(Už včera jsem se chtěla vrátit ke snu, který mě nenechal klidně spát hned tu noc po příjímačkách. Ale nemohla jsem. Jen to pomyšlení mi nedělalo dobře. Večer jsem o tomchtěla mluvit, ale výsledek byl stejný - neúspěšný.)
Možná to nebyl tak děsivý sen, možná jsem příliš citlivá, ale ten pocit v pět ráno...jsem neměla dost dlouho. Sny si většinou nepamatuji, ale ty děsivé snad všechny. Moc jich není, ale vždycky mě dostatečně vyděsí.
Bylo by dobré napsat pár vět ke kontextu. Ten den jsem byla napřijímačkách. Byl to den plný stresu, strachu, čekání, nedočkavostí, zadostiučinění, úlevy, zklamání.... Den plný emocí - pozitivních i negativních, ale hlavně emocí silných. Už jsem psala o tom, že jsem to asi zvládla (zadostiučinění), že to bylo dlouhé (nedočkavost, únava), že to bylo na hranici mé budoucnosti a pro mě velmi důležité (stres, strach) a že jsem na konec neviděla pana X. neboli prince (zklamání). Pozitivní jsou snad jen přátelé a jejich neustálá přítomnost.
Několik hodnin jsme si s princem psali zprávy. On, z místa bez připojení volající o pomoc. Zase zmožen situací a znechucen svou společností. Nemůže, a zřejmě nedokáže dělat to co chce, tak aby nebyl smutný jak studna, dost možná proto, že vlastně neví,jak na to. Ano, to je asi pravda. Vede mě k tomu zpráva, která přišla celkem znenadání a nemůžu říct, že bych jí nečekala, ale pro "něco" se mi nelíbila. Stálo tam: "Jedno máme společné. Žádný z nás neví, jak z toho ven". Asi mi vadilo jen to slovo "JEDNO", ale musím uznat, že jsem byla v útlumu, bylo mi ze mne zle a nedokázala jsem bojovat se svojí vlastní depresí, ačkoliv jsem mohla i trochu slavit úspěch, vytržení z odsouzení. Nedokázala jsem to. Jako spoustu věcí. Nevím kdo či co mě kdy zbaví pocitu, že jsem TAK špatná!
Esemesková konverzace zkončila sice na vážkách, ale on mě drží u myšlenky, že to zvládnem. Tak jo.
...^na úvod moc dlouhé, že.
Takže sen.
Noční můry mi většinou začínají v neurčitu, celkem nevině. Většinou reagují na danou situaci (to asi všem).
Nicméně, tohle je typ, kdy sama sebe nevidím, ale jsem mnou. Vidím co vidím já, cítím se jako já. Jsem tam, kde bývám já - téměř. Teď - polo sedím - ležím na (ve skutečnosti neexistující) poslteli v pokoji, který je nápadně podobný mému poslednímu v Praze. Zřejmě tím, že tam není nic víc než postel, stůl bez věcí...a hlavně okno a v něm jemná, bílá, voálová záclona třepetající se v letím vánku. U okna princ. Večer, venku šero. Stejná scéna se jakoby(JAKOBY JE FAKT BLBÝ SLOVO: vzpomínka na FA ČVUT) opakuje několikrát, jako by to bylo několik dní. Znovu a znovu se ptám, proč to dělá, proč za mnou pořád chodí, ale o ničem vážném semnou nemluví. Co chce? Co tím sleduje? (podle mě je to zmatenost mé hlavy a srce, kteří nevědí, proč na mě čeká, se mnou zůstává, když lásku nevyslovuje).
Možná to nebyl tak děsivý sen, možná jsem příliš citlivá, ale ten pocit v pět ráno...jsem neměla dost dlouho. Sny si většinou nepamatuji, ale ty děsivé snad všechny. Moc jich není, ale vždycky mě dostatečně vyděsí.
Bylo by dobré napsat pár vět ke kontextu. Ten den jsem byla napřijímačkách. Byl to den plný stresu, strachu, čekání, nedočkavostí, zadostiučinění, úlevy, zklamání.... Den plný emocí - pozitivních i negativních, ale hlavně emocí silných. Už jsem psala o tom, že jsem to asi zvládla (zadostiučinění), že to bylo dlouhé (nedočkavost, únava), že to bylo na hranici mé budoucnosti a pro mě velmi důležité (stres, strach) a že jsem na konec neviděla pana X. neboli prince (zklamání). Pozitivní jsou snad jen přátelé a jejich neustálá přítomnost.
Několik hodnin jsme si s princem psali zprávy. On, z místa bez připojení volající o pomoc. Zase zmožen situací a znechucen svou společností. Nemůže, a zřejmě nedokáže dělat to co chce, tak aby nebyl smutný jak studna, dost možná proto, že vlastně neví,jak na to. Ano, to je asi pravda. Vede mě k tomu zpráva, která přišla celkem znenadání a nemůžu říct, že bych jí nečekala, ale pro "něco" se mi nelíbila. Stálo tam: "Jedno máme společné. Žádný z nás neví, jak z toho ven". Asi mi vadilo jen to slovo "JEDNO", ale musím uznat, že jsem byla v útlumu, bylo mi ze mne zle a nedokázala jsem bojovat se svojí vlastní depresí, ačkoliv jsem mohla i trochu slavit úspěch, vytržení z odsouzení. Nedokázala jsem to. Jako spoustu věcí. Nevím kdo či co mě kdy zbaví pocitu, že jsem TAK špatná!
Esemesková konverzace zkončila sice na vážkách, ale on mě drží u myšlenky, že to zvládnem. Tak jo.
...^na úvod moc dlouhé, že.
Takže sen.
Noční můry mi většinou začínají v neurčitu, celkem nevině. Většinou reagují na danou situaci (to asi všem).
Nicméně, tohle je typ, kdy sama sebe nevidím, ale jsem mnou. Vidím co vidím já, cítím se jako já. Jsem tam, kde bývám já - téměř. Teď - polo sedím - ležím na (ve skutečnosti neexistující) poslteli v pokoji, který je nápadně podobný mému poslednímu v Praze. Zřejmě tím, že tam není nic víc než postel, stůl bez věcí...a hlavně okno a v něm jemná, bílá, voálová záclona třepetající se v letím vánku. U okna princ. Večer, venku šero. Stejná scéna se jakoby(JAKOBY JE FAKT BLBÝ SLOVO: vzpomínka na FA ČVUT) opakuje několikrát, jako by to bylo několik dní. Znovu a znovu se ptám, proč to dělá, proč za mnou pořád chodí, ale o ničem vážném semnou nemluví. Co chce? Co tím sleduje? (podle mě je to zmatenost mé hlavy a srce, kteří nevědí, proč na mě čeká, se mnou zůstává, když lásku nevyslovuje).
Pak ale přijde ten poslední den. Úplně stejný. Vlastně nic neříkám, ty otázky visí ve vzduchu. Psycho. Drama. Jeho jemné doteky záclony, parapetu. Moje oči na něm visící. On: "kdy už ti to konečně dojde". Šlehavé pohledy s ďáblem v očích. "kdy už se TO stane!".
Netrpělivost.
Najednou problesky v mé mysli. Rychlé scény. Já vstávám, panikařím. Mám strach.
Před očima vidím starý list papíru a na něm se tvořící píspena. Jako kdyby byly psané kaligrafickým perem a černým inkoustem. Jsou dokonalé. Objeví se první "H". Snažím se toho zbavit, ale nejde to. Linky dokončí slovo. Vlastně je to jméno. "hanna". Nechápu, ale cítím napětí a silnou vůli nevidět to. Jakoby všechno začalo dávat smysl, zapadat do sebe. To JÁ ve snu rozumí, ale já ve skutečnosti je hrozně zmatené. Podaří se mi zbavit se přeludu. Princ. Blíží se ke mě, okno se zdá být najednou dál, mezi námi malý stolek, kde patrně je ten papír cítit. Ale nedívám se tam.
Jemu se mění výraz. Už to není ta milá tvář. Svrašťuje se, vlasy mizí, oči vystouplé, tvář bledá, i když temná - mrtvá. Chrčí. Mluví z očí. Ne doslova, jen oči jsou plné toho všecho. Moje mysl opět odplouvá a papír se ryche zaplňuje dalším slovem. "Dawn", objevilo se těsně pod jménem. Přijímení, blesklo mi hlavou. Už jsem se nedokázala odtrhnout, visela jsem pohledem na rostoucím důkazu čehosi. Cítila jsem tlak v obličeji. Princ se už úplně proměnil, tedy, byl to pořád on, jen děsivý, úpějící. Již se zavlhlým pohledem jsem čeltla:
Hanna
Dawwn
She killied
her children.
Hanna

Dawwn
She killied
her children.
V tu chvíli jsem byla zpět ve svém snovém světě, princ mě svíral v ramenou, třásl se mnou a syčel "už ti to konečně došlo?! rozumíš?! rozumíš?! zabila je, rozumíš! jsou mrtví! zabila NÁS!". Byla jsemv šoku, brečela, měla strach rozuměla všemu, ale opravdová já vůbec ničemu.
Probudila jsem se. V křeči, se slzami v očích.







(Píšeš božsky) Neuvěitelně silný sen a chápu ten pocit, kdy ve snu všemu rozumím ale ve skutečnosti nic nechápu. Je to divné. Je mi tě líto, že tě to tak vyděsilo ale neboj, třeba to nic neznamená. Pokud nejsi jedna z těch, kteří na to věří (a občas je docela chápu). Snad už se ti nic podobného nestane ;)