close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

19 - alone and lonely

3. května 2012 v 21:09 | authorka |  STÁT SE ZASE ČLOVĚKEM
Nevím jak přesně začít. Jako bych pořád říkala to samé. Omýlám tu v podstatě jedno téma - je to můj život. Můj život, který je z mnoha dobrých i špatných důvodů nespokojený. Nedokážu to změnit, protože nedokážu identifikovat ty důvody. Nechápu co se ve mě děje. Nechápu ani proč tu teď sama sedím v setmělém pokoji u utevřeného okna, na matraci které říkám postel, opřená o zeď, která barví trička na flekatě -bílo, a s pivem - dobře vychlazeným Lemonem (kašlu na to co lidé říkají, piju tyhle "polovoční" abych se neopíjela, protože jediná věc která mě odnese z deprese je pořádně silnej drink. a to nechci.) Radši bych štěstí. Třeba ho mám, ale pro slzy ho nevidím. Trápím se. Tohle jsou ty večery - sedím tu sama, i když bych nemusela, citím se tak prázdná, i když třeba nejsem. To jsou ty večery, které celé probrečím, ale nikdo to neví. Dnes jsem nějak mimořádně na dně. Vždycky mě chytne ta křeč v slzách a pk už nevím o ničem jíném, než o té bolesti uvnitř. Vzpoměla jsem si na poslední vánoce, kdy jsem měla uplně stejný záchvat slz. Sama, na štědrou noc. A přece je to jen mnou! V té vánoční době, bylo všechno jinak. a trápila jsem se stejně. Vzpomínám na další a další...o několika už jsem psala, když mě zužovaly. A to je právě to, že nevím jak začít. Nevím jak začít psát a nevím jak začít žít. Článek nic nespasí a život mi uteče...

Poslední dobou jsem hodně sama se sebou. Vyjdu ven aprocházím se. Nemám kolem sebe nikoho a nic, co by mě rušilo. Jen já a ta jarní krása, která mě pořád tolik fascinuje. Letos jsem se zamilovalaa do probouzejícíse přírody, do umírajících růžových květů, do vůně šeříku; miluju stromy a bouřkové nebe. Miluju slunce, miluju déšť. Jsou to jedinné chvíle, kdy doopravdy cítím, že cítím. Ale nevím, jestli tohle někdo na světě chápe.
Projdu se městem, parkem, mezilidmi a pak sedím tady, ve svém bytě a piju, ach. Neměla bych, ale ten svět mě v tom topí. Neopíjím se, tak aspoň, že tak. Mám ráda svůj pražský pokoj. Když jsem doma, tak je to takové to doma - jako dětský pokoj. Je to jedno, že vám je dvacet. Vždycky to a bedu dětský pokoj, i když to neni ten, v kterém jste vyrostli a je uplně jedno, že je nový - je prostě doma. tenhle je úplně jiný - jakoby už teď měl hlubší duši, než všechny ostatní, které jsem měla. Vznikl z nesmírné nouze, bydlí tu semnou moje princezna a vedle je idiot, který dělá bordel, nemyje se a pokusil se mě zneužít. je mi špatně při pomyšlení na něj, ale neřešim to. I tak to tady mám ráda, nějak mě uklidňuje ta ulice za oknem (kolik času jsem proplácala pozorováním světa za oknem, to by sneslo pořádnou esej).

Často, když jsem jen tak sama se sebou, přemítám co jsem vlastně udělala ve svém životě špatně. Možná se to může zdát jako předčasná otázka, ale podle mě je na místě, vzhledem k tomu, jak se v tom "bytí" plácám. Určitě jsem už přišla na spoustu věcí, ale nejintenzivnější je moje prožívání. Všechno mě strašně pohlcuje a nedokážu to potlačit. A to proto se pak cítím, jako když se topím. Vybavuje se mi ten můj téměř každonoční usínací sen, předtím, než mě vyhodila ze školy...je si lehnu naprosto zmožená a do srdce se mi zadne brčko, trubička..něco, co mi vypustí všechno zlé pryč. Noční můra v provedení malá Dora. A tak si říkám, že člověk se tvoří pomocí takových "šoupátek" jako má snad každý grafický program. Fotce přidáte jas, člověku emoce... A když došlo na mě, někomu ujela myš a v kolonce prožívání přejel až na max.Zamračený
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama