píšu tenhle článek ne proto, že bych chtěla vzdát holt Bullet for my valentine
píšu ho proto, že dnešní bouřlivé noci zase nespím
cítím ty hromy všude kolem sebe
nebojím se
jen vím že každý hrom je moje utrpení
každý blesk je moje bolest
a každičká kapka jenž dneska dopadla na zem, byla moje slza
cítím, jak se zevnitř rozpadám, že jediný co mi pomůže je probodnout se hodně hluboko, aby ta bolest umřela
nejsem pubertální kráva
jenže ze mě krev neteče. ránou se vše zahojí
nejsem upírka ani emo kidvedle postel leží hromada promáčených kapesníků. vlastně...já je nemám. slzím do toaletního papíru. hnus, možná. je mi to jedno
všechno je mi jedno, tak proč tohle
blbost
kdyby mi to bylo doopravdy jedno nic z toho se neděje
vždyť MĚ přece nic nechybí
jsem ta 'šťastná' co má svojí rodinu, skoro všechno co chce, pár přátel, kteří za to stojí a
a
a člověka kterej jí miluje
a co já
?
...
strašně moc potebuju obejmou ale není tu
nikdo
jsem tak sama
tak strašně bych ho tu chtěla, i když mu nemůžu dát nic z toho, za co podle mě stojí za to žít
nedokážu mu dát lásku
tu opravdouvou
a nedokážu mu to znova opakovat
když vím že to neposlouchá
bojím se
...
ale co..tyhle slzy mě nezachrání, i když cítím, že jsem pak míň ztracená, když si vypíšu srdce sem
ale nikoho to nezajímá
to je proč jsou lidé tak sami
nikoho nezajímá jejich bolest
ani ted
kdyz t nekdo přečte
nenapíše pod lánek "mrzí mě to"
proč taky...
pamatujte si...: možná že jsme sami, ale jedem v tom společně
rozumíte?
už je mi líp. děkuju všem
všem kterým stojím za to. všem kteří mě mají radši živou než mrtvou. i když mě to nebaví a trápím se. děkuju









