Srpen 2011

tears don't fall

25. srpna 2011 v 3:46 | authorka |  píšu,vztekámse, kreslím, pláču, blázním
píšu tenhle článek ne proto, že bych chtěla vzdát holt Bullet for my valentine
píšu ho proto, že dnešní bouřlivé noci zase nespím
cítím ty hromy všude kolem sebe
nebojím se
jen vím že každý hrom je moje utrpení
každý blesk je moje bolest
a každičká kapka jenž dneska dopadla na zem, byla moje slza
cítím, jak se zevnitř rozpadám, že jediný co mi pomůže je probodnout se hodně hluboko, aby ta bolest umřela
nejsem pubertální kráva
jenže ze mě krev neteče. ránou se vše zahojí
nejsem upírka ani emo kidvedle postel leží hromada promáčených kapesníků. vlastně...já je nemám. slzím do toaletního papíru. hnus, možná. je mi to jedno
všechno je mi jedno, tak proč tohle
blbost
kdyby mi to bylo doopravdy jedno nic z toho se neděje
vždyť MĚ přece nic nechybí
jsem ta 'šťastná' co má svojí rodinu, skoro všechno co chce, pár přátel, kteří za to stojí a
a
a člověka kterej jí miluje
a co já
?
...
strašně moc potebuju obejmou ale není tu
nikdo
jsem tak sama
tak strašně bych ho tu chtěla, i když mu nemůžu dát nic z toho, za co podle mě stojí za to žít
nedokážu mu dát lásku
tu opravdouvou
a nedokážu mu to znova opakovat
když vím že to neposlouchá
bojím se
...
ale co..tyhle slzy mě nezachrání, i když cítím, že jsem pak míň ztracená, když si vypíšu srdce sem
ale nikoho to nezajímá
to je proč jsou lidé tak sami
nikoho nezajímá jejich bolest
ani ted
kdyz t nekdo přečte
nenapíše pod lánek "mrzí mě to"
proč taky...
pamatujte si...: možná že jsme sami, ale jedem v tom společně
rozumíte?

už je mi líp. děkuju všem
všem kterým stojím za to. všem kteří mě mají radši živou než mrtvou. i když mě to nebaví a trápím se. děkuju

JEN pár slov

22. srpna 2011 v 14:22 | authorka |  NA TÉMA...
jen slovo

Možná jste si toho už všimli, možná to některé mladé autory (?) na blog.cz teprve čeká, ale....v životě sakra nemůžete všechno vědět!

Bohužel, jak se zdá většina z nás s tímhle nepočítala. Avšak naše novodobé životy jsou mnohem jednodušší. Interenet má pro nás vždy otevřenou náruč, nejsme omezeni tím, že možná máme v knihovně (možná) zakázané (tehdy) vydání encyklopedie a že v ní možná umíme hledat. Dnes už na to docela spoléháme. Možná je to špatně, když člověk ví, co všechno si pomatovat nemusí, že to prostě příště zase vygooglí. Pozoruji to i na sobě a leckdy mě to mrzí. Ale tak to prostě je, je jen na mě to změnit, u sebe.

Ačkoliv, kdykoliv se nad tím zamyslím, nemůžu přehlédnout tu nespornou výhodu. Nerada dávám najevo, že něco doopravdy netuším, pokud bych měla. Holky někdy dokáží klamat víc, než je zdrávo, heh, což jde využít jaksi paralelně. Příklad - dejme tomu si představme, že vedu intelektuální rozhovor s někým na úrovni. (Ano, na tom ještě není nic nenormálního.) Z jeho úst padají slova mě blízká i velmi vzdálená. I když nemusela bych zabíhat do tak složitých konstrukcí. Stačí i obyčejná televize a výplody našich politiků, kteří se přímo předhánějí, kdo bude sofistikovanější (žeby jedno z oblíbených?), nebo přednáška profesora, ze kterého číší veliké ego.
Takže milípřátelé, nenechte se zahanbit. Každé, vám neznámé si zapamatujte, jak říkává moje maminka - napiš si to na kraj novin, hlavně neříkej, že neíš, co to znamená, a pak, až budete v klidu u 'monitoru', můžete tuto skutečnost navždy změnit tím, že si onen výraz také zapamatujete.
Stejně tak, když se objeví nové téma týdne v podobě "floccinaucinihilipilification", nenechte se unést. vždycky máte možnost najít si význam, nikdo Vás neuvidí a nemusíte pak zbytečne nadávat na autora tématu. zachovejte dekorum - na nevědění není nic špatného, jsme jen lidé a každý den se učíme. Berte to pozitivně. Tohle není o tom, že lžete, že se povyšujete nad ostatními. Je to jen život. Takhle to bude pořád. Nové věci, které neznáte.
Tak se na ně těšme!
Hezký den přeju :)

Den no. JE MI JEDNO KOLIK

22. srpna 2011 v 1:57 | authorka |  deníky
NEDOKÁŽU TO

Den třicátýsedmý / Day no. 37.

16. srpna 2011 v 1:13 | authorka |  STÁT SE ZASE ČLOVĚKEM
Řekla jsem si, že něco napíšu, ale nějak už teď nemám sílu. Z neděla na dnešek jsme vůbec nespali a dodělávali celou noc projekt. Pak jsem to přes dopoledne dospávala, a když jsem tak kolem druhý bloumala po bytě, přijela mi sestřička. Nikomu nic neřekla, prostě přijela. Vypadá divne, nevíme, co chce, pořád chodí čůrat a mamí říká, že je těhotná. Ale stejně je to jen ten její močák. A ani se mnou nemluví, takže ani o nový kapele nemá ponětí....hmm to tu vlastně taky nemám žádnej report...no nic, všechno bude ;)
zase mě otravuje na fb nějakej posranej muslim, už je mi z nich špatně. Fakt nechci jejich ráj, a ani nic poslouchat. Stačilo mi, odcházím.

...VE SNU ZVANÝ ŽIVOT

13. srpna 2011 v 18:05 | authorka |  NA TÉMA...
Living in the dream called life...

Kdysi jsem byla malá. Roztomilá, nepoznamenaná holčička co moc nemluví, lidem nevěří a žije si ve svém světě.

To dokáže dospělé zneklidňovat. Nerozumí, a ani nemohou rozumnět, co se takovému snílkovi honí hlavou, neví co chce a proč pláče; kdy se zase bude smát a jak ji rozveselit; nevědí, jak to změnit a jestli vůbec chtít něco změnit. Jediný, kdo může prolomit hráz, netuší ze všech nejvíc. Skrývá se v oblacích, aby se nebála, aby nemusela vyskočit.

Když mi bylo 5 let, maminka mi říkala, že štěstí je klíč k životu. Že úsměv na tváři sluší holčikám mnohem víc. Když se mě ve škole ptali, čím chci být až bdu velká, odpověď pro mě nikdy nebyla snadná, protože já jsem přece ta, co netuší.Snad i proto jsem říkala jen 'ŠŤASTNÁ'. Říkali mi, že nerozumím otázce. Ale já vím, že to byli oni, kdo nerozuměli. Nerozuměli (nerozumí?) životu.
Něco na tom bude, že maminka má vždycky pravdu.

Od té doby jsem trochu vyrostla. Když se poohlédnu, kolik let to trvá, uvědomuji si, že se vlastně vůbec nic nestalo. Vpadám třeba jinak, hlavu mám plnou hloupostí, ale skutečnosti je to pořád stejná ulita, jen v jiném závoji. Žiju v oblacích a líbí se mi tam. Realita není pro mě. Lidé mi říkají, že bych se měla vrátit nohama na zem; že nebe není pro velké. Jen se usmívám. Já se totiž nemám, ani nechci nikam vracet. Jen samotný pohled, na to, kde jsem doopravdy nikdy nebyla, je dechberoucí.

Tak mě prosím nebuďte. Nechte mě tady, stejně tam dole pro mě nemáte místo.


Den třicátýčtvrtý / Day no. 34.

12. srpna 2011 v 19:51 | authorka
Dny jako tyhle mi dokazují, že vykašlat se na tenis jako hlavní aktivitu, nebo jako aktivitu vůbec, byla správná cesta.

Tak od začátku. Dneska jsem měla jít na tenis s Láďou, ale nakonec se to zrtlo a já si řekla, že s dětma to bude taky fajn. Jenže se do toho navezl táta, že půjdem všichni, a nakonec jsem musela obednanou hodinu posunout až na sedmou, kdy tam 'nebudou lidi'. Jenže mamky nákup a jeho spánek se protáhl cca do 18:45. A jeho vztek vypadal uplně stejně, jako když mi bylo dvanáct a já nestála v půl druhý u auta se sbalenou taškou a převlečená. Klasický uražený styl a hledání viníka, který je koneckonců jasný . Vy proti Já. Ach ta pýcha. navíc pravá chvilka navádět děi proti mamince, který si pak pod velmi úspěšným vlivem nevemou od ní ani pití. Nicméně tedy v půl osmé vítězoslavně odjel na kurty. Thumbs up! shit man :/
Hlavně že je pohoda. A já mám zkaženej večer.
A ještě k tomu je pátek. Večer. Mr.H pryč a tak budu doma, pomáhat s úklidem a budu se nudit :(

Den třicátýdruhý / Day no. 32

10. srpna 2011 v 21:34 | authorka |  deníky
Přemýšlým, jakjá se nedokážu tolik vázat jako ostaní. Obyčejně lidem chybí stará parta, spolužáci, ztracení přátelé. Naopak mají potřebu se někam zařadit, být mezi nimi, nuceně. Neví proč, prostě to tak dělají. Každý přece chce být milován a obdivován, nebo ne?
Asi ne. Nebo jen já nejsem 'každý'.

Samozřejmě, tohle nemůže být celá pravda, ale přece jen, nějaké náznaky...
K dnešní úvaze mě přivedla skupinka slečen v parku ala "Hanna Montana". Jsou mladé (nebo spíš malé), jsou sprosté a neskutečně jedovaté sami na sebe. Jsou mezi nimi silnější a slabší, hezčí a ošklivější - a to je asi nejdůležitější. Krásné by bylo teď napsat: ale to není důležité, protože přátelé na tohle nehrají, mají sami sebe a prim hraje důvěra, pochopení a upřímnost. Nicméně realia je úplně jiná. Každý to ví, vidí.
Zaujala mě mezi nimi jedna dvojice. Byli jako král s otrokem. Šéfovala hubeňoučká blondýnka v úzkých kalhotách, krátkou fajnovou bundičkou a slunečními brýlemi, a za ní běhala poněkud oplácaná tuctová holka, která se snažila vypadat taky tak 'skvěle'. Aby to nebylo málo, co chvilku zinscenovaly takovej celkem nemožnej pozdrav, nejspíš z nějakýho superduper teen seriálu a 'otrokyně' upravila královně vlásky a pochválila jí její objem/lesk/účes/barvu...
To vlastně není důležité. jen mě přivedly na myšlenku, kde se stala 'chyba' (jestli to je chyba), že já jsem nikdy nepatřila do takových podivných společenství. Byla jsem docela malá a přirozeně už mě odpuzovali, nerozumněla jsem jim, nebo jsem nechtěla. Cítila jsem, že jsou silnější než já a zároveň jak hloupě se chovají. Nepotřebovala jsem je, i když jsem asi potřebovala tu zkušenost. A tak mě život naučil. Poznala jsem pár takových pseudo kamarádek, ale jen ¨single', skupiny pro mě nebyly. Většinou jsem si je oblíbila pro to, jak byly opuštěné/neoblíbené/hloupé/nedoceněné/.../ prostě "chudinky". A tak jsem se o ně starala a podléhala jim. Asi jsem tou dobou byla snadno ovlivnitelná, možná to i vypadalo hloupě nebo roztomile, protože já jsem podraz nečekala.
A tak jsem si tam dneska vzpomněla, jak jsem si jako jednu z posledních našla blbku asi ve 3. třídě. byla chudá, pohublá, outsider a ještě ve škole opožděná. Byla blond, byla vysoká. Byla na mě milá. Jenže jsem jaksi neviděla, že je sobecká. I kdybych v té době věděla, co to znamená, stejně bych ji to odpustila, protože neměla zrovna spokojenou rodinu. Vlastně se nedávno přistěhovala, protože maminka byla jaksi 'přelétavá'. Byla to tanečnice v baru, navíc. bylo mi jí líto. A tak byla moje.
Jí se to líbilo, jak jinak. Obhájila jsem jí před všemi co mě stály za to, naučila jsem jí fungovat v nové škole a nakovec i psát (nejvíc jí bavily malý tiskací písmenka, ty neuměla vůbec). A to celé trvalo rok. Zepšila si známky z 5 a 4 na pát trojek a byla za hvězdu. Protože to bylo nejlepší zlepšení, samozřejmě. Hlupák jako jáčeká alespoň poděkování, nebo aspoň úsměv, pocit, že dotyčný ví kdo za tím stojí. Ale taky pro to, je to hlupák. Jsem. Byla jsem. ale jak by řekl Martin - NULA. Nic. Končil rok a já měla pocit, že se musíme obdarovat. Ještě večer před posledním dnem jsem panicky po treninku sháněla dáreček, prázdninový. Plná očekávání a radosti z obdarovávání jsem odešla do školy. Místo toho mě čekala facka. Za prvé jsem se dozvěděla novinku ve stylu : 'já jsem se strašně zlepšila a jsem na to hrozně HRDÁ, protože ani TY jsi to nedokázala (nebylo co zlepšovat, blbka)" a když už jsem i ten dárek jí dala, tak mi oznámila, že ona pro mě nic nemá, prtotože se stejně stěhujou a že to nemá smysl. A tak jsem brečela.
A moc dobře vím jak za to nemohla. Byla z nuzných podmínek, musela umět být tvrdá. Ostatně nic jiného nezažila, nic jiného jí nečekalo. A moje přáteství její srdce nerozpustilo.
Dneska mi dochází, jak tohle všechno bylo nutný proto, abych ten svět pochopila a uměla v něm líp chodit. Jenže já to vyřešila po svém a s přibývajícími zklamáními lidem mí%n a míň věřím. Už je to pro mě vzácnost. Zaslouží si jí jen nědko. A to je smutný. Nechci být led s hořícím srdcem. Ale jinak to neumím.

Den třicátýprvní / Day no. 31.

10. srpna 2011 v 3:01 | authorka |  deníky
Vzhledem soumístným a současným podmínkám (to znamená v posteli ve tři ráno) si asi odpustím veškeré intelektuální poznámky o tom, jak je dobře, že jsem nedostala práci v Londýně, když tam teď je takovej bordel; jak mě mrzí že na mě sestřička s prominutím sere a chová se jako typickej vesničan z Prahe; jak mi došlo, že jsem celý dětsví byla hrozně hloupá, když jsem to všechno obhajovala a nechápala jak se cítí ostatní;jak se díky ní rozpadá ale zároveň hrozně moc zceluje kapela;jak začínám být nervozní ze školy a kdykoliv mi na ni padne myšlenka (a teď i písmenka) nabíhá mi husí kůže.....atd. To všechno nechám být a napíšu si jen jedno.
Mr.H to zřejmě nepustilo a ani to nemá v plánu. Asi to neni snadný když se vidíme tak často, když trávíme pátky v baru do 4 do rána. Ani to, jak se tam koketně chovám a nechám si všechno líbit a že tam někdy vypadá směšně jak podržtaška. Tak jsem i zjistla, že on opravdu vydrží všecho a udělal by (skoro) všechno.

Dneska to rozsekl. Protože (možná jsem to i psala), problém nastane s dárkem. Upřímně jsem doufala že to neudělá, ale když už tak nějakým hloupým klišé jako je žlutá lilie s korálky zapletenými do zelené přízdoby. (pche) Ale on je vychytralej. Počkal si (asi rok a půl??) a moc dobře ví jak mi zalichotit někde hodně hluboko, kde budu mít problém s tím bojovat (to zní hrozně žejo, ale já stím nebojuju v pravym slova smyslu, ja ho prostě nemiluju a nebojím se to říct nahlas. on se bohužel neodváží. nebo bohudík. nesnašim 'bohu'cokoliv).
Takže dárek...je to takový maličký symbol mě, to co mám ráda, ráda nosím a když za to dal deset korun tak pořídil draho. Jak dokonalé. Můj malý milý, pick of destiny. Ráda je nosím, trsátka na krku. Mám hodně barev, většina z nich je z konzertů, něco pro mě znamenají. Hodně jich najdu ve zkušebně a pak do nich propaluju dírku a smrdí to :P. A on to vymyslel...má takový spešl. Jedno je černý, jedno bílý. Na obou nahatá 'devilka'. Na černym náis 'LOVE', na druhym 'HATE'. Koupil šn§rku, černý mi dal, bílý si nechal. Ach, jsme spojeni. Aspoň nezapomenem :D ha ha ha ha ha ha ...hloupé. Nicméně to je asi nejhezčí dárek.
Teď už jen palička na krk to přebije? Asi ne, to je blbost. Jen mám radost a zároven mě to trápí....
Nerada jsem zlá, ale nechci být ješě horší!!!!

a písnička...ted nejak nevim .. tak třeeeba



o životě

8. srpna 2011 v 3:18 | authorka |  píšu,vztekámse, kreslím, pláču, blázním
Říká se, že život je jednoduchý. Že složitým ho dělají lidé. Říká se spousta věcí, ale ano, dávám za pravdu těm, teří stojí na pozitivní straně. Život je třeba jednoduchej, jen je třeba jít za svými sny, stát si za svým názorem a nebát se. Věřit si. Jenže tohle všechno je sakra složitý!! Takže mě s tim už neserte a nechte mě trpět.
Kde je pravda? - "Život je složitej, protože lidi jsou jednoduchý."

Den dvacátýdevátý / Day no. 29

7. srpna 2011 v 13:18 | authorka |  deníky
Ráno jsem měla plnou hlavu nápaadů a myšlenek. Spoustu vět, které bych raději nezapomněla. Nicméně jsem, velice nedělně a očekávaně usnula a teď nevím nic.
Práce mě poněkud zahlcuje a myšlenky na 'nic' docela úspěšně přebíjí. A mě to ani nevadí. Jen jsem trochu zvědavá, co to vlastně bylo.
Ale až mi zbyde trocha času, připíšu si sobotní report. Zase návrat ve 4 ráno z něčeho mezi konzertem, hospodou, tancováním a opíením se.

Den dvacátásedmý / Day no. 27

5. srpna 2011 v 0:35 | authorka |  deníky
Dál mám tě ráda jako kamaráda. Dál mám tě ráda jako kamárda. Dál mám tě ráda jako kamaráda....
Loučí se a končí. Loučí se a končí. Loučí se a končí. Nemůžu tě vykousat.

Chvíle v rytmu Vltavy. Rytmus v chvíli Marx Engels Beatles.

Achjo dneska. Nějak mi nejde psát. Samej překlep. Asi to zavřu a dopíšu v noci. Asi už to jinak neumim.

1,2,3,4

4. srpna 2011 v 22:03 | authorka |  píšu,vztekámse, kreslím, pláču, blázním
There's only 1 thing 2 say - 3 words 4 you. I LOVE YOU.

Den dvacátýsedmý / Day no.27

3. srpna 2011 v 12:43 | authorka |  deníky
Dneska docela brzo. No ale nemůžu jinak. Pokoušim se uklidit všechno, co zbylo po pravděpodobně mrtvý kapele. Našla jsem několik zkušebnovejch videí, domácích hledání dokonalosti. K dokonalosti to bohužel mělo (a teď je skoro jasný, že vždycky mít bude) daleko.
...a tak se ptám, jestli znáš zvuk nocí a dnů
a jak se dá ráno prožít stmívání...
Každá vzpomínka na doby, kdy to docela šlo mě baví. Taky je mi smutno po setřičce, ale sakra, už jsem velká holka, tak jí musim necht jít. Bylo by mi to jedno, je celkem protivná. Ale toho času strávenýho ve zkušebně pro nic, je mi líto. I když nic neni 'pro nic', já vím. jen nechápu, proč to tak najednou hodila za hlavu. Weird. Sad.

Když se tak hrabu ve starých věcech, napadlo mě udělat pro všechny video. Takový vzpomínkový. Aspoň něco máme, když ne solidní nahrávky... A už teď vím, že konec bude tahle písnička. Nikdy nedodělaná, jako symbol konce, ničeho, prázdnoty.
...a jestli znáš ruce špatnech snů, co spánek rozlomí
a jak se dá znova prožít oňskej smích...
Jak poetické, loňskej smích. My už víme, že nedá. Škoda.
...a jak se má, tvá hlava posedlá, která stěnou prochází...
No bejby, nic moc. Vždyť on je čas na nový začátek.
Tak si ho musím začít všímat.

Day no.26 / Den dvacátýšestý

3. srpna 2011 v 1:50 | authorka |  deníky

Takže konec 26. dne. Docela obyčejně divne den. Jakoby to bylo někdy jinak. Právě jsem se vrátila ze zkušebny…ale je půl jedný, takže neačnu od konce, heh.

Dopoledne děti, odpoledne Střížák. Sice jsem myslela že v půlce kopce chcípnu, ale nakonec mě nějaká taková chvilková meditace uprostřed louky docela nakopla. Bežela jsem až domu. Myslím, že se konečně posouvám k lepšímu. (věřim si!? :P). Pak klasika. Zase děti. Modrá klouzačka. Drzý děti ze školky a moje znechucení. (Z nich.)

Pokusila jsem se zakázat si vidět svět pozitivně. Snažím se to neporušit. Dneska je to jednoznačně čtení. (To asi není moc hardcore co? :P ale koho to zajímá, tak popojedem). Dopolední hlídání mi spestil opět Podzemníkovský Kerouac. Vášeň pro jeho literární zvracení mě snad nikdy neopustí. Navíc jsem našla jednu skvělou část, kterou si sem jednou pepíšu. Doufám že brzy. Celý fascinující fakt končí větou "co pro mě skrývá směr, kterým se nevydám?". Simply amazing.

Jenže moje dnešní čtecí zážitky nekončí. Začalo to před dvěma dny, kdy jsem tak nějak topless ležela ve zkušebně a přemýšlela, proč mu vlastně tohle dělám, (Mr. H, of course), na otázky ani rečičky nereagovala a nakonec jen interpretovala něco hluboko ve mně. Totiž: "mrtví nemluví". Opravdu jsem v tu chvíli ani kouskem sebe netušila, okdud to mám. Lost in my own messy head. Myslim, že si v tu chvíli řekl, že se mnou to bude ještě těžký. Yea, it will. I'm kinda complicated. A teď důvod proř to všechno à když jsem na zahradě četla toho Kerouaca, vzpomněla jsem si na jednu moc dobrou povídku, avšak na autora ne. Tak, jak já jsem zvyklá, jsem se šla zeptat matky. Ano matka jakožto instituce funguje bezchybně, načež mě odeslala hledat povídky Karla Michala. (V dnešní době zapomenutý autor, avšak jeho dílo bylo mým slabikářem) 'Bubáci pro všední den' je nevšední sranda. Když jsem se prokousala ve zkratce Plivníkem dlaždiče Housky, nezapoměla jsem jako obvykla na fenomenální povídku 'Mrtvá kočka' aneb 'já seš mrtvá kočka a jako taková nežereš'. A v tom to bylo. Kočka odvětila: 'Mrtví nemluví'. ………. Bohužel nedokážu zpětně vyjádřit ten pocit, který mi to přineslo. Je to prostě jen důkaz toho, že náž život nese tak jak to má být. Ať se nám to líbí nebo ne, ať to tak chceme, nebo nechceme. Tenhle okamžik mě nutí Nevěřit na náhody, ale jen na osud. Jsem divná, já vím.

Nakonec zkouška. Jasně, že MR.H přijde i když hlásím svůj odchod z domu až po deváté. On je přece plný očekávání. Ale moje luční běhací meditace mě donutila přemýšlet a uvědomit si, že to tak nechci. Že se kvůli tomu cítím jak děvka. A pěkně zlá. Navíc mě ta jeho samozřejmost uráží. Až teď, bohužel. Nicméně nadšení si kazit nebudu a hrát prostě budu. Holt musí bejt trochu chlap, žejo. Vrátili jsem se k pár starejm písničkám, ale on byl jak na trní. Za chvíli jsem měla pocit že mě chce zabít svým králičím pohledem. A koneckonců jeho kytarové umění lehce uvadalo. Jako automatika začal hrát 'more then words' a očima si mě svlíkal jestli je toho schonej vůbec). Úchylárna.


Musela jsem zahodit paličky a jít na sedačky. Pustili jsem si od nich něco lepšího. Třeba tohle:

To ho docela zachránilo. Pak pouštěl Judas Priest a myslel si, nebo doufal, nebo očekával…já nevim, ře zas něco bude. Ale já měla svojí brickwall, Nesnášim to tkhle prostě. Teď se pro něj hodí jeden obrázek. Tenhle :

Unfortunately, he act like this :/.

Tak jsem pustila Wish u were here.
A smutnila nad tím, jak sama ta kytara pláče, zatímco on vedle mě těžce oddychoval.
Není to co chci, ale on ve mně našel co chce. Nevím, proč jsem tak zlá. Možná protože už neumím být normální.

Pozval mě, ještě těsně předtím než jsem odešla, v sobotu na fesťák. (on je chytrej. Moc dobře ví, že konzert neodmítnu tak lehce jako rande).

Odvoz domů jsem odmítla.

Day no.25 / Den dvacátý pátý

2. srpna 2011 v 2:19 | authorka |  deníky
I've just wanted to continue with my ...kinda weird..story, but I won't. I've found something amazing.
It's a blog
Owner is a guy.
He's a drummer.
He recording songs also.
That songs are amazing.
Some of them I love.

Seems like interent is full of amazing ppl, more than real life is.

He forced me to think more about this place, my blog, where I'm writting all the shits happening in my life. I've wondered that i've never wrote something about me. I've never wrote what i do. For example that I'm a drummer too. Than nobody knows...but who cares. I don't need people here. I need people like him in my real life. This is the way i like me silent. So shut up ! and smile...

I'm young and I'm hopeless.
I'm lost, and i know this.


link --> http://halfdann.blog.cz/1010/office-drumming-so-far-away#comment92402620 << impressed me soooo much!