close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Není to jen minulost. Je to mnohem víc.

26. dubna 2012 v 7:30 | authorka |  NA TÉMA...
Moje myšlenky levitují někde mezi podsvětím a nebem. Má hlava je zamilovaná. Mé srdce je zmatené. Mé tělo se odevzdává. A já? Vzdám se?

Nikdy jsem nevěřila, jak moc bude těžké přežít své nejhorší období. Neplánoval jsem ho. Jen tu prostě je. A možná už moc dlouho. I když mi často poskočí srce a dech se zastaví. I když občas cítím lidské teplo, nedokážu být pro tyhle okamžiky šťastná. Nestvoří můj nový a lepší svět. Ne proto, že by nejsou dost silné. Naopak - jsou ohromné. Jen je nedokážu odprostit od myšlenky, že jednou budou minulostí. Minulost krásných chvílí pronásleduje můj život. Víte...říká se, že v lásce, jsou nejhorší ty špatné vzpomínky. Pravda ale je, že jsou to ty krásné, které vás nutí k šíleství. Jsou již pohlceny v něčem, co nedokážete vrátit jinam, než do své vzpomínky. To je trochu smutné, nemyslíte?
Třeba je pravda, že můj svět je příliš šedý. Ale připomíná mi to vesmír. Neustále se rozpíná a to všechno co dokážeme pozorovat, už se vlastně dávno ztratilo. Neexistuje tam, kde ho vidíme. Už žije jen v našich očích. Pořád to necítíte, jak je svět marný?
Ale my lidé, ve svém nemocném světě se znovu a znovu, nepoučitelně snažíme vytvořit vzpomínky, které potrvají věčně. Snažíme se stvořit nové dnes, nové teď a tady, aby se zase tiše rozplynulo. A pak jsou nemocní, jako já. Když se jim konečně dostane štěstí, nedokáží se s ním vyrovnat a stále se ztácejí ve svém smutku. Nemohu se zbavit myšlenky na tu noc, kdy jsme poprvé zůstali celou noc u mě (a věřte nebylo to snadné, dostat se až tam). Jde ale jen o jeden moment, kdy jsme unaveni nevinnou vášní umřeli vedel sebe a poslouchali tahavé pinkfloydové tóny. Psychedelická atmosféra. Hladila a pozorovala jsem toho tajemného muže vedle mě. Naprosto fascinovaná jím a vším nad námi. jako bychm tam ani nepatřili. Ležel klidně, zíral do nekonečna a měl nepatrný úsměv na tváři. Uvědomila jsem si, jak moc bych si přála zastavit čas, ve chvíli, kdy hladil mojí ruku zkoumající jeho nahé tělo. Ne proto, aby ten okamžik trval věčně, ale proto, abych se nikdy nedozvěděla, co se mu vlastně honí v myšlenkách. Najednou jsem měla hrozný strach, že to je jen hra a že mě tenhle nádherný moment bude trápit ve snech. Sevřel se mi žaludek, chtělo se mi brečet, nemohla jsem se pohnout.
A tak stejně, jako můžeme pozorovat neexistující hvězdu na neexistujícím místě, já dokážu mít strach z neexistující minulosti.

Často si přeji nebýt.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 iX iX | Web | 26. dubna 2012 v 9:23 | Reagovat

Nebuď smutná z minulosti, ta se stejně nikdy nezmění a nevrátí zpátky :)
Radši se raduj z toho, co ti život naděluje právě teď :) A bude to fajné, než utápět se ve smutku minula.. :P

Jinak,  šikovně napsanej článek ;-)

2 doDina doDina | Web | 26. dubna 2012 v 9:45 | Reagovat

[1]: děkuju..na to se právě snažím přijít, jak se radovat z toho, co mám.

3 metztli metztli | Web | 26. dubna 2012 v 10:33 | Reagovat

Krásně napsaný smutek... a chápu tě, protože občas mě děsí právě ty krásné chvíle. Ty ošklivé, to se aspoň člověk vyzuří a zanadává si. Ale po těch krásných se stýská...

4 Kiyo Kiyo | Web | 26. dubna 2012 v 10:45 | Reagovat

Smutný článek .. Ale,musíš doufat že vše se změní k lepšímu :) Nemůže být vše tak černé :) Musíš doufat ;)

5 bludickka bludickka | Web | 26. dubna 2012 v 19:23 | Reagovat

ten konec mi připomíná začátek jedné mé básničky :)taky se občas trápím myšlenkama, na které by bylo nejlepší se vykašlat a prostě jen žít a neřešit

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama