Duben 2012

14./15./16. - když pár dní nejde internet

30. dubna 2012 v 20:45 | authorka |  STÁT SE ZASE ČLOVĚKEM
Tak nám nešel net. Nějak nemám chuť ani nic psát, dokud to nebude mít hlavu a pat. Rýsuju most, jim, musím jít cvičit, poslouchám hudbu a rozprávám s princem. Tak aspoň přidám nějaké kreslící pokusy.

Za ten první jsem dostala zase do držky že depkuju. Je to můj mozek. Jmenuje se "It's too late to die young"
A ten druhý ještě není, ale až bude, tak je pro Olinku, chtěla ho.




dvanáctý a třináctý

27. dubna 2012 v 11:18 | authorka |  STÁT SE ZASE ČLOVĚKEM
Něco bych si rychle napsala. Dneska jedu domu a hrozně moc už chci cvičit - běhat, kolovat, bruslit posilovat tenisovat - těšim se! Včera byl testovo matikový den, byla jsem docela v pohodě celý den, večer to napsala a pak to ze mě nějak spadlo a hrozně jsem se klepala. A taky byl schon. Alenka, Daník, Pepa, princ... Daník se domáhal společného pití, ale já jsem řekla, že už něco mám. On měl zase ty řeči jakože máš zase nákýho ajťáka...na to pepa valil oči ajťáka? zase?? a pak radši odešel. haha. doprovodili jsme Alču a šli směrem k metru. Dan o mě asi někdy uvažoval. A zrovna včera mě fakt chtěl...a nedala jsem se! To jsem sama za sebe ráda, ale sere mě že jsem se zas nechala přemluvit na půl piva před kolejí. A taky že jsem mu dala pusu když chtěl. seremě to sakra. on je takovej manipulátor. tss princ si to nezaslouží. protože on by tohle neudělal. musím se odprostit od toho, že mi lichotí, když všichni mají zájem. musím se začít soustředit na fakt, že mám být jen pro jednoho. ale ne zas moc. po tak dlouhý době křepčení je to zvláštní. (jo a sere mě že honza ajťák o mě něco vykládal danovi. ale zase nesere mě že byl z tý noci nadšenej. škoda, že si skoro nic nepamatuju haha). konec plků


zajímalo by mě jak to s ním dopadne. začal být milý, říká mi spoustu věcí. možná si uvědomil...

Není to jen minulost. Je to mnohem víc.

26. dubna 2012 v 7:30 | authorka |  NA TÉMA...
Moje myšlenky levitují někde mezi podsvětím a nebem. Má hlava je zamilovaná. Mé srdce je zmatené. Mé tělo se odevzdává. A já? Vzdám se?

Nikdy jsem nevěřila, jak moc bude těžké přežít své nejhorší období. Neplánoval jsem ho. Jen tu prostě je. A možná už moc dlouho. I když mi často poskočí srce a dech se zastaví. I když občas cítím lidské teplo, nedokážu být pro tyhle okamžiky šťastná. Nestvoří můj nový a lepší svět. Ne proto, že by nejsou dost silné. Naopak - jsou ohromné. Jen je nedokážu odprostit od myšlenky, že jednou budou minulostí. Minulost krásných chvílí pronásleduje můj život. Víte...říká se, že v lásce, jsou nejhorší ty špatné vzpomínky. Pravda ale je, že jsou to ty krásné, které vás nutí k šíleství. Jsou již pohlceny v něčem, co nedokážete vrátit jinam, než do své vzpomínky. To je trochu smutné, nemyslíte?
Třeba je pravda, že můj svět je příliš šedý. Ale připomíná mi to vesmír. Neustále se rozpíná a to všechno co dokážeme pozorovat, už se vlastně dávno ztratilo. Neexistuje tam, kde ho vidíme. Už žije jen v našich očích. Pořád to necítíte, jak je svět marný?
Ale my lidé, ve svém nemocném světě se znovu a znovu, nepoučitelně snažíme vytvořit vzpomínky, které potrvají věčně. Snažíme se stvořit nové dnes, nové teď a tady, aby se zase tiše rozplynulo. A pak jsou nemocní, jako já. Když se jim konečně dostane štěstí, nedokáží se s ním vyrovnat a stále se ztácejí ve svém smutku. Nemohu se zbavit myšlenky na tu noc, kdy jsme poprvé zůstali celou noc u mě (a věřte nebylo to snadné, dostat se až tam). Jde ale jen o jeden moment, kdy jsme unaveni nevinnou vášní umřeli vedel sebe a poslouchali tahavé pinkfloydové tóny. Psychedelická atmosféra. Hladila a pozorovala jsem toho tajemného muže vedle mě. Naprosto fascinovaná jím a vším nad námi. jako bychm tam ani nepatřili. Ležel klidně, zíral do nekonečna a měl nepatrný úsměv na tváři. Uvědomila jsem si, jak moc bych si přála zastavit čas, ve chvíli, kdy hladil mojí ruku zkoumající jeho nahé tělo. Ne proto, aby ten okamžik trval věčně, ale proto, abych se nikdy nedozvěděla, co se mu vlastně honí v myšlenkách. Najednou jsem měla hrozný strach, že to je jen hra a že mě tenhle nádherný moment bude trápit ve snech. Sevřel se mi žaludek, chtělo se mi brečet, nemohla jsem se pohnout.
A tak stejně, jako můžeme pozorovat neexistující hvězdu na neexistujícím místě, já dokážu mít strach z neexistující minulosti.

Často si přeji nebýt.

den jedenáctý

25. dubna 2012 v 23:21 | authorka |  STÁT SE ZASE ČLOVĚKEM
den jedenáctý - deprese

Nejsem ani trochu snadný člověk. Hlavně sama pro sebe. Přála bych si umět žít. Netrápit se pracovat, když je den. Netrápit se a spát, když je noc.
Našla jsem zvláštní planetu na youtube. Cítím se tam ve své depresi dobře. Počítám, ale nebaví mě to. Cítím se bezbranná. A bez cíle.
Princ zase tušil moje pocity. Slíbil mi nebe po pátém květnu, už kdysi. Ale dnes pátý květen posunul na zítra. Cítím, že musím podnětem této věty napsat článek na téma minulost. Musím se odreagovat. I can do this.

Kurt Vonnegut - citáty

25. dubna 2012 v 0:51 | authorka

...aneb je to velký autor a těším se naprvní knihu od ně a doufá, že to bude ta pravá!


den desátý

25. dubna 2012 v 0:33 | authorka |  STÁT SE ZASE ČLOVĚKEM
desátý den proběhl vcelku obyčejně
pracovala jsem, učila jsem se, povídala si s princem, kreslila jsem i cvičila. ale cítím se tlustá a ošklivá. dala jsem si masku na vlasy, je dobrá, ale na pocitu mi to moc nepřidalo. škoda.

korunku dnešnímu dni dodala štěpánka. jen tak, z radosti mi napsala, že mě má ráda a že to dnes píše všem co má ráda. a bylo to opravdu milé. království pro takové princezny!!.)

jsem dnes už hrozně unavená. a taky nervozní z matiky. tak ještě přidám dnešní kreslící nápady, i když jsou nedokončené, ať je vidět, že jsem se o něco snažila. vypiju byilinkový čaj a půjdu spát. dnes mám nějaký nový, už musím vysadit kopřivu. dobrou noc.


tohle bude někdy slečna se zipem na zádech. jen zadek jí nejde zapnout. ten jí i dost hapruje tak to chce fakt kkorekce. ty barevný fleky jsou červený, je to jen blbá fotka


a pod tím trochu rebelský nápad. balerína nebo drsňačka?
(taky nedokončené...)

den devátý

23. dubna 2012 v 23:21 | authorka |  STÁT SE ZASE ČLOVĚKEM
plavala jsem plavala jsem plavala...v řece podél ryb a kamení, jenž zkrvavěly má kolena. tzzzddd stop! nic nic, normálně v bazénu jsem plavala.jsem unavenáááá

den osmý

23. dubna 2012 v 1:45 | authorka |  STÁT SE ZASE ČLOVĚKEM
zajímavý den, ale nestíhám o něm napsat.
možná později.ptotože už chci spát, vemu to rychle.

nestíhám nic z mého plánu a neučím se...ale!
pokud jde o prince, jsem v tom až po uši...zřejmě je o mnoho statečnější než já, zřejmě se rozhodl nenechat mě trpět, ne tak úplně. utrpení to sice je, protože ho nemám, ale aspoň vyjadřuje pocity. lépe než já. lépe proto, že je vyjadřuje mnohem otevřeněji než já. ani nevím, jestli jsem se ve včerejší depce zmínila o tom, jak mě utěšil. a jak mi to pomohlo...a dnesmi opravdu poskočilo srdce. a rozbrečela jsem se....je to zvláštní, milovat.
včera řekl, že ho mrzí, že to pro mě teď nemůže moc být.
dnes byl hrozně moc milý. hodně hodně, ani jsme si to nezasloužila. a pak, po delší pomlce jen tak do prázdna napsal: jsi krásná.

nejsem, to ano, ale nikdy nevyjádřím slovy ten pocit ve mě, nikdy nikdy. ale pokusím se nakreslit ho. pokusím se sdílet ho. pokusím se být pro něj lepší.

.....> a to v první řadě doprdele znamená dát se trochu dokupy a nebýt oplácaná. sakra! chci zpátky starou já

Za trochu lásky (Okna v bouři)

Za trochu lásky šel bych světa kraj
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý
šel v lednu, ale v duši věčný máj
šel vichřicí, však slyšel zpívat kosy
šel pouští a měl v srdci perly rosy
za trochu lásky šel bych světa kraj.
Jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.

den sedmý

21. dubna 2012 v 22:26 | authorka |  STÁT SE ZASE ČLOVĚKEM
je půj jedenácté. jsem přejedená k prasknutí, máme tatarák. a piju druhý pivo. celý den jsem na brigádě nejedla, málo pila a večer se cpu, piju pivo a necvičím. ostuda. měla bych sníst ještě kilo čokolády abych tomu nasadila korunu.

vyprávím zas blbosti princovi. hrozně mi chybí. achjo.

JAK SE TO DĚLÁ, ZASTAVIT SE, ZVEDNOUT SE ZE DNA A ZAČÍT ZNOVU???

den šestý

20. dubna 2012 v 22:02 | authorka |  STÁT SE ZASE ČLOVĚKEM
dneska je brigáda. na tenise. a zítra taky. takže docela pozitivní nálada od hyperveselých silných mužů.
už mi hned píše Ondra. někdy bych o něm měla něco napsat, možná až budu vědět víc. zato princ už druhý den vesele mlčí :(. měl by to vědět, že ondra by se pro jednu schůzku přetrhnul. ze honza se mnou pořád nemluví, protože s ním nechci být. a další honza to vytrvale zkouší s nějakým večerem. dneska 3x. a je mi jasný, že bude zítra pokračovat. ale já jsem žena, a tak čekám na toho, který mě klidně nechá měsíce čekat...

včerajsem kreslila (pokoušela se) tak to přidám. dneska ve vlaku taky, ale to zas nebude tak horký...ve vlaku mě to baví kreslit ty lidi.

cvičení nula. a navíc se proklínám za snědené čokoládové vajíčko...


den čtvrtý a pátý

19. dubna 2012 v 17:48 | authorka |  STÁT SE ZASE ČLOVĚKEM
jak tu sedím nad obědem...ehm, asi pozdním obědem. nebo spíš časnou večeří? nějak nevim, stejně mám tak jedno jídlo na den, takže je to prostě jídlo. byla jsem celý den v knihovně, a když už jsem umírala, utekla jsem domů. tedy "na byt". (zajímalo by mě kde mám teď vlastně doma...). Po cestě jsem si koupila kukuřici, mňam. Uvařila těstoviny, na ně pár lžič kukuřice, trochu tvarohu a posypat kořením na americké brambory. Ha haha, jsem to ale kuchařka. (i když je to fakt dobrý, akorát už nemůžu.
Cvičení teď nějak flákám. To vždycky když jsem v Praze. Mohla bych si dneska aspoň zaposilovat. A ještě zvážím tu výpravu za anež. Spíš zacvičím, osprchuju a dám si kopřivu. A půjdu ještě šrotit, nebo skicovat most. Taky bych měla jít něco koupit mamince k svátku. Už jsem zase schizofrení.

Dnes se mi zdály hrozně živé sny. Asi z toho piva. Ale včera mě to pivo fakt nebavilo. Tím víc mě trápí, že jsem tam zas nechala stovku. Musim šetřit.Zdálo se mi o princovi a o elišce. eliška byla npříjemná a nadávala. přišlo mi že hrozně žárlila na to co já mám a ona ne. a někdy mi to přijde tak i v reálu, beze snů. je mi to líto, protože ona se fakt trápí. a mě není co závidět. a princ mi ve snu posílal opilé smsky, ale naprosto absurdní. jedna sms s textem, druhá jen plná smajlíků. nesmysl.
budila jsem se, abych se na něj mohla podívat. bohužel to byl jen sen. mám to vydržet do pátého, pak se prý zas podíváme na nebe. achjo, třeba do tý doby zdechnu žalem, ale vydržím to. i když mi vojta bude cpát do hlavy cokoliv. každý mě akorát odrazuje, jak jsou všichni zhrzení. pozitovní je jen to, že mě to neodrazuje.spíš mě to občas nutí v hlavě nějak to změnit, ale nedovolím si být "protivná a dotěrná". respektuju jeho problém. volnost. všechno. nejsem stíhačka. neumím to. i když je to třeba špatně. jsem zvyklá na pozrnost a vím, že by se našli takoví, kteří by mi jí dali mnohem víc. ale zřejmě to není to, o co stojím. stojím totiž o něj. ať už je jakkoliv chladný. chci žít teď a tady. a teď a tady je on ten jediný, kdo mě dokázal zachránit. ....
...sakra zase na mě jdou ty zbytečné kecy...chtěla jsem si prostě jen říct, že mě hrozně dojal. kdž jsem v depresi brečela, jak je všechno na hovno, jak jsem špatná a neschopná, napsal něco tak okouzlujícího....že jsem si řekla, páni, tak oni princové vážně ještě existují... Napsal mi totiž: no ale já tě nemám rád proto, co jsi dokázala nebo nedokázala, nebo jestli jsi architektka, ale pro to jaká jsi". předtím, než se rozpustím nad tím, jak to píšu a pominu, že mi vlastně nikdy neřekl, že mě má rád. že vlastně ani nevím, jestli něco cítí. jen mi psal, že neví, jestli teď dokáže někoho milovat. tedy chtěla jsem jen napsat, že ho mám ráda. tak ryze, že si to těžko něčím pokazí.
když miluji, neumím to nikdy změnit. bohužel

den třetí

17. dubna 2012 v 20:10 | authorka
cvičila jsem. 25 minut na kole, 10km. pak posilko trochu. až půjdu spát ještě to zopakuju.
depkuju (vol max.) a kreslim. možná přidám i fotky.
je mi ze sebe zle že bych zvracela.

myšlenky, které si myslí, že změní váš pohled na svět, ale ve skutečnosti mění jen okamžik, a ne tak docela.

15. dubna 2012 v 1:17 | authorka
Begin again.
Don't waste your time waiting for someone to tell you when.
Wake up to sun.
The morning still comes.
So move around your furniture,
or put it all out on the curb,
and drive away to something new.
Watch the skyline sink behind you
and.. begin again.

Don't waste your time.
cause no one's gonna tell you when.

Wake up.



"I believe art is about pouring your heart into something else. Good art cannot be made without "bleeding" something. And that puts your special mark into everything you do." - Jacob Keller



"My friends, love is better than anger. Hope is better than fear. Optimism is better than despair. So let us be loving, hopeful and optimistic. And we'll change the world."
-Jack Layton



211/365.

"The real voyage of discovery consists not in seeking new landscapes but in having new eyes." -Marcel Proust


"My ambition is handicapped by laziness."
- Charles Bukowski

She wanted something to happen - something, anything. she did not know what.
- Kate Chopin

"I like people with depth, I like people with emotion, I like people with a strong mind, an interesting mind, a twisted mind, and also someone that can make me smile."
- Abbey Lee Kershaw


nápad a sen

15. dubna 2012 v 1:16 | authorka
napadlo mě, že bych chtěla být fotografka. haha, to neni noinka. ale nemám čím fotit a možná nejsem dost dobrá. i když bych mohla. hmm.
ale můj nápad je ta fotka

vyfotila bych slečnu v krajkovaných kalhotkách a košilce, jak stojí před oprýskyným strým a poprskaným zrcadlem. a čistí si zuby.
spojila bych tak sexy slečnu s rozcuchanými vlasy s aseksuální činností, nijak nevyzýjající.
a líbilo by se mi to.

Anna Nalick - 2AM - breathe

13. dubna 2012 v 9:07 | authorka
2 AM and she calls me 'cause I'm still awake,
"Can you help me unravel my latest mistake?
I don't love him. Winter just wasn't my season"

Yeah we walk through the doors, so accusing their eyes
Like they have any right at all to criticize,
Hypocrites, you're all here for the very same reason

'Cause you can't jump the track; we're like cars on a cable
and life's like an hourglass, glued to the table
No one can find the rewind button, girl.
So cradle your head in your hands
And breathe, just breathe,
Oh breathe, just breathe

May he turned 21 on the base at Fort Bliss
"Just a day", he said down to the flask in his fist,
"Ain't been sober, since maybe October of last year."

Here in town you can tell he's been down for a while,
But, my God, it's so beautiful when the boy smiles,
Wanna hold him; Maybe I'll just sing about it.

'Cause you can't jump the track; we're like cars on a cable,
And life's like an hourglass, glued to the table.
No one can find the rewind button, boys
So cradle your head in your hands,
And breathe, just breathe
Oh breathe, just breathe

There's a light at each end of this tunnel, you shout
'Cause you're just as far in as you'll ever be out
and These mistakes you've made, you'll just make them again
If you only try turning around.

2 AM and I'm still awake, writing a song
If I get it all down on paper, it's no longer
inside of me, threatening the life it belongs to

And I feel like I'm naked in front of the crowd
'Cause these words are my diary, screaming out loud
And I know that you'll use them, however you want to

But you can't jump the track; we're like cars on a cable,
And life's like an hourglass, glued to the table
No one can find the rewind button, now
Sing it if you understand,
and breathe, just breathe
oh breathe, just breathe,
oh breathe, just breathe,
oh breathe, just breathe

možná moc čtu [cizí.blogy]

8. dubna 2012 v 0:57 | authorka
Právě jsem si přečetla na úplně anonymním (pro mě) nejmenovaném blogu článek. Celkem nudný, sebelítostivý. Na tom neni nic divné, řekla bych, že až na ty pubertální blogy o nehtech a pár amatérských spisovatelů, je většina sebelítostivých. Jsou to jen veřejné deníčky, jejichž autoři se snaží vypsat ze svých bolů, bez ohledu na literární úroveň v domnění, že v tomnejsou sami. Že to prostě pomůže.
O čem jsem ale chtěla psát - utkvěla mi vhlavě věta "i můj manže se často musí podívat na můj blog, aby vůbec pochopil, co se ve mě děje". Zděsila jsem se. Ne proto, že jí manžel chodí na blog, ne proto, že tolik nedokáže mluvit o svých pocitech, myšlenkách. Uvědomila jsem si, jestli vůbec někdy budu tenhleprostor s někým "mým" sdílet. Co když budu chtít sdílet všechno....u mě je to dost běžné. Prožívám intezivně, pro lásku nevidím hranice. Je to zvláštní myšlenka. Kdybych měla aplikovat současnou situaci, pak se ptám: "Miluji?". Bohužel ano, zase trochu nešťastně. Ale možná že tenhle neštastný začátek se obrátí ve šťastný konec, a ne naopak, jako obvykle. Chtěla bych v to věřit, ale nejsem na to úplně silná.
Proto si říkám, jestli třeba někdy nebude číst to všechno, co jsem vlila do svého virtuálního světa. A zajímalo by ho to vůbec? .... Spousta otazníků a žádné odpovědi. Skoro jako naše komunikace. Už 4 týdny spolu "jen" mluvíme. Hrozně mě to bolí, hrozně tomu nerozumím a hrozně moc nechci utéct. Největší strach mám z toho, že by mě nechal jít....
Myslím si, že je v takovém stavu, že by nebojoval ani kdyby chtěl. Adoptoval by ten smutek ke všem ostatním, které v srdci má. A nikdy mě k nim nepustí.
Tyhle řádky jsou jako jed. Jako bych měla na hrudi obrovský balvan a obrovské lano mě svazovalo uvnitř. Cítím to všude, strašně moc. Kéž bys to taky cítil. Plačící I never imagined, I'd feel so lost. I never imagined, it would be so hard.
Pokaždé se pak pokouším vybavit si tebe, ale o je jen horší. Možná malá naděje je v tvých rtech. Ach bože proč se tak bojím. Proč!

Tohle prostě nemůže nikdy číst. Jsem odsouzená nést si svá tajemství až do smrti. Pak ať si to čtou třeba vrabci na střeše. Tak.

přidám ještě dnešní fascinace:
(poslouchala jsem veřejné čtení Jáchyma Topola, trnová dívka)

zpěv hvězd
jsme hvězdy které zpívají
zpíváme svým světlem
jsme ptáci ohně
letíme nebem
naším světlem je hlas

děláme cestu duchům
aby po ní šly
mezi námi jsou tři lovci
štvou medvěda
nebya doba aby nelovili

pod námi jsou hory
hledíme na ně
toto je zpěv hvězd
...

Magie světa ranného indiánského člověka je sveřepě hrubá, podivně stisklá, obludná, temná. Nedovolává se jasné radosti.

/fascinuje mě tahle věta/

...
a nějaká hudba...třeba včerejší? nechci se opakovat s Pink Floydy a asi nechci znovu brečet na "Hey you"


dot com

p.s.: napadlo mě, že jsem zapoměla napsat o tom "epic moment", kdy jsme se poprvé "viděli" s Christianem. musím napravit

Má největší svoboda

7. dubna 2012 v 2:23 | authorka |  NA TÉMA...
Svoboda - slovo s velkou duší, s velikou mocí pokud jí do ní vložíme, ale také pojem plný zklamání, smutku a zášti. Ne vždy jen proto, že bývá popřena, ale i pro to, čím ve skutečnosti je.

Možnost mluvit - jedna obrovská svoboda, která dokáže pošlapat osud. Vždy můžu říct co cítím. Ne vždy je to ten nejlepší nápad. každou minutu si vyčítám, že jsem mu to kdy řekla. Cokoliv. Hlavně proto, že stejně nedokážu říct to, co doopravdy chci a co cítím. Dokážu jen naznačit. Nikdy se nedoví, že každý den než usnu říkám skoro polohlasně "miluju tě", ačkoliv není komu a proč. jako bych to ani neříkala já, jen to jen něco hodně hluboko, hodně zašlapaný do mé duše a probudí se jen když se celé tělo odevzdává sladkému nevědomí. A nemlčím proto, že bych se bála říci co cítím. Neříkám to proto, že se bojím odpovědi. Vím, že není ta, co chci slyšet. Ale vůbec nevím proč.

Moje duše bývala svobodná stejně jako moje slova, ale teď je zakletá v tobě a svým strachem svazuje má, ačkoliv svobodná, slova.


kde hledat naději,
co z duše smutek plení.
když pro ty, co hledají
žádná cesta zde není.


eh?

7. dubna 2012 v 1:36 | authorka

life makes me desperate*

6. dubna 2012 v 14:33 | authorka

kissable sicky lips

1. dubna 2012 v 12:12 | authorka