Červenec 2012

104.:Dva a půlměsíc

28. července 2012 v 0:52 | D^ |  NA TÉMA...
"Dva a půlměsíc, proč nocí není víc? A proč se navzájem vytrácí?..."

Ten měsíc, který ač všudem kolem spousta světla je, mě pozoruje. Připomíná mi zas další noc, která mi proteče mezi prsty - bez tebe. Vím, že se každý den i každou noc trápím, vím, že to tak nechci, ale přesto to nemůžu a nedokážu změnit.


99.: Jenže bylo pozdě.

23. července 2012 v 17:30 | D^ |  STÁT SE ZASE ČLOVĚKEM
Zvláštní, jak se poslední dobou točí můj život v kruhu. Tedy lépe řečeno moje pocity, stále se opakují. Jen ty nejhorší.
Doma jsem strašně pod tlakem. V práci - jinak můžu co chci. Jenže to má dva háčky. Zaprvý to "jinak" je hodně málo kdy aneb z práce nemám volnmo skoro vůbec a za druhý já nic nechci. Chci jít běhat a chci jít za princem. Jsem ráda, že občas stíhám aspoň to běhání. I když po nocívh. Lidi by neměli běhat po tmě, ty odřený kolena jsou frustrující stejně jako ty pády.

Horší je, že už jsem zase probrečela dopoledne. Zvládla bych tu beznaděj, ale nezvládám ten pocit, když jsem za vola. Nezvládám to, když nezvládám. Navíc je to neoprávněné, a dělá se mi špatně (hodně).

narazila jsem na starý článek, můj...úryvek:
Chtěla jsem psát o životě a o smrti. O nebi a o zemi. Naději a zapomnějí. Náhodě a osudu. Chtěla jsem psát o štěstí a poslat si ho k sobě na zem. Chtěla jsem vyletět do výše, sedět na hvězdě a pozorovat jak se modrá mění v černou.
Jenže bylo pozdě.
Jsem už dlouho stejná, akorát jsem psala, že s nikým nejsem, protože asi čekám na prince. Fakt jsem to dělala. On si ale teď nezaslouží mojí neaktivitu. Jene já mám dojem, že bych měla být nejdřív normální a ne takhle nevyrovnaná.
Amen.

95.: Já a kokosy

19. července 2012 v 12:41 | D^ |  STÁT SE ZASE ČLOVĚKEM
Tak už zase nocuju. Zase mám v levém rohu monitoru to strašící číslo 2:02. Ale už se zdá, že budem končit. To se vždycky ozve to tiché "dost" (podvědomí že za pár hodin stejně začnout zvonit telefony). Asi jsem tě dnes trochu odbyla. Mrzí mě to, ale musela jsem být hlavou jinde. Vím, to jsou jen blbý řeči. Ale i tak jsou. Já to teď trochu nezvládám, mám zdravej zápřach a trochu mmoc křiku. Výkřik. Sakra.

/tady by mohlo být něco jako poznámka autora, že nit byla přerušena mojí chybou ve výkrese. vlastně dvěma. jsem příšera, změnila jsem číslo výkresu v rozpisce na špatné./

A tak se nějak stalo že půl třetí už mě taky minulo. Myslím, že jsem ti chtěla říct, že to není schválně, tahle situace, kdy ti vůbec nic nenabízím. Ale bojím se, že tyhle moje noční pocity v tom dělají akorát zmatek. Těším se na výlet, až ta horečka tady nějak opadne.
Tehle týden je jak nutné zlo, ale to léto je pracovně vždycky takové. V létě se staví, žeano.
Ten tlak a vzek je hrozně produktivní. Teď jsem byla několik dní relativně v klidu, měla jsem jen málo práce, venku bylo slunce a já mohla jít ven, jen sama se sebou a pobíhat po lese. Jenže jsem si léčila lítost a vůbec neměla žádný nápady. Myslim takový ty dobrý. Jenže teď jsem pod tlakem.takže. Včera jsem vymyslela mimo jiný pelíšek na lidi, hihí. Já to ušiju a pak něco uvidíš:) Jen to bude trochu větší (taky se tam musíš vejít, haha. no dobře už nevtipkuju(:).
Napadlo mě víc kravin ale ty nestojí za řeč. Snad jen že bych chtěla někam utýct, abych to zklamání nemuselá nést. Pořád mi vrtá hlavou to skotské školství zadarmo. Možná protože jsem tam chtěla poslat sestičku. NEchce se ti taky někdy utéct?

Jen jestli neutíkám sama před sebou. Měla bych se nějak přijmout, bylo by mi líp. Děti teď pořád koukají a Mary a Max...."doktor Hasselhof říká, že na puslém ostrově bych se musel naučit žít sám se sebou. Jen já a kokosy..". To je přesně ono. Musím umět být i jen já a kokosy. Je to ale hrozně nereálný, takže to prozatím odkládám na neurčito.
Vadí mi zrcadla v koupelně. U Umyvadla. Čistila jsem si zuby a ten odraz mě zase nějak naštval. Až budu velká a budu mít koupelnu, tak budu mít umyvadlo bez zrcadla. Večer a ráno budu mít klid. Jen já a kartáček, žádné odrazy. Kdysi jsme to tak v jednom bytě měli. Bylo tam obrovský starý keramický dvojumyvadlo. Nádherný. myslím, že ho teď při rekonstrukci vyhodili a nahradili něčímm hrozně moc hi-tech nejlepším. Achjo, lidi.
tak nevím, co jsem ti vlastně chtěla říct. Snad jen, že neumírám. I když je mi celé dny hrozně zle a pořádně nevím proč. Stres z chyb, z budoucího času, z toho že dělám něco špatně a že nechovám jako kousek nebo.
Už jsou skoro 3. Spát a léčit.

Po půlnoci.

17. července 2012 v 2:14 | D^ |  STÁT SE ZASE ČLOVĚKEM
Jsou dvě ráno. Jsou dvě hodiny po půlnoci a je mi zle, že bych zvracela. (och ano vím, jak je o odporné slovo. vím to.) Nejsem nemocná. Nejedla jsemšpatné jídlo. Nepila jsem litry alkoholu. (No dobře, měla jsem skleničku moc dobrého vína. zase to oblíbené z habánských sklepů. jednu skleničku, možná dvě. tady doma. nic zlého přece).
Ale je přesto mám každý den ten samý problém. Někdy se bojím, že jsem si tím ultra-stresem uhnala problémy do konce života.

Dneska si tatík všiml, že nechodím ven. Jakože za přáteli a na rande a tak. Trvalo mu to docela dlouho, hmm?

abych tak řekla, dejte si píseň....whoo stand by me :'(

88.: Psáno pro Prince.

12. července 2012 v 21:07 | D^ |  STÁT SE ZASE ČLOVĚKEM
(Napadlo mě, že hodně často se ve mě něco hne a jdu psát. Jenže ne vždy jen sem, na "tajné" blogové místo. Nepíšu pro umění ale pro sebeléčbu. A tak princ dostává zabrat. Bývá online později, tak dostává večerní dávky mmě, aby před spaním nemyslel na zlo světa. A taky já to potřebuju, jinak by mi pukl v mozku. Dneska to nerozběhám jako včera, dneska strašně prší.
A tak je to tady, nevím, proč jsem to chtěla zkopíovat. Je to přesně tak, jak mu píšu. Je to plné "našichů slov aby nebyl zmatený, hihi. Nevím proč to dělám. Třeba proto, abych si někdy později vzpoměla. Vlastně jako všechno tady. Nelekat se prosím, jsem bláznivá.)

Tak jsem z toho pršení nějaká spací. Usnula jsem na půl hodiny nechtěně, hi. Taky jsem předtím zmokla ve velký bouřce. Pořád se mi líbí, ale už to není taková ta letní horká bouře, ale je normálně 13 stupňů, takže už tu zase sedím celý den ve svetru a nahřívám zmodralou ruku. Mám píseň http://www.youtube.com/watch?v=_FPBi9N9hNc ...dneska ráno jsem viděla pár písniček na nové tv pohoda. tam maj snad jen písničky, zkoušejí, vylaďují. Ale taky pouští jen živáky, a ne klipy. Viděla jsem to dvakrát chvilku a pokaždý tam byl Fredie Mercury (smích). Ale dneska ještě ten zarostlej, vlasatej. To bylo moc dobrý. Musim to video taky někde vyhrabat. Pak hráli i G'n'R, dont cry myslim. A nikdy dřív jsem si nevšimla jak je Axl Rose hrbatej! a že jsem se na něj nakoukala :D. Hrozně se mi chce přestat pracovat a jít spát. Dneska jsem pánovi poslala předběžnou rozpracovanou verzi a udělala i rychlou jakože vizualizaci. A odepsal, že to proberou na rodinné radě. Ach. Chudáci lidi, že staví a opravují ty domy. Zabírá jim to většinu energie. Ale oni spíš záplatují krizi (jeho). Prostě když nemám na fáro, tak "stavim barák" popřípadě "předělávám domeček" a k tomu kolo za dvacet tisíc. (Taky jsi už tolikrát slyšel o kole za dvacet tisíc? Nová móda.) Možná. že jsem taky tak usínací, protože jsem včera nakonec nemohla usnout. Aspoň jsem pracovala a našla si krásnou píseň k tomu. Z toho rozplývání jsem i já usnula, ale dneska mi ty hodiny chybí. Už jsem myslela, že jsem se uzdravila, jenže poslední dvě noci zase noční můry. Chmm. Ta píseň. http://www.youtube.com/watch?v=oQAdC76gIiE&feature=plcp (než ti začnou všechny ty melodie odemě vadit, nechci ti zas znechutit celý hudební průmysl, :) ..). Zase píšu román, koukám. Jak dlouho to vydržíš číst. Často přemýšlým jak moc a pro kolik lidí jsem otravná, když takhle místo spaní vymýšlím všechny ty nejlepší plány na světě a píšu ti tyhle blbosti. Miliony otazníků.
Mám je kolem sebe místo společnosti. Ale otazníky nedýchají pravidelně. Dnes jsem v jakési odpolední euforii s rodičema vymysleli pracovní plán. Snad to neopustíme u zítřejší kávy. Teď už si asi nechám zhasnout lampióny. Taky nedýchám pravidelně.



...já si říkám, že žádní muži nejsou schopní absorbovat takové plky. Ale princové to snad přežijí. Chybí mi. Hrozně moc.


You have broken me all the way down.

10. července 2012 v 20:15 | D^ |  píšu,vztekámse, kreslím, pláču, blázním

Nevím nevím, zase mámtuhle pochmurnou náladu.
Nechce se mi hýbat, nechce se mi mluvit. Přála bych si obejmout a nic neříkat.
Snad to "jen špatný den". A musím jen přežít, protože tommorow is another day.

86: Kapka vzteku k snídani.

10. července 2012 v 11:41 | D^ |  STÁT SE ZASE ČLOVĚKEM
Nesnáším ranní křivdy. Když sedíte s rodinou nad kafem a je spíš k vzetku než pohoda. Navíc jsem dnes nevyrovnaná, rozhozená a tak je to o to lepší.

Ráno přišel- nepřišel koucour s nefunkční nohou a všelijak pomlácený, s bolestmi došel ke mě. Tak ho mám aspoň u sebe a můžu se každé tři minuty dívat jestli dýchá. Mám strach, i když teď už aspoň usnul. Vypadá tam fakt smutně, chudinka, ani si pořádně nemůže lehnout. Pláče.

Ale proč se vlastně vztekám (asi to je blbost). Jsem cynik (plus s tím výrazem v očích: jo-jsi-hnusný-cynik-vždycky-si-byla-a-nechceš-si-to-jen-přiznat-a-teď-tě-to-určitě-hrozně-raní-a-proto-ti-to-říkám-už-potřetí-do-očí).

Ale proč? Proč já?

--> v dětství jsem nikdy neměla takového toho "top plyšáka" co je ucumlaný až hrůza. (zavržení hodné dítě) (ironie je mocná)

Jak se to stalo?

Moji sourozenci se dostali do konfliktu kvůli přesně takovému "miláčkovi" po matce. Pro upřesnění oba mají taky takového. Jenže mám z nich dojem, že trochu žárlí na toho maminky plyšáka, která ho sice spoustu let schovává v posteli, ale když na to přišlo a oni se zeptali "kde má takového ona", vytáhla ho, teda vlastně ji, s obrovským nadšením a plná společných zážitků.
Její chování k ní je více než patetické. Nedokáže se od ní, navzdory věku, oddělit a nikdo se na ní nesmí ani křivě podívat. Což vlastně udělal teď bratříček. Chvíli jsem měla pocit, že je na něj naštvaná (dokonce). Ale co se týče projevování emocí - je mistr převleku. Sama řekla, že se jí to "asi dotklo" a že je ten odrbaný plyšák je "asi jako její sourozenec".
Trochu jsem jí tu reakci vůči vlastnímu dítěti kvůli odrbané hračce vyčetla. Jenže citlivé místečko. To jsem neměla.

Taky jsem se jen tak mimochodem zmínila o tom, že já jsem nikdy takovou věc neměla. Taky jsem nikdy nijak zvlášť neměla ráda panenky, převlíkání...bla bla. Prostě jsem byla málo holka. Málo zapadla do "normy".

Na tom by snad nebylo nic tak špatného, kdybych to vzápětí nedostala výčitkou.
Neměla jsi to, vidíš, jak jsi cynická (fuj fuj fuj - navíc nesnmáším to slovo, je plný jedu).
Ještě jsem se snažila bránit tím, že na tom není nic špatného. Nepřevlíkat si panenky v pěti letech. Ale prý je, prý je to mateřský pud a nácvik mateřství a kdesi cosi. Blbost.
Paradoxně tohle člověk vůbec nepotřebuje. Pokud to v somě má, nepotřebuje si to ve školce nacvičovat. Ale jasně, ve mě je chyba. Uklidňuje mě jen to, že jsem někdy víc jejich matka než ona.
(haha teď mě docela mrzí že nemám takový ty feministický a genderový názory, že bych se mohla vzekat nad tím, jak je ten svět názorově prohnilý, chň)

S kafem v ruce jsemm vztekle odešla. Hlavně se nehádat, hlavně se nehádat.

(Kocour dostal pod hlavu podštářek....teď teda navíc vypadá ještě směšně Rozpačitý)

a když už jsem u toho dětsví, vzpoměla jsem si na melodii z té doby ;)

pojďmě pryč

7. července 2012 v 21:59 | D^
Zvláštní, kolik je v nás vzteku, nespokojenosti a beznaděje. Kde je asi pravá příčina...nedostatek poozumění, osamělost, bouřící ego, krize... Lidi málo pláčou a blázní. A taky je na světě málo poezie, co léčí.

Jáchym. Slyším tu melodii, jeho veršů. On nepotřebuje kapelu, nástroje, zvuk. Je to v něm. A dokonce ani nepotřebuje verše. I jeho próza na mě působí jako verše vecpané do řádků.

Vzpoměla jsem si na tuhle báseň. Není to tak dlouho, co jsem jela z přijímaček a zase se velmi nešťastně stávala skoro-architektkou. Zase jsem se chtěla léčit knihou, když hudby bylo málo. Jenže koupit v dejvicích "Miluju tě k zbláznění" je bláhové, tak jsem přečetla Anděla. Na dvě knížky za měsíc nemám, ale knihovna pořád funguje. Takže jsem zanedlouho spěchala ze dveří městské knihovny s "jáchymem v rukách" směrem k autu. Rychle něco přečíst než nastartuju. Vypadla na mě stránka 77 a "navíc je jasný".
Konec keců, ticho - tady je Umění!

navíc je jasný
/Jáchym Topol/

strhaný ksichty
na stanici Moskevská
ráno a odpoledne a během dne
mi připomínají že jsou lidé
kteří tráví život pod elektrickým světlem
zúčastňují se všeobecné krize za pochodu pod žárovkama
ráno doma po cestě pak v práci po cestě potom doma
pak je dovolená občas se "vyvedou na večeři"
procházejí se v místě bydliště nebo "jdou za kulturou"
někdy taky do Parku kultury a oddechu Julia Fučíka
a tam jsem dnes i já
zfetovaný ve sprchách
hbitý mladý číšník
s pověstným plachým úsměvem
tady kradu a bojím se a co má bejt
kultura a oddech nejsou žádný sourozenci
strhaný ksichty
na stanici Moskevská
mě upomínají na existenci lidí
kteří na to serou
ožralý špinavý agresivní
v kteroukoli denní a noční dobu
zúčastňují se zlodějiny
v tomto nepřátelském světě
vlastním způsobem
a většinou umírají dřív, než ti první
a v daleko horších podmínkách
zatím jsem neprozkoumal záhady této planety
existence lidských bytostí
je pro mne stále zahalena rouškou tajemství
můj pohled z plaveckého bazénu PKOJF je značně schematiký
mé poznámky jsou neúplné
nevhodné ke studiu mé poznámky jsou zakázané
neexistují
vím, že je to všechno složitější
ale dívat se na sebe do zrcadla pozorovat
to co se děje s mou tváří
to není dobrá zábava
a navíc je jasný
že můžu přijít o všechno
můžu lidský rase taky úplně všechno věnovat
všechno mimo lásky
a to je docela dobrý pro tenhle způsob psaní
možná je to dobrý pro poezii pro život ne


...tak.
pokusila jsem se "ohnout" (to je hloupej humor) ty části, které mě při prvním čtení na ulici tak nějak dojaly.
Dál už to dneska nebudu kazit.
Třeba se bude líbit.
Hmm...a taky hezký večer všem. Přemýšlela jsem nad písní, ale pro dnešek myslím tahle ^ stačí .)

83: hate it when it comes

7. července 2012 v 3:31 | D^ |  STÁT SE ZASE ČLOVĚKEM
Víte co, nesnášim, když píšu hrozně dlouhej a emočně nabitej komentář (cítíte tu nadsázku?) a pak se to prostě "neotiskne" protože mi vyprší čas sspojení. Protože sakra ta wifina mojí postel obíhá obloukem. Pffff.

No nic. Je pozdě. Musím spát a střízlivět. Dobývat svět můžu zas zítra. (odevzdaná dora :(..)

Taky jsem přišla na to, že podstatou blogování je účině kurzorwm obíhat uřvaný reklamy, abyste nemuseli nechápavě zírat na slčnu, co v životě neviděla mozzarelu, což se může snadno proměnit ve slečnu, co nikdy neviděla prací prášek, aviváž, jogurt nebo jar a nebo má prostě úžasný objem vlasů. Dammit.

Spát teď!

80.: na dálku a na hovno (fuj jsem sprostá)

4. července 2012 v 14:38 | D^ |  STÁT SE ZASE ČLOVĚKEM
".....A i když jsem stále zastánce téze, že vztahy na dálku jsou naprosto nejvíc na hov... risknul jsem to, a to i když to nemělo budoucnost :-) a vlastně ani skoro po roce nemá ..."


(Tahle reakce mě mírně rozhodila. Ne proto, že by byla nějak špatná, negativní, urážlivá...ale proto jak je pravdivá.)

Takže můj problém číslo jedna: nepřiznám si to...
- nepřiznávám si sama sobě, že takový vztah je na hovno (bez hvězdiček!) byť je ta vzdálenost v porovnání s 350km cekem minimální. A nakonec není to jen o vzdálenosti - nemít práci, školu, rodinu, povinosti...tak ani milion kilometrů není problém. Řekla bych, že my všichni ten problém posouváme dál (jinam) než je. Kdybychom byli volní, nebyl by problém. Kdybychom se dokázali na všechno vykašlat a jít za tím naším (strašně protivným, stále se mýlícím a zoufalým) srdcem, nebyl by problém. (..ehm, to ve mě přetrvávý asi symbion květinového dítěte. be free - be happy..).

- Jenže všichni víme, že to tak není. Nebo si to namlouváme, protože nemáme odvahu. Nebo ne? Nevím. Pokud jsem to dobře pochopila, udržovat vztah na dálku pro vidinu společné sladké budousnosti bez překážek je RISK. A neznamenalo by riskovat spíš se sebrat a celou tu protivně dlouhou, třistapadesátikilometrovou překážku smazat? Asi ano! Ale to už je sakra odvážné. Ono se tím asi v podstatě smaže i dosavadní život, pro jeden vztah se rozhážou všechny ostatní a celkově je to tak nějak nesmyslné... Tohle je hodně radikální, hodně ve velkém. Ale řekněte, nebylo by to hezké? :) Jen ta představa, jak jste spolu a nikde není TEN problém - úsměv! Bohužel, za tímhle vším je spoustu dalších otázek. Vydrží to? Jak dlouho? Budeme šťastní? Jsme toho schopni? Nejsme spolu jen proto, že se málo vídáme? atd atd. Jasně, že na to se teď (s tím co cítíme) nedá ani pomyslet. To prostě neexistuje....Asi už teď hrozně plkám, jen jsem si řekla, jestli by nás velký risk nezbavil mnoha dalších, menších, riskantních (třeba) zklamání. Ale kdoví. Taky se to dá svést na čas. Pokud přečkáme tohle, co nás pak rozdělí, hmm?
Víte, někdy mám největší strach z toho, že za tuhle pitomou "čekací dobu" okouzlí někoho jiného. Ale to by zas nebyla ta "pravá láska". I když to lidský srdce (zase to na něco svádím :D) je hrozně hloupý. To se klidně přestěhuje a nakonec nikdo neví proč.

- Teď jsem z tý myšlenky úplně pesimista. Fuj. (jako obvykle)

Můj problém číslo dva: dělí nás sotva 100km. a asi jen na léto.
- Těžko se soudí co už je mmoc a co ještě jde. Každý kilometr navíc, každý den navíc zvyšuje tu zeď mezi vámi. Ale když se po delší době setkáte, ta vlna padající zdi je neuvěřitelně intenzivní. (Zrovna si užívám ten po-euforický syndrom zřejmě).

- Taky mě napadá, že když už o někom uvažujete tak docela vážně, má vůbec smysl posuzovat co má nebo nemá budoucnost?
Asi mám strach ze spojení "nemá budoucnost". Tak,že to nemůžu ani vidět.

- A ano, i když jsme každý den v kontaktu tak, jak informační technologie dovolí, chodím běhat, abych to ze sebe dostala. Mám vztek na sebe, že s tím velkým NIC co teď máme spolu nedokážu udělat nic smysluplnějšího.

- Nebudu běhání, sportu a jiné fyzické únavě upírat pozitivní fakt, že pak můžu spát, tedy usnout. A alkoholu (bohužel) v malé míře, že pak nemám tak hrozné noční můry, ve kterých prakticky pořád má svojí roli.

- Taky věřím, že zas brzo bude září, odjedu do školy, bude zase Praha a tedy i on. Říká tak jo.

- Zamilovanost mě dokáže pěkně zničit. Ale je to taky tennejlepší pocit. Proč?


Nakonec bych ráda poděkovala za takový komentář. DĚKUJI! (i když jsem rozhozená, jsem za to moc ráda)
A taky bych se ráda omluvila, že jsem si to po sobě ani jednou nepřečetla a nic neopravila. OMLOUVÁM SE.
A úplně všem v podobné situaci popřála odvahu a sílu do lásky zdánlivě bez budoucnosti. Fixa zpívá ten nechutně líbivej verš, že "velká láska není zbytečná". Snad nikdy. Tak tomu věříme, Márdi. Mrk. Takže HODNĚ ŠTĚSTÍ!