Je neděle, 8. ledna 2012. Snažím se před svým monitorem pochopit, co se ve mě děje. V úterý by měli vyplavat na povrch výsledky z matiky. Mám hrozný strach a nemůžu na tu školu ani pomyslet. Co když teď veškeré moje snažení zkončí? ach...
A pak ten V...je tak hrozně milej na mě...už jsem mu jen tak v hovoru napsala, že ho mám ráda a on asi za 50 dalších vět, napsal, že z "mám tě ráda" asi neusne. Napsal to, dokázal to. Ale v mojí hlavě zas začal ten zmatek. Že nechci ranit člověka, kterého mám ráda. A co s ím, naše perspektiva je téměř nulová.
Zvláštně se chová i J. Rozjel ve mě nějakou vlnu nostalgie po to, co jsme bývali přátelé. Ve zkušebně a tak. Myslela jsem si, že to považuje zpětně za největší trapnost a celkově slabost na to vzpomínat. Ale on je dost úpornej. Posílá mi nahrávky a fotky. Nevím kam tím míří, ale vůbec mi to nevadí. Taky jsem ho měla moc ráda, a jsem ráda, že jsem našla odvahu říct mu to...teda aspoň napsat. Vlastně se to zpustilo až tím začátko-semestrovým opíjením. Díky za to.
Jenže mě to pořd není dost. Ze seznamky se ozývá spoustu lidí a nakonec mě nejvíc zaujal jeden. Ačkoliv vůbec nevím, jak vypadá. Je nesmírně inteligentní, až je to děsivé. Nějaký vzah by asi nikam nevedl, ale kamarád je to zajímavý. Zřejmě. I když kdo ví...
Jako obvykle zmatená.
Kdy už to zkončí...
Kdy už to zkončí...







