Květen 2012

44 dní / pondělí

28. května 2012 v 18:48 | authorka |  STÁT SE ZASE ČLOVĚKEM
Člověk si to ani neuvědomí a už má za sebou 44 dní. 44 dní snažení, le taky ulejvání. Ne každý den jsem myslela na svůj cíl, ale z valné většiny ano. Vypila jsem litry kopřivových a detoxikačních čajů a najela hodně kilomerů na rotopedu a vyzkoušela několik nových cviků. Oblíbila jsem si mojí pětiminutovku na břicho. Musím říct, že už se cítím lépe,, ale vidět to asi nebude. Ale rozhodně to není horší,což je při mém psychickém stavu taky úspěch. Nezbývá mi než pokračovat celé léto, dokud zase nebudu člověk. Měsíc utekl jako voda, tak ty další taky utečou. A doufám, že to i dobře dopadne. Celkově, i s úbytkem váhy. hihi. Teď mě čeká jiný challenge - říct roddičům, že je na světě můj princ. V tom taky doufám v úspěch.

první

25. května 2012 v 14:55 | authorka
Když si čtu o cizím štěstí, často pak přemmýšlím nad tím svým. Možná naprosto zbytečně si uvědomuju, že si ho sama dostatečně neuchovávám. Nesnažím se zapamatovat si první okamžik, ten nejlepší nebo ten nejhorší. Snad je to jen tím, že ho raději žiju, než uchovávám.
Většina lidí miluje výročí. Nebo se ho alespoň snaží nezapomenout - myslím ten první opravdový den spolu. Ano, myslím tím první rande. A kolik si vlastně pamatuju já? nezapomínám to schválně?
Zkoušela jsem se rozpomenout na úplně první "první opravdové rande". Ale neskrývá žádný milý příběh, ani divoký, ani romantický. Vzpomínky mám spíš negativní - připadala jsem si zpětně jak malá holka, měla jsem trochu strach, protože jsem byla zamilovaná až mi bylo špatně od žaludku. nevím, proč se to tak děje, ale je to takový ukazatel. Když ho mám ráda, je to kamarád. Když jemi zle, je to on. A je to složité.
Jak to bylo s Princem Ládíčkem? (hmmm, není králík, haha) Mimořádné? Možná. Čím? ...
Takže:
.schůzka pod koněm - vždycky jsem chtěla mít rande pod koněm
.spontální bar je vždy ten nejlepší
.byl to asi gay bar. ale možná jen tak seděli kolem nás. pamatuju si jak jsme plkali o něčem hloupém a oni se nám smáli. omluvili se za to, ale bylo to fakt vtipný. něco jako že chlap může brečet jen když prohraje sparta :D
.pili jsme vímo a hodně. a já jsem pořád zapalovala svíčky kolem. bylo jich tamdost.. všude svíčky. a barmanovi se to nelíbilo. a napomínal mě. pořad :D ostuda? možná :)
.slzy. zřejmě nejintenzivnější asociace. spousta slz. vyplakávala jsem svůj nekonečný žal, který prostě nešel zastavit ani když se to vůbec nehodilo. achjo. byla bych toho litovala. ale možná mě dodělalo to jeho utěšování. utěšování mě zorbrečí ještě víc. dává mi to nějaký signál, že moje tělo to klidně může vypustit ze sebe
.u brečení polil ubrus a já v něm viděla muže. myslim v tom fleku. na ubrusu.
.radši jsem už šli
.zase u koně
.kdy mi to jede domu? metro už nejelo
.na zastavce tramvaje jsem čekli dlouho. hodně dlouho. nejela
.šli jsem na jeho
.taky nejela
.sníh! mám to, bylo tam spousta sněhu
.zase slzy? achjo. ale dostala jsem pusu? jak a kde a kdy? já fakt nevím, kde to asi tak bylo. sněžilo. jo asi na tý zastávce. pak jsme se schovali nahoru k budovám. dostala jsem další. další. další. .. .. .. trochu zvrhlé hrátky. jel domů taxíkem, já metrem. nevím jak to přesně bylo a kdy jsem odešla. sakra nevím.
.pamatuju si paní na zastávce. byla to romka a nadávala na situaci v tomhle posranym státě. asi proto, že tam byl pán, který neměl tuhle noc střechu nad hlavou. ani tu další, ani tu minulou. a tak jsem si povídali, jak je to těžké si v praze na to vidělat. a jak je každý den do noci v baru v práci, aby mohla žít kdesi v minibytečku za 10 tisíc. byla jsem na ní hrozně milá, klepala jsem se zimou, ale zima mi nebyla. něco mě hřálo. hodně moc mě to hřálo.
.doma mi vojta uvařil čaj
.ráno jsem šla k hájkový
.napsal mi at to vydržim, že jsem statečná
.v pátek druhý den, jsme se viděli při mojí cestě na nádraží. po pravdě jsem neměla jet domů, ale jít s ním do kina nebo tak. takovou nudu by zvládl jen pro to, aby jsme se měli kde potkat. a já byla zmatená, ale ráda. chtěl mě znovu vidět
.uvědomuju si, že to píšu, jako bychom se už nikdy neměli vidět. to není pravda. a doufám, že nikdy nebude. ach ach.

.mám teď celou dobu husí kůži. když na něj myslím, cítím ho. někdy ucítím jak voní, a napíše mi. weird.

40. čtvrtek v půl jedné ranní

24. května 2012 v 0:33 | authorka |  STÁT SE ZASE ČLOVĚKEM
uuuuh, vynechala jsem spoustu dní, vím vím. Ale nechtělo se mi nic psát. Zrovna se učím komplexní čísla, na přijímačky. A dneska (včera měli děti narozeniny. Byla babička. Zvláštní den. Myslím na prince, moc. Musí mě mmít rád, když se nezlobí, že tam nejsem. Vůbec tam nejsem. Nebo to jen neříká nahlas. Ale trápí mě to. Taky nechápu, proč jsem to pořád nikomu neřekla. To chci ty prázdniny prostě nějak přežít? Co chci dělat? Co když už nebudu v praze! Mám strach. O nás.

Ale původně jsem chtěla psát něco jinýho. Posledních pár dní mě štve, že velikost košíčku nové podprsenky je E. je to moc. Rodičům už jsme o vyčetla. Velký prsa je opruz. Vážně. A právě to je ta věc. Ležím v poseli než usnu a čtu si knížku, z lenosti si jí opřu o břicho, protože je dost velká. A když se zrovna chystám otočit stránku a jemmně jí nadzvednu, zjistím, že mi TY PRSA zakrývají ještě jeden celý odstavec. DAMN!!

That's all my dearest.


33. čtvrtek

17. května 2012 v 20:18 | authorka |  STÁT SE ZASE ČLOVĚKEM
Zítra mám poslední test z matiky. A taky to bude zřejmě poslední počin na FA. Poslední páteční únik z Fakulty architektury ČVUT. Volejme sláva a tři dny se radujme. Ach ano, nemám radost. Protože to není vítězství, ale životní prohra. Prohra, se kterou se musím srovnat a žít dál - nějak, jakkoliv. Musím se srovnat s tím, že jsem pokořená, ponížená, vysátá. Že třeba nikdy nebudu dělat to co chci, ale to co budu muset. Abych mohla přežít svůj život.


proudy lásku odnesou....jakoukoliv. můj proud už přivál, necítím zášť...

Píše princ. Vždycky píše večer. Nenechá mě jen tak čekat. Nevím co s tou myšlenkou každý den dělat.
Včera jsem nebyla hodná. Byla jsem zase vyděšená, že se nikdy neuvidíme, že se málo uvidíme, že léto je moc blízko...
Chtěla jsem se za své odseknutí, že je mi všechno jedno dnes omluvit. Ale neudělala jsem to...respektive neposlala jsem to. Nenašla jsem odvahu. Nebo dost silný důvod. Jen bych zas byla směšná...
napsala jsem mu:
promiň mi ten včerejší výlev. Neměla jsem říkat,že je mi všechno jedno, když to není pravda. I když bych si to někdy přála, možná bych pak nebyla tak smutná. Ale spíš už by to bylo uplně špatně.
nedvědovci zpívali "Jsi můj proud, co někam odnese mě, jedno je kam", a tak to cítím i já. je to jedno, pokud tu budeš

Dnes mě nebude rušit, když počítám. Hmm, nevím jestli o to stojím, ale měla bych. Včera si to nezasloužil, dnes si nezaslouží nerušit mě. Asi jsem zlá, měla bych se měnit. Jenže já jsem jen příšerně smutná. Nějak se s tím musím srovnat stejně jako s mojí prohrou ve škole. Tak zpět k učení...

Proudy lásku odnesou
Do všech moří do všech moří roznesou.


31. úterý

15. května 2012 v 12:38 | authorka
Někdy bych si přála vytřískat si ho z hlavy. Nemůžu se na nic soustředit. Přála bych si říkat to pořád,ale nedokážu to ani jednou. Vím, že léto je krátké, že Praha není daleko a že bych se vůbec neměla teď zabývat tím, co bude. Ale na druhou stranu mě opravdu děsí představa, že ho nemám celý léto. I to, že ho nemám teď. Svět je zlý. Voda je zlá...

Píseň. I don't know why. orah Jones.

Crow / vrána

13. května 2012 v 23:02 | authorka
mrtvá vrána

mrtvá vrána
umírá jí duše
vstane z mrtvých zrána,
uletí v černém rouše

má se stejně dobře jako já
pod stolem kouká do tmy
a nikdo neslyší krá




29./Why do these eyes of mine cry?

13. května 2012 v 16:43 | authorka |  STÁT SE ZASE ČLOVĚKEM
Don't they know, it's the end of the world?

Jedna z nejkrásnějších melodií. Brečím nad ní od prvního poslechu, který se od včera změnil v tisíce. Teď už si jí zpívám, jen s drobnými slzami v očích. Představuju si, jak bych jí zpívala na nějaký takový zpívací párty, jako vždycky bývaly v Ally McBeal. Večer, po práci..na víně s přáteli. A vidím, jak by mě nikdo neposlouchal. Společnost by se nad tak tichou emocionální sračkou začala bavit hlasitěji, až by mě úplně zadupala. Dozpívala bych si, sama pro sebe a pro ty, co už mě slyšet nemůžou a pak bych do sebe na baru kopla panáka.

Včera nám umřela jedna rybička. Olinka to viděla, protože chvíli předtím koupili na cestě z fotbalu nové. Celý den brečela proč umřela, a že nechce taky umřít. Celý den existenciální rozpravy s pětiletou holkou. Je chytrá. Nejspíš z ní vyroste něco podobnýho, jako já, když má tyhle myšlenky už teď. Nesmrtelnost chrousta je pořád lepší téma, než vlastní smrt. A naopak já, která pořád myslí na vlastní smrt s chutí. Tyhle dny a jejich myšlenky dělají tu bolest na hrudi. Zase mám kámen na srdci, ach :(


další dny bez čísel

13. května 2012 v 1:04 | authorka |  STÁT SE ZASE ČLOVĚKEM

Per aspera ad astra (lat.). - Přes překážky ke hvězdám.


Je to asi pět minut, co jsem dočetla poslední knížku : Petr ŠABACH - Máslem dolů.
Jsem ráda, že jsem si lehla pod stůl a přečetla ji, jak se říká, na jeden dech. Příště si nechám pod stůl přidělat lampičku.

"Čtení je pouhá náhražka vlastního myšlení. Necháme při tom své myšlenky vést na vodítku někým jiným...". ...Schopenhauer vole..!

25. miluju sekáče

9. května 2012 v 17:00 | authorka |  STÁT SE ZASE ČLOVĚKEM
Udělala jsem si malou radost - prošla jsem se městem. Byla jsmem na Andělu apak jsem přejela na Újezd (lenost dojít pěšky...). Po cestě jsem se zastavila asi v 5 sekáčích (proč jich tu je tolik? :D jupí). Nekoupila jsem žádné zázraky, jen jedno tričko, a dvě džínový sukně - jednu pro Olinku. A to všechno vesela za 86,-. :) a to je super. Prostě není nad to utratit jen dvacet korun za něco, co vůbec nepotřebuju.Sukně je mi sice velká, ale stejně v ní asi do města nepůjdu, hihi. Ale tričko pěkný. Minulý týden jsem v Praze jen pila piva, takže obrat k lepšímu, i když i tohle nakupování je dost ujetý. Ale bylo to příjemný procházení.

24. úterní svátek a pracuju

8. května 2012 v 12:57 | authorka |  STÁT SE ZASE ČLOVĚKEM
Zkáza umělcovo konverzace s lidmi spočívá v jeho myšlenkách, které si onu konverzaci vytvoří mnohem lépe, mnohem efektnější a zábavnější. Kapky z úst protějškunezmění. A ta představa ji tolik degraduje. A odradí. A znechutí.

23. pondělí

7. května 2012 v 23:19 | authorka |  STÁT SE ZASE ČLOVĚKEM
Dnes jsem si dala workout podle youtube videa. Taková hubená ale vymakaná dlouhovlasá černoška. Je to na pět minut a myslim, že je to docela fajn. Po celodenim sezení u práce mě bolely záda, a tohle hodně pomohlo. Ale dala jsem si i 20 minut kolo. Bolej mě nohy, takže se cítim dobře. Opět zafungovala moje jediná útěcha - fyzická výpusť psychyckých trablů. Ale teď jsem zas jedla kraviny. V noci sakra! Je mi z toho zle, že bych šla zvracet, ale nejsem pitomá bulimička tak to nějak rozdejchám. Dala jsem si kopřivovej čaj. Rozhodla jsem se, že na ně kašlu a budu ho pít dva měsíce. Pak si dám 5 týdnů přestávku.

Mám ještě hodně práce tak víc psát nebudu. Taky nepíšu žádný sračky o tom jak je mi zle v týhle době. Trochu trápim prince s tím, že nejsem v Praze. Čeká mě hodně vysvětlování, on sám nic nepochopí, bude jen zmatený. Ještě to bude sranda.

22. neděle: Nejhorší pocity.

6. května 2012 v 23:04 | authorka |  STÁT SE ZASE ČLOVĚKEM
Rozhodla jsem se sepisovat spoustu věcí v mém životě tápajících v mé mysli. Prvním z nich bude stovka nejhorších pocitů. Budu se snažit připsat všechny, co mě napadnou. Pořadí nemá žádný význam, jen prostě je. Na vážnosti nezáleží - některé jsou hrozné, některé prostě jen nemám ráda.

  1. Když se někdo z přátel(milovaných) trápí a já nedokážu udělat nic, co by to změnilo.
  2. Beznadějnost.
  3. Připadat si strašně ošklivá, taky proto, že nikdo neřekne opak.
  4. Vyzkoušet si všechny šaty a žádné si nekoupit, protože mi nesluší. Protože jsem ošklivá.
  5. Když někdo hubený mluví o tom, jak je tlustý, a já tam prostě jen jsem jako...
  6. Be just somebody that you used to know. /inspired by Gotye/
  7. když rodina mluví o tom, jak jsem neschopná a vím, že mají pravdu

20 a 21. pátek a sobota

5. května 2012 v 15:39 | authorka |  STÁT SE ZASE ČLOVĚKEM
Začíná bouřka. Feel rainy.

V pátek jsem zase jela domů. Ale nejdřív jsem v Praze docela dlouho spala, bylo mi divně. A ej mi jasný, že tohle flákání, i když teda pracuju, nemůže trvat věčně. A neměla bych to dělat ani teď.Tlačí mě ted spoustu okolností, dost věcí budu teď muset řešit a opravdu nevim jak. Možná vím, jak bych chtěla, ale není to tak snadná představa. Rozhodně nejvíc mě trápí můj osud - udělámtu matiku? vemou mě na stavárnu? a co byt v Praze? a co princ v Praze?.... něco mě trápí a něco mě hlavně mrzí. Chtěla bych to s princem řešit. Chtěla bych, aby už dávno věděl, jak se vlastně věci mají, ale nikdy s tím nezačnu, protože taky tak trochu nevím, na čem jsem. Jestli náhodou nebudu uplně trapná, řešit něco, co on vlastně vůbec nechce. Nebo to tak nepochopil. Vždyť jsem mu ani neřekla, že ho mám ráda...

Nejsnasží by asi bylo, říct něco hned, jak se uvidíme. Jenže vidíme se tak málo, že si ty chvíle nechci kazit mluvením o tom "špatném". Taky se bojím, že by taková doskuze umřela na mrtvém bodě; e by to vypadalo, že všechno moc řešim a že ho do něčeho tlačim. Vím, že tohle nechce...teda, je to vlastně jen můj dojem. Strašně nerada bych to zkazila něčím, čím nejsem. Nechci muublížit. Nikdy na světě. Achjo.

Můžu se stokrát snažit cítit se dobře. A je pravda, že dva dny mi fakt bylo dobře. Myslí, že to byl první máj. Ale když se to takhle vrátí, tak se toho špatně zbavuju. Začalo to tím depkovým čtvrtečním večerem nad My Blueberry Nights; pátkem pod stolem to pokračuje a sobotním spaním do půl druhé odpoledne to stejně nekončí.

Mamí na mě zase přišla, že se schovávám pod stůl. Celý den mě pak hlídala a nepouštla samoutnou do pokoje. Přála bych si aby mě prostě nechali, protoževím, že já jsem špatně a že je to trápí, ale nedokážu jim to vysvětlim. nedokážu jim ani říct, že jsem zamilovaná a to už je kus nedůvěry mezi matkou a dcerou. Čím déle to ve mě je, tím víc si uvědomuju, jak debilní to bude situace, až jim to řeknu. Protože to je jasný, že topřijde. Minimálně je to jeden z mých problémů. Léto. Nedokážu si představit, jak to budu řešit, pokud nebudu mít žádnou práci v létě v Praze. Nedokážu za ním nejt celé léto!!! Ale on nic neví. Nikdo! Nikdo nic neví! :( To je na té situaci asi nejhorší.

Bolí mě v krku a cítím se tlustá. Dneska budu hooodně cvičit. Hlab´vumám pořád plnou myšlenek, tak asi ještě napíšu.


19 - alone and lonely

3. května 2012 v 21:09 | authorka |  STÁT SE ZASE ČLOVĚKEM
Nevím jak přesně začít. Jako bych pořád říkala to samé. Omýlám tu v podstatě jedno téma - je to můj život. Můj život, který je z mnoha dobrých i špatných důvodů nespokojený. Nedokážu to změnit, protože nedokážu identifikovat ty důvody. Nechápu co se ve mě děje. Nechápu ani proč tu teď sama sedím v setmělém pokoji u utevřeného okna, na matraci které říkám postel, opřená o zeď, která barví trička na flekatě -bílo, a s pivem - dobře vychlazeným Lemonem (kašlu na to co lidé říkají, piju tyhle "polovoční" abych se neopíjela, protože jediná věc která mě odnese z deprese je pořádně silnej drink. a to nechci.) Radši bych štěstí. Třeba ho mám, ale pro slzy ho nevidím. Trápím se. Tohle jsou ty večery - sedím tu sama, i když bych nemusela, citím se tak prázdná, i když třeba nejsem. To jsou ty večery, které celé probrečím, ale nikdo to neví. Dnes jsem nějak mimořádně na dně. Vždycky mě chytne ta křeč v slzách a pk už nevím o ničem jíném, než o té bolesti uvnitř. Vzpoměla jsem si na poslední vánoce, kdy jsem měla uplně stejný záchvat slz. Sama, na štědrou noc. A přece je to jen mnou! V té vánoční době, bylo všechno jinak. a trápila jsem se stejně. Vzpomínám na další a další...o několika už jsem psala, když mě zužovaly. A to je právě to, že nevím jak začít. Nevím jak začít psát a nevím jak začít žít. Článek nic nespasí a život mi uteče...

Poslední dobou jsem hodně sama se sebou. Vyjdu ven aprocházím se. Nemám kolem sebe nikoho a nic, co by mě rušilo. Jen já a ta jarní krása, která mě pořád tolik fascinuje. Letos jsem se zamilovalaa do probouzejícíse přírody, do umírajících růžových květů, do vůně šeříku; miluju stromy a bouřkové nebe. Miluju slunce, miluju déšť. Jsou to jedinné chvíle, kdy doopravdy cítím, že cítím. Ale nevím, jestli tohle někdo na světě chápe.
Projdu se městem, parkem, mezilidmi a pak sedím tady, ve svém bytě a piju, ach. Neměla bych, ale ten svět mě v tom topí. Neopíjím se, tak aspoň, že tak. Mám ráda svůj pražský pokoj. Když jsem doma, tak je to takové to doma - jako dětský pokoj. Je to jedno, že vám je dvacet. Vždycky to a bedu dětský pokoj, i když to neni ten, v kterém jste vyrostli a je uplně jedno, že je nový - je prostě doma. tenhle je úplně jiný - jakoby už teď měl hlubší duši, než všechny ostatní, které jsem měla. Vznikl z nesmírné nouze, bydlí tu semnou moje princezna a vedle je idiot, který dělá bordel, nemyje se a pokusil se mě zneužít. je mi špatně při pomyšlení na něj, ale neřešim to. I tak to tady mám ráda, nějak mě uklidňuje ta ulice za oknem (kolik času jsem proplácala pozorováním světa za oknem, to by sneslo pořádnou esej).

Často, když jsem jen tak sama se sebou, přemítám co jsem vlastně udělala ve svém životě špatně. Možná se to může zdát jako předčasná otázka, ale podle mě je na místě, vzhledem k tomu, jak se v tom "bytí" plácám. Určitě jsem už přišla na spoustu věcí, ale nejintenzivnější je moje prožívání. Všechno mě strašně pohlcuje a nedokážu to potlačit. A to proto se pak cítím, jako když se topím. Vybavuje se mi ten můj téměř každonoční usínací sen, předtím, než mě vyhodila ze školy...je si lehnu naprosto zmožená a do srdce se mi zadne brčko, trubička..něco, co mi vypustí všechno zlé pryč. Noční můra v provedení malá Dora. A tak si říkám, že člověk se tvoří pomocí takových "šoupátek" jako má snad každý grafický program. Fotce přidáte jas, člověku emoce... A když došlo na mě, někomu ujela myš a v kolonce prožívání přejel až na max.Zamračený

17 a 18

2. května 2012 v 15:10 | authorka |  STÁT SE ZASE ČLOVĚKEM
prší. je to krásný.
jsem v praze, vytřela jsem, uklidila jsema půjdu zas pracovat. chtěla bych chvíli spát, naspala jsem hrozně málo. ale nějak to nejde. a nechtějí se mi psát smysluplné články. a chtěla bych za princem. sooo baaad

jop a poslouchám beatles. honey pie! you makin' me crazy