Červen 2012

I miss you a little too much a litle too often

27. června 2012 v 23:47 | D^ |  STÁT SE ZASE ČLOVĚKEM
Někdy opravdu intenzivně bojuji s pocitem jak moc ho mám ráda a neřeknu to.jako dnes. Je to tím, že se nevídáme. Proto ale ani nevím, jestli bych byla schopná o tom mluvit i kdybychom se vídali často.

Chmm, jak tohle řeší obyčejní lidé?


68.: Noční můra

22. června 2012 v 0:14 | D^ |  STÁT SE ZASE ČLOVĚKEM
(Už včera jsem se chtěla vrátit ke snu, který mě nenechal klidně spát hned tu noc po příjímačkách. Ale nemohla jsem. Jen to pomyšlení mi nedělalo dobře. Večer jsem o tomchtěla mluvit, ale výsledek byl stejný - neúspěšný.)

Možná to nebyl tak děsivý sen, možná jsem příliš citlivá, ale ten pocit v pět ráno...jsem neměla dost dlouho. Sny si většinou nepamatuji, ale ty děsivé snad všechny. Moc jich není, ale vždycky mě dostatečně vyděsí.


Bylo by dobré napsat pár vět ke kontextu. Ten den jsem byla napřijímačkách. Byl to den plný stresu, strachu, čekání, nedočkavostí, zadostiučinění, úlevy, zklamání.... Den plný emocí - pozitivních i negativních, ale hlavně emocí silných. Už jsem psala o tom, že jsem to asi zvládla (zadostiučinění), že to bylo dlouhé (nedočkavost, únava), že to bylo na hranici mé budoucnosti a pro mě velmi důležité (stres, strach) a že jsem na konec neviděla pana X. neboli prince (zklamání). Pozitivní jsou snad jen přátelé a jejich neustálá přítomnost.

Několik hodnin jsme si s princem psali zprávy. On, z místa bez připojení volající o pomoc. Zase zmožen situací a znechucen svou společností. Nemůže, a zřejmě nedokáže dělat to co chce, tak aby nebyl smutný jak studna, dost možná proto, že vlastně neví,jak na to. Ano, to je asi pravda. Vede mě k tomu zpráva, která přišla celkem znenadání a nemůžu říct, že bych jí nečekala, ale pro "něco" se mi nelíbila. Stálo tam: "Jedno máme společné. Žádný z nás neví, jak z toho ven". Asi mi vadilo jen to slovo "JEDNO", ale musím uznat, že jsem byla v útlumu, bylo mi ze mne zle a nedokázala jsem bojovat se svojí vlastní depresí, ačkoliv jsem mohla i trochu slavit úspěch, vytržení z odsouzení. Nedokázala jsem to. Jako spoustu věcí. Nevím kdo či co mě kdy zbaví pocitu, že jsem TAK špatná!
Esemesková konverzace zkončila sice na vážkách, ale on mě drží u myšlenky, že to zvládnem. Tak jo.

...^na úvod moc dlouhé, že.

Takže sen.

Noční můry mi většinou začínají v neurčitu, celkem nevině. Většinou reagují na danou situaci (to asi všem).

Nicméně, tohle je typ, kdy sama sebe nevidím, ale jsem mnou. Vidím co vidím , cítím se jako . Jsem tam, kde bývám - téměř. Teď - polo sedím - ležím na (ve skutečnosti neexistující) poslteli v pokoji, který je nápadně podobný mému poslednímu v Praze. Zřejmě tím, že tam není nic víc než postel, stůl bez věcí...a hlavně okno a v něm jemná, bílá, voálová záclona třepetající se v letím vánku. U okna princ. Večer, venku šero. Stejná scéna se jakoby(JAKOBY JE FAKT BLBÝ SLOVO: vzpomínka na FA ČVUT) opakuje několikrát, jako by to bylo několik dní. Znovu a znovu se ptám, proč to dělá, proč za mnou pořád chodí, ale o ničem vážném semnou nemluví. Co chce? Co tím sleduje? (podle mě je to zmatenost mé hlavy a srce, kteří nevědí, proč na mě čeká, se mnou zůstává, když lásku nevyslovuje).

Pak ale přijde ten poslední den. Úplně stejný. Vlastně nic neříkám, ty otázky visí ve vzduchu. Psycho. Drama. Jeho jemné doteky záclony, parapetu. Moje oči na něm visící. On: "kdy už ti to konečně dojde". Šlehavé pohledy s ďáblem v očích. "kdy už se TO stane!".
Netrpělivost.
Najednou problesky v mé mysli. Rychlé scény. Já vstávám, panikařím. Mám strach.
Před očima vidím starý list papíru a na něm se tvořící píspena. Jako kdyby byly psané kaligrafickým perem a černým inkoustem. Jsou dokonalé. Objeví se první "H". Snažím se toho zbavit, ale nejde to. Linky dokončí slovo. Vlastně je to jméno. "hanna". Nechápu, ale cítím napětí a silnou vůli nevidět to. Jakoby všechno začalo dávat smysl, zapadat do sebe. To ve snu rozumí, ale ve skutečnosti je hrozně zmatené. Podaří se mi zbavit se přeludu. Princ. Blíží se ke mě, okno se zdá být najednou dál, mezi námi malý stolek, kde patrně je ten papír cítit. Ale nedívám se tam.
Jemu se mění výraz. Už to není ta milá tvář. Svrašťuje se, vlasy mizí, oči vystouplé, tvář bledá, i když temná - mrtvá. Chrčí. Mluví z očí. Ne doslova, jen oči jsou plné toho všecho. Moje mysl opět odplouvá a papír se ryche zaplňuje dalším slovem. "Dawn", objevilo se těsně pod jménem. Přijímení, blesklo mi hlavou. Už jsem se nedokázala odtrhnout, visela jsem pohledem na rostoucím důkazu čehosi. Cítila jsem tlak v obličeji. Princ se už úplně proměnil, tedy, byl to pořád on, jen děsivý, úpějící. Již se zavlhlým pohledem jsem čeltla:
Hanna
Dawwn
She killied
her children.

V tu chvíli jsem byla zpět ve svém snovém světě, princ mě svíral v ramenou, třásl se mnou a syčel "už ti to konečně došlo?! rozumíš?! rozumíš?! zabila je, rozumíš! jsou mrtví! zabila NÁS!". Byla jsemv šoku, brečela, měla strach rozuměla všemu, ale opravdová já vůbec ničemu.
Probudila jsem se. V křeči, se slzami v očích.

67.: bojovat můžu, vyhrát nemusím

19. června 2012 v 22:41 | D^ |  STÁT SE ZASE ČLOVĚKEM
Tak jsemz Prahy doma. Jsem živá, ale cítím se že bych nechtěla být. Přijímačky asi dopadly...16 z 20 bodů z matiky a 15 z 20 bodů u pohovoru. Loni byli hranice 7 a 10, takže to snad klapne. Ale nemám radost. Jsem ráda, že jeto za mnou. Nakonec jsem si stejně připadala jako idiot, který by neměl vylézat ven. Vlastně působím hrozně rozporuplně...zdá se, že na sebe upozorňuju, nevypadám normálně a možná se tak ani nechovám. A přitom mě zase chytá ten stav, kdy bych byla radši knihomol, kterýho nikdo nezdraví, protže po několika letechvlastně ani neví, jak se jmenuje. nesplývá s davem a ani neni ničím do očí bijícím. Přesně ten stav, kdy zalézám s knížkou pod stůl. :(

Pro zlepšení mnou způsobené bídy (protože jsem to já, kdo dělá to "zle" ve mě), jsem si po cestě zpět koupila Jáchyma Topola. Klepala jsem se na jeho verše, ale nakonec mám Anděla (jak jinak, poezie mají v dejvicích vždycky málo). Vlasstně jsem ráda, že jsem viděla sestru, a jsem ještě víc ráda, že jsem strávila den se sestrou z popelnice a kamarádem. Je dobré mít vedle sebe kamarády, co vás drží za ruku. ...Možná je to slabé slovo, oni jsou pro mne víc než jen kamarádi. A tak málo je vídám :(

Další rýpnutí do stesku je vůbec žádný kontakt s princem...už ohrané téma...
kéž by žádné prázdniny nebyly
kéž bych usnula a zítra bylo září


Zkráceně...do konce měsíce budu čekat na vítězné "Mám to", abych se zas vrhla do té zkázy. Dnes jsem si vzpoměla, jak jsem před dvěma lety po mnohem horších přijímačkách psala zvědavé kamarádce, když mě pijali, že jsem si právě znepříjemnila život na několik let dopředu. Děsivé, jak pravdivé to bylo proroctví...

P.S: nikdy se nenechte vyhodit za nic. určitě nejste tak špatní. je to jen jejich nechuť. je topak hrozná lítost. nejvíc ze všeho si přeju, aby se nic z toho nestalo.


66. Hey MATH, fuck you!

18. června 2012 v 16:30 | D^ |  STÁT SE ZASE ČLOVĚKEM
Za pár minut do na vlak do prahy. Ráno přijímačky. Matika, pohovor. Jsem vyděšená. Hlavně tím, kolika lidem jsou příjímačky odpuštěny, jak nejsme na jedný lodi. Vztekám se na sebe, že mě vyhodili. Vztekám se na sebe, že mě nevyhodili už loni (mohla bych bez přijímaček). Vztekám se, že musím do Prahy. A HLAVNĚ se vztekám, že budu muset se hned zítra vrátit. Nebude rande, nebude radost. (sakra kde se stala ta chyba, že jsem zase tak jednoduchá a objetí jednoho dokáže změnit můj stav o 180 procent??) Zajímalo by mě, jestli mu to vůbec vadí. Ale ptát se nebudu, na to nemám odvahu. Snad mi aspoň popřeje štěstí. Asi ano. Bývá tak pozorný.
Jsem snad i připravená bojovat. Mám od včera v noci novou barvu a jsem zase dvoubarevná. Ach...zase jsem jednoduchá....ale když ona to byla taková úleva, pozorovat v zrcadle jak se moje pěšinka zas mění na "normální". Haha. Jááá jsem duhovááá vííla. Ehm...končím. Blázním.

Hezký den všem.

65. how i love him

18. června 2012 v 0:38
How i love him.
And he don't know.

How stupid I am.
And he don't care.

64.: špatně špatně špatně...

17. června 2012 v 17:56 | D^ |  STÁT SE ZASE ČLOVĚKEM
Achjo. Tohle je jen důkaz, že se na důležitý zkoušky musíte učit dopředu. Nebo aspoň já. Teď je neděle. Přijímačky v úterý. A já jsem mimo. A je mii špatně. Jídlo nemůžu vidět. Pít nechci. Umřít chci.
Kdyby to jen nebylo tak důležité. Pro mě :(

Odvahu a sílu.

...už nemám.

62.: art gellery

15. června 2012 v 20:56 | D^ |  STÁT SE ZASE ČLOVĚKEM
Jsem v panice, tak nahrávám obrázky na neexistující místo ve vesmíru. Chm...doufám, že mmě o ně svět neokrade, jsou to přece moje moje těžké chvíle na papíře.

1. Is she dead enought?


2. 'cause some people // it's your face, i't your life


3. Per Aspera Ad Astra
...hh, to je jen taková malá radost z plnícího pera. Jak já mám ráda ty starý plnící věci...:) no a to jsem si zrovna říkala, že bych zvládla tetovat takový tyhle kýčovitý nápisy :D
(Přes překážky ke hvězdám)



4. A naposledy. můj nejposlednější symbol, inspirátor, ...ehm, jak jen jsem mu to říkala...)
tenhle mužík světla je teď přebalem mého diáře, posledního diáře, současného diáře. ta šedá je hrásně mechová a ta záře lesklá folie..pozlátko hihi. jak úchylé, bože! zachraň mě od kýče!

...ááá ještě ty třpytky...zlaté třpytkové lepidlo, aneb obal co dům dal ;)

59.: Mrkev nesmí zemřít.

12. června 2012 v 12:32 | D^ |  STÁT SE ZASE ČLOVĚKEM
Dneska jím jen mrkev. Chutná mi to, ale možná bych se na ty svoje rádoby detox kůry měla vykašlat.
Mám posledních šest dní. Šest dní před tím zabijáckým dnem. DOufám, že to klapne, že budu zase student. Že pak zrealizuju všechny svoje plány, který mám v hlavě už dobrý rok. Chci zase žít a já doufám, že budu. Teda dneska tomu věřím.
Dnes doufám nepříjdou žádné úvahy na téma zoufalá Dora. která nemá žádné přátele. Nechci o tom mluvit. S nikým nechvi mluvit o tom, jak se s nikým nestýkám, ale prostě se tak cítím líp. Jinak bych se zláznila. Nikdo nestojí o zoufalé řeči, a já bych si přála, abych mohla na otázku "jak se máš?" odpovědět prostě "fajn". Není to nic moc, ale je to mnohem víc než nic. A pro mě to jednou bude znamenat hodně.
Ále, proč to vůbec říkám.... Tak honem do práce.

58. : I hate you all.

11. června 2012 v 18:00 | authorka |  STÁT SE ZASE ČLOVĚKEM
Co se tak člověku v úpadku může stát horšího. Učím se na přijímačky a nejde mito. Matika je svině. Když jsem si myslela, že hůř už být nemůže - tak jasně, že jo. Můžou mě ještě nevzít na tu školu, pak mě opustí princ - protože co s holkou 80kilometrů vzdálenou, navíc pořádně ani neni můj, stejně tak jako já nejsem jeho. Jsme dvě duše sdílející zlo světa, podpírajíce se navzájem hedvábnou nití - nic stabilního, že, ale je to milé. Ach. Chybí mi. Zvlášť když se to takhle rozmazává do neurčita. Za pár týdnů mě už potřebovat nebude. Nastane zase ta fáze, že si to "ujasníme", jak k somě vlastně nepatříme a milázlatá bude zase sama. Navíc o románku nikdo nebude vědět takže si vyslechne spoustu otázek "Cotije?". Znáte, že? Nebo snad ne? Štastní/nešťastní. Já nevím.
Mám strašnou ztrátu motivace. Vůbec nemám proč se snažit. Utvrdila mě v tom včerejší práce na motivačním listu. Nutnost myslet na to. Uvědomuju si, že ta pravá se mi asi nevrátí. K čemu tedy mířím? Sakra. Kdybych neměla tak perfektně fungující rodinné zázemí, našla bych si obyčejnou práci, pokoj někde v praze a do školy bych se nevrátila. Dost bylo pokořování. Ale bohudík nebo bohužel, je to jinak. A já se vrhám do dašího zklamání. Proč? Protože tak je to správné. Jsem člověk, a proto se budu ničit tak dlouho, dokud se nezničím úplně.
...
Vlastně tady takhle plkám...chtěla jsem říct, co se člověku jako mě, může stát ještě horšího. A tedy co mě fakt naštvalo - mám rýmu, kašel, jsem nemocná. A ten zatracenej kapesník jsem si hodila do kafe. SAkra - vztek ke vzeku.
Zavřete mě už do té bednyy, prosím.

just another

10. června 2012 v 2:19 | authorka |  STÁT SE ZASE ČLOVĚKEM
I think i can turn that popular "I hate mondays" to I hate days. Dear night, welcome!

2. měření: den 55.

8. června 2012 v 14:22 | authorka |  STÁT SE ZASE ČLOVĚKEM
Zrovna jsem po obědě a napadlo mě, že jsem se dlouho neměřila. Taky jsem dlouho necvičila, ale když jsem nemocná tak to prostě nejde, nechci si ten kašel ještě zhoršit. Jíme teď konečně docela zdravě, hlavně kvůli cholesterolu, fujfuj.

Nicméně jsem se měřila a je to troštu příjemmnější.
97-82-99 (oproti prvnímu 97-86-103)

Sice je to pořád fuj a neni to o mmoc lepší, ale je to změna. Trochu....

i should have a weight goal...

5. června 2012 v 21:53 | authorka |  STÁT SE ZASE ČLOVĚKEM
early in the fall, i found a boy. well really, he found me, and chased me.
and i fell for him. i liked him he was special. i even waited to sleep with him.
we had only eachother, i didn't sleep around, we talked, we started to know each other.
andthen suddenly, as the leaves started to turn, started to fall, so quickly, i lost him. still in love with his ex, i wasn't her, she didn't want him, i wasn't enough, he couldn't do it, something.
i still miss that boy, lost something i never got a chance to really have.
ironic, that now i'm sleeping with another boy, whom last fall showed me that i had it in me, i could actually like someone, not heartless, i discovered.
he managed to touch it, and then pulled away. i liked him, but it wasn't right, i wasn't her, he couldn't do it, something like that again.
now i have him (somewhat), and real feelings are gone and it's lost and i'm lost and we really are only friends, but that's nice, for what it is, but still i'm lost, i'm insecure, unsure.
one hundred and four pounds, which used to be kind of okay and i feel humongous. early in the morning you see bones, you see thin, hours pass you feel like the biggest thing in the room you can't see it, i can't see it will i ever? does it end? girls fall to this in their teens and seven, ten years later it still defines them for themselves, they can't get rid of it, can't let go of it, don't want to, what else is there? how can i live like this forever? but how can i let go when i'm not thin enough yet? why would i let go, what good could it do me?


source:http://skinnylovewhathappenedhere.blogspot.com.ar/2010/12/boy.html