Právě jsem si přečetla na úplně anonymním (pro mě) nejmenovaném blogu článek. Celkem nudný, sebelítostivý. Na tom neni nic divné, řekla bych, že až na ty pubertální blogy o nehtech a pár amatérských spisovatelů, je většina sebelítostivých. Jsou to jen veřejné deníčky, jejichž autoři se snaží vypsat ze svých bolů, bez ohledu na literární úroveň v domnění, že v tomnejsou sami. Že to prostě pomůže.
O čem jsem ale chtěla psát - utkvěla mi vhlavě věta "i můj manže se často musí podívat na můj blog, aby vůbec pochopil, co se ve mě děje". Zděsila jsem se. Ne proto, že jí manžel chodí na blog, ne proto, že tolik nedokáže mluvit o svých pocitech, myšlenkách. Uvědomila jsem si, jestli vůbec někdy budu tenhleprostor s někým "mým" sdílet. Co když budu chtít sdílet všechno....u mě je to dost běžné. Prožívám intezivně, pro lásku nevidím hranice. Je to zvláštní myšlenka. Kdybych měla aplikovat současnou situaci, pak se ptám: "Miluji?". Bohužel ano, zase trochu nešťastně. Ale možná že tenhle neštastný začátek se obrátí ve šťastný konec, a ne naopak, jako obvykle. Chtěla bych v to věřit, ale nejsem na to úplně silná.
Proto si říkám, jestli třeba někdy nebude číst to všechno, co jsem vlila do svého virtuálního světa. A zajímalo by ho to vůbec? .... Spousta otazníků a žádné odpovědi. Skoro jako naše komunikace. Už 4 týdny spolu "jen" mluvíme. Hrozně mě to bolí, hrozně tomu nerozumím a hrozně moc nechci utéct. Největší strach mám z toho, že by mě nechal jít....
Myslím si, že je v takovém stavu, že by nebojoval ani kdyby chtěl. Adoptoval by ten smutek ke všem ostatním, které v srdci má. A nikdy mě k nim nepustí.
Proto si říkám, jestli třeba někdy nebude číst to všechno, co jsem vlila do svého virtuálního světa. A zajímalo by ho to vůbec? .... Spousta otazníků a žádné odpovědi. Skoro jako naše komunikace. Už 4 týdny spolu "jen" mluvíme. Hrozně mě to bolí, hrozně tomu nerozumím a hrozně moc nechci utéct. Největší strach mám z toho, že by mě nechal jít....
Myslím si, že je v takovém stavu, že by nebojoval ani kdyby chtěl. Adoptoval by ten smutek ke všem ostatním, které v srdci má. A nikdy mě k nim nepustí.
Tyhle řádky jsou jako jed. Jako bych měla na hrudi obrovský balvan a obrovské lano mě svazovalo uvnitř. Cítím to všude, strašně moc. Kéž bys to taky cítil.
I never imagined, I'd feel so lost. I never imagined, it would be so hard.
Pokaždé se pak pokouším vybavit si tebe, ale o je jen horší. Možná malá naděje je v tvých rtech. Ach bože proč se tak bojím. Proč!
I never imagined, I'd feel so lost. I never imagined, it would be so hard.Pokaždé se pak pokouším vybavit si tebe, ale o je jen horší. Možná malá naděje je v tvých rtech. Ach bože proč se tak bojím. Proč!
Tohle prostě nemůže nikdy číst. Jsem odsouzená nést si svá tajemství až do smrti. Pak ať si to čtou třeba vrabci na střeše. Tak.
přidám ještě dnešní fascinace:
(poslouchala jsem veřejné čtení Jáchyma Topola, trnová dívka)
(poslouchala jsem veřejné čtení Jáchyma Topola, trnová dívka)
zpěv hvězd
jsme hvězdy které zpívají
zpíváme svým světlem
jsme ptáci ohně
letíme nebem
naším světlem je hlas
jsme hvězdy které zpívají
zpíváme svým světlem
jsme ptáci ohně
letíme nebem
naším světlem je hlas
děláme cestu duchům
aby po ní šly
mezi námi jsou tři lovci
štvou medvěda
nebya doba aby nelovili
pod námi jsou hory
hledíme na ně
toto je zpěv hvězd
...
Magie světa ranného indiánského člověka je sveřepě hrubá, podivně stisklá, obludná, temná. Nedovolává se jasné radosti.
/fascinuje mě tahle věta/
...
a nějaká hudba...třeba včerejší? nechci se opakovat s Pink Floydy a asi nechci znovu brečet na "Hey you"
dot com
p.s.: napadlo mě, že jsem zapoměla napsat o tom "epic moment", kdy jsme se poprvé "viděli" s Christianem. musím napravit







jednou jsem byla na autorském čtení J. Topola, ale mám radši jeho básničky