tatínek, i když mi už brzo nebude ani 19, ačkoliv je to osoba které si hluboce cením a uctívám ji - a zkráceně se tomu říká, že ho mám ráda a jsem takhle zvyklá) zajímavá pravda "my jsme se prostě narodily ve špatný době". Ačkoliv vytrženo z kontextu, který ostatně ani neznám, jsem si v duchu musela podotknout "Yes, of course. We all were born in a wrong time and we all live in the wrong times. The point of being here is to find a way and reason how to live with this fact." The truth is I'm a poetry girl and I like to be weird (it may couse my loneliness - just saing).

Today I again talked with him. He's my best friend, cuz we can talk about everything and everytime. It seems that he know too much about me and I know too much about him, in case that, in fact, we don't know each other. It weird. I have no imagination about his face, his voice, his body - his everything. I only know he IS perfect with all his bad sides and I'm sure if he will live here or I will live there, I would like to do everything to be near him everyday. But more possible version of this situation will be same as everytime - I will never find courage to tell himwhat I feel. Cuz I don't want to destroy what actually exist. My biggest problem. Ohhh I hope I will change this one day! Really I hope for it.

Good night.
Good night my readears (if this kind of people are in the world).
Good night my soul.
Good night my world.
Good night my hope!

Den druhý / Day no.2

6. července 2011 v 21:06 | authorka |  deníky
Takže vstávat v 13:45 považuji za krajně ostudné. Nicméně..hehe- Takže dobré ráno.
Právě jsem si uvědomila, že se tímto dostávám do zmatku. Dovolím si za jediný den 2 články s nadpisy den první/den druhý. Takže jsem se právě rozhodla svůj dnešní ranní článek nepublikovat a "odklepnout" to až zítra. Důmyslné, hehe. Tak třeba ještě něco přybyde.

Když se takhle opožděně vracím ke svému včerejšímu, tedy vlastně převčerejšímu uhh, zjišťuji, že jsem opět sama sebou. Tím mysím, že málokdy dodržím své deadliny. No co, v životě jich mám až moc, tak tady se můžu vybouřit. Jsem sladce nespolehlivá, ach.

naštěstí se nic než to, že jsem vstávala ve dvěodpoledne a noc strávila s filmem a Friscem nic nestalo. Takže teď hurá do dne třetího. See ya ;)

Day no.1 / Den první

5. července 2011 v 2:58 | authorka |  deníky
Dear and the Dearest,
today (or tonight, or whatever when its almost 3AM) I promised to myself to write here, to my vlog, every single day in my life. Ehm, to be honest, I think this summer and I also hope for one article each week. Why to stress myself too much, hehe.
Today I've watched movie Julia&Julia for a second time - tonigt with parents. And that impress me again so much, so I decided to catch my chance, when its so touching. But what impressing me always is, tramtadadáá - my family. What can cauce one great movie in ordinary family, I dont know, but in my family - tramtadadááá (again) - a fight! It's based on problem (it is really a problem?), that eachof us see same thing in different light. Thats nice, that is fact of life, but sometimes is better to live without argues. That's it.

I started in english, but thats not important. I can also skip to czech and then back to english, to czech, to english... No matter when, no matter why. The only think what matters is that I'm writting.

LookForwardToFeelYouReadingAgain!
Forever Yours
:)