Co se tak člověku v úpadku může stát horšího. Učím se na přijímačky a nejde mito. Matika je svině. Když jsem si myslela, že hůř už být nemůže - tak jasně, že jo. Můžou mě ještě nevzít na tu školu, pak mě opustí princ - protože co s holkou 80kilometrů vzdálenou, navíc pořádně ani neni můj, stejně tak jako já nejsem jeho. Jsme dvě duše sdílející zlo světa, podpírajíce se navzájem hedvábnou nití - nic stabilního, že, ale je to milé. Ach. Chybí mi. Zvlášť když se to takhle rozmazává do neurčita. Za pár týdnů mě už potřebovat nebude. Nastane zase ta fáze, že si to "ujasníme", jak k somě vlastně nepatříme a milázlatá bude zase sama. Navíc o románku nikdo nebude vědět takže si vyslechne spoustu otázek "Cotije?". Znáte, že? Nebo snad ne? Štastní/nešťastní. Já nevím.
Mám strašnou ztrátu motivace. Vůbec nemám proč se snažit. Utvrdila mě v tom včerejší práce na motivačním listu. Nutnost myslet na to. Uvědomuju si, že ta pravá se mi asi nevrátí. K čemu tedy mířím? Sakra. Kdybych neměla tak perfektně fungující rodinné zázemí, našla bych si obyčejnou práci, pokoj někde v praze a do školy bych se nevrátila. Dost bylo pokořování. Ale bohudík nebo bohužel, je to jinak. A já se vrhám do dašího zklamání. Proč? Protože tak je to správné. Jsem člověk, a proto se budu ničit tak dlouho, dokud se nezničím úplně.
...
Vlastně tady takhle plkám...chtěla jsem říct, co se člověku jako mě, může stát ještě horšího. A tedy co mě fakt naštvalo - mám rýmu, kašel, jsem nemocná. A ten zatracenej kapesník jsem si hodila do kafe. SAkra - vztek ke vzeku.
Zavřete mě už do té bednyy, prosím.







Tenhle rok je koukám u všech divnej a zlomovej. Ale ono bude zase /konečně dobře, jednou určitě. Jen to musíme vydržet:)