Living in the dream called life...
Kdysi jsem byla malá. Roztomilá, nepoznamenaná holčička co moc nemluví, lidem nevěří a žije si ve svém světě.
Kdysi jsem byla malá. Roztomilá, nepoznamenaná holčička co moc nemluví, lidem nevěří a žije si ve svém světě.
To dokáže dospělé zneklidňovat. Nerozumí, a ani nemohou rozumnět, co se takovému snílkovi honí hlavou, neví co chce a proč pláče; kdy se zase bude smát a jak ji rozveselit; nevědí, jak to změnit a jestli vůbec chtít něco změnit. Jediný, kdo může prolomit hráz, netuší ze všech nejvíc. Skrývá se v oblacích, aby se nebála, aby nemusela vyskočit.
Když mi bylo 5 let, maminka mi říkala, že štěstí je klíč k životu. Že úsměv na tváři sluší holčikám mnohem víc. Když se mě ve škole ptali, čím chci být až bdu velká, odpověď pro mě nikdy nebyla snadná, protože já jsem přece ta, co netuší.Snad i proto jsem říkala jen 'ŠŤASTNÁ'. Říkali mi, že nerozumím otázce. Ale já vím, že to byli oni, kdo nerozuměli. Nerozuměli (nerozumí?) životu.
Něco na tom bude, že maminka má vždycky pravdu.
Od té doby jsem trochu vyrostla. Když se poohlédnu, kolik let to trvá, uvědomuji si, že se vlastně vůbec nic nestalo. Vpadám třeba jinak, hlavu mám plnou hloupostí, ale skutečnosti je to pořád stejná ulita, jen v jiném závoji. Žiju v oblacích a líbí se mi tam. Realita není pro mě. Lidé mi říkají, že bych se měla vrátit nohama na zem; že nebe není pro velké. Jen se usmívám. Já se totiž nemám, ani nechci nikam vracet. Jen samotný pohled, na to, kde jsem doopravdy nikdy nebyla, je dechberoucí.
Tak mě prosím nebuďte. Nechte mě tady, stejně tam dole pro mě nemáte místo.
Když mi bylo 5 let, maminka mi říkala, že štěstí je klíč k životu. Že úsměv na tváři sluší holčikám mnohem víc. Když se mě ve škole ptali, čím chci být až bdu velká, odpověď pro mě nikdy nebyla snadná, protože já jsem přece ta, co netuší.Snad i proto jsem říkala jen 'ŠŤASTNÁ'. Říkali mi, že nerozumím otázce. Ale já vím, že to byli oni, kdo nerozuměli. Nerozuměli (nerozumí?) životu.
Něco na tom bude, že maminka má vždycky pravdu.
Od té doby jsem trochu vyrostla. Když se poohlédnu, kolik let to trvá, uvědomuji si, že se vlastně vůbec nic nestalo. Vpadám třeba jinak, hlavu mám plnou hloupostí, ale skutečnosti je to pořád stejná ulita, jen v jiném závoji. Žiju v oblacích a líbí se mi tam. Realita není pro mě. Lidé mi říkají, že bych se měla vrátit nohama na zem; že nebe není pro velké. Jen se usmívám. Já se totiž nemám, ani nechci nikam vracet. Jen samotný pohled, na to, kde jsem doopravdy nikdy nebyla, je dechberoucí.
Tak mě prosím nebuďte. Nechte mě tady, stejně tam dole pro mě nemáte místo.








Nádherný článek!;) Krásně jsi to napsala♥