Přemýšlým, jakjá se nedokážu tolik vázat jako ostaní. Obyčejně lidem chybí stará parta, spolužáci, ztracení přátelé. Naopak mají potřebu se někam zařadit, být mezi nimi, nuceně. Neví proč, prostě to tak dělají. Každý přece chce být milován a obdivován, nebo ne?
Asi ne. Nebo jen já nejsem 'každý'.
Samozřejmě, tohle nemůže být celá pravda, ale přece jen, nějaké náznaky...
K dnešní úvaze mě přivedla skupinka slečen v parku ala "Hanna Montana". Jsou mladé (nebo spíš malé), jsou sprosté a neskutečně jedovaté sami na sebe. Jsou mezi nimi silnější a slabší, hezčí a ošklivější - a to je asi nejdůležitější. Krásné by bylo teď napsat: ale to není důležité, protože přátelé na tohle nehrají, mají sami sebe a prim hraje důvěra, pochopení a upřímnost. Nicméně realia je úplně jiná. Každý to ví, vidí.
Zaujala mě mezi nimi jedna dvojice. Byli jako král s otrokem. Šéfovala hubeňoučká blondýnka v úzkých kalhotách, krátkou fajnovou bundičkou a slunečními brýlemi, a za ní běhala poněkud oplácaná tuctová holka, která se snažila vypadat taky tak 'skvěle'. Aby to nebylo málo, co chvilku zinscenovaly takovej celkem nemožnej pozdrav, nejspíš z nějakýho superduper teen seriálu a 'otrokyně' upravila královně vlásky a pochválila jí její objem/lesk/účes/barvu...
To vlastně není důležité. jen mě přivedly na myšlenku, kde se stala 'chyba' (jestli to je chyba), že já jsem nikdy nepatřila do takových podivných společenství. Byla jsem docela malá a přirozeně už mě odpuzovali, nerozumněla jsem jim, nebo jsem nechtěla. Cítila jsem, že jsou silnější než já a zároveň jak hloupě se chovají. Nepotřebovala jsem je, i když jsem asi potřebovala tu zkušenost. A tak mě život naučil. Poznala jsem pár takových pseudo kamarádek, ale jen ¨single', skupiny pro mě nebyly. Většinou jsem si je oblíbila pro to, jak byly opuštěné/neoblíbené/hloupé/nedoceněné/.../ prostě "chudinky". A tak jsem se o ně starala a podléhala jim. Asi jsem tou dobou byla snadno ovlivnitelná, možná to i vypadalo hloupě nebo roztomile, protože já jsem podraz nečekala.
A tak jsem si tam dneska vzpomněla, jak jsem si jako jednu z posledních našla blbku asi ve 3. třídě. byla chudá, pohublá, outsider a ještě ve škole opožděná. Byla blond, byla vysoká. Byla na mě milá. Jenže jsem jaksi neviděla, že je sobecká. I kdybych v té době věděla, co to znamená, stejně bych ji to odpustila, protože neměla zrovna spokojenou rodinu. Vlastně se nedávno přistěhovala, protože maminka byla jaksi 'přelétavá'. Byla to tanečnice v baru, navíc. bylo mi jí líto. A tak byla moje.
Jí se to líbilo, jak jinak. Obhájila jsem jí před všemi co mě stály za to, naučila jsem jí fungovat v nové škole a nakovec i psát (nejvíc jí bavily malý tiskací písmenka, ty neuměla vůbec). A to celé trvalo rok. Zepšila si známky z 5 a 4 na pát trojek a byla za hvězdu. Protože to bylo nejlepší zlepšení, samozřejmě. Hlupák jako jáčeká alespoň poděkování, nebo aspoň úsměv, pocit, že dotyčný ví kdo za tím stojí. Ale taky pro to, je to hlupák. Jsem. Byla jsem. ale jak by řekl Martin - NULA. Nic. Končil rok a já měla pocit, že se musíme obdarovat. Ještě večer před posledním dnem jsem panicky po treninku sháněla dáreček, prázdninový. Plná očekávání a radosti z obdarovávání jsem odešla do školy. Místo toho mě čekala facka. Za prvé jsem se dozvěděla novinku ve stylu : 'já jsem se strašně zlepšila a jsem na to hrozně HRDÁ, protože ani TY jsi to nedokázala (nebylo co zlepšovat, blbka)" a když už jsem i ten dárek jí dala, tak mi oznámila, že ona pro mě nic nemá, prtotože se stejně stěhujou a že to nemá smysl. A tak jsem brečela.
A moc dobře vím jak za to nemohla. Byla z nuzných podmínek, musela umět být tvrdá. Ostatně nic jiného nezažila, nic jiného jí nečekalo. A moje přáteství její srdce nerozpustilo.
Dneska mi dochází, jak tohle všechno bylo nutný proto, abych ten svět pochopila a uměla v něm líp chodit. Jenže já to vyřešila po svém a s přibývajícími zklamáními lidem mí%n a míň věřím. Už je to pro mě vzácnost. Zaslouží si jí jen nědko. A to je smutný. Nechci být led s hořícím srdcem. Ale jinak to neumím.
Asi ne. Nebo jen já nejsem 'každý'.
Samozřejmě, tohle nemůže být celá pravda, ale přece jen, nějaké náznaky...
K dnešní úvaze mě přivedla skupinka slečen v parku ala "Hanna Montana". Jsou mladé (nebo spíš malé), jsou sprosté a neskutečně jedovaté sami na sebe. Jsou mezi nimi silnější a slabší, hezčí a ošklivější - a to je asi nejdůležitější. Krásné by bylo teď napsat: ale to není důležité, protože přátelé na tohle nehrají, mají sami sebe a prim hraje důvěra, pochopení a upřímnost. Nicméně realia je úplně jiná. Každý to ví, vidí.
Zaujala mě mezi nimi jedna dvojice. Byli jako král s otrokem. Šéfovala hubeňoučká blondýnka v úzkých kalhotách, krátkou fajnovou bundičkou a slunečními brýlemi, a za ní běhala poněkud oplácaná tuctová holka, která se snažila vypadat taky tak 'skvěle'. Aby to nebylo málo, co chvilku zinscenovaly takovej celkem nemožnej pozdrav, nejspíš z nějakýho superduper teen seriálu a 'otrokyně' upravila královně vlásky a pochválila jí její objem/lesk/účes/barvu...
To vlastně není důležité. jen mě přivedly na myšlenku, kde se stala 'chyba' (jestli to je chyba), že já jsem nikdy nepatřila do takových podivných společenství. Byla jsem docela malá a přirozeně už mě odpuzovali, nerozumněla jsem jim, nebo jsem nechtěla. Cítila jsem, že jsou silnější než já a zároveň jak hloupě se chovají. Nepotřebovala jsem je, i když jsem asi potřebovala tu zkušenost. A tak mě život naučil. Poznala jsem pár takových pseudo kamarádek, ale jen ¨single', skupiny pro mě nebyly. Většinou jsem si je oblíbila pro to, jak byly opuštěné/neoblíbené/hloupé/nedoceněné/.../ prostě "chudinky". A tak jsem se o ně starala a podléhala jim. Asi jsem tou dobou byla snadno ovlivnitelná, možná to i vypadalo hloupě nebo roztomile, protože já jsem podraz nečekala.
A tak jsem si tam dneska vzpomněla, jak jsem si jako jednu z posledních našla blbku asi ve 3. třídě. byla chudá, pohublá, outsider a ještě ve škole opožděná. Byla blond, byla vysoká. Byla na mě milá. Jenže jsem jaksi neviděla, že je sobecká. I kdybych v té době věděla, co to znamená, stejně bych ji to odpustila, protože neměla zrovna spokojenou rodinu. Vlastně se nedávno přistěhovala, protože maminka byla jaksi 'přelétavá'. Byla to tanečnice v baru, navíc. bylo mi jí líto. A tak byla moje.
Jí se to líbilo, jak jinak. Obhájila jsem jí před všemi co mě stály za to, naučila jsem jí fungovat v nové škole a nakovec i psát (nejvíc jí bavily malý tiskací písmenka, ty neuměla vůbec). A to celé trvalo rok. Zepšila si známky z 5 a 4 na pát trojek a byla za hvězdu. Protože to bylo nejlepší zlepšení, samozřejmě. Hlupák jako jáčeká alespoň poděkování, nebo aspoň úsměv, pocit, že dotyčný ví kdo za tím stojí. Ale taky pro to, je to hlupák. Jsem. Byla jsem. ale jak by řekl Martin - NULA. Nic. Končil rok a já měla pocit, že se musíme obdarovat. Ještě večer před posledním dnem jsem panicky po treninku sháněla dáreček, prázdninový. Plná očekávání a radosti z obdarovávání jsem odešla do školy. Místo toho mě čekala facka. Za prvé jsem se dozvěděla novinku ve stylu : 'já jsem se strašně zlepšila a jsem na to hrozně HRDÁ, protože ani TY jsi to nedokázala (nebylo co zlepšovat, blbka)" a když už jsem i ten dárek jí dala, tak mi oznámila, že ona pro mě nic nemá, prtotože se stejně stěhujou a že to nemá smysl. A tak jsem brečela.
A moc dobře vím jak za to nemohla. Byla z nuzných podmínek, musela umět být tvrdá. Ostatně nic jiného nezažila, nic jiného jí nečekalo. A moje přáteství její srdce nerozpustilo.
Dneska mi dochází, jak tohle všechno bylo nutný proto, abych ten svět pochopila a uměla v něm líp chodit. Jenže já to vyřešila po svém a s přibývajícími zklamáními lidem mí%n a míň věřím. Už je to pro mě vzácnost. Zaslouží si jí jen nědko. A to je smutný. Nechci být led s hořícím srdcem. Ale jinak to neumím.






