Takže můj problém číslo jedna: nepřiznám si to...
- nepřiznávám si sama sobě, že takový vztah je na hovno (bez hvězdiček!) byť je ta vzdálenost v porovnání s 350km cekem minimální. A nakonec není to jen o vzdálenosti - nemít práci, školu, rodinu, povinosti...tak ani milion kilometrů není problém. Řekla bych, že my všichni ten problém posouváme dál (jinam) než je. Kdybychom byli volní, nebyl by problém. Kdybychom se dokázali na všechno vykašlat a jít za tím naším (strašně protivným, stále se mýlícím a zoufalým) srdcem, nebyl by problém. (..ehm, to ve mě přetrvávý asi symbion květinového dítěte. be free - be happy..).
- Jenže všichni víme, že to tak není. Nebo si to namlouváme, protože nemáme odvahu. Nebo ne? Nevím. Pokud jsem to dobře pochopila, udržovat vztah na dálku pro vidinu společné sladké budousnosti bez překážek je RISK. A neznamenalo by riskovat spíš se sebrat a celou tu protivně dlouhou, třistapadesátikilometrovou překážku smazat? Asi ano! Ale to už je sakra odvážné. Ono se tím asi v podstatě smaže i dosavadní život, pro jeden vztah se rozhážou všechny ostatní a celkově je to tak nějak nesmyslné... Tohle je hodně radikální, hodně ve velkém. Ale řekněte, nebylo by to hezké? :) Jen ta představa, jak jste spolu a nikde není TEN problém - úsměv! Bohužel, za tímhle vším je spoustu dalších otázek. Vydrží to? Jak dlouho? Budeme šťastní? Jsme toho schopni? Nejsme spolu jen proto, že se málo vídáme? atd atd. Jasně, že na to se teď (s tím co cítíme) nedá ani pomyslet. To prostě neexistuje....Asi už teď hrozně plkám, jen jsem si řekla, jestli by nás velký risk nezbavil mnoha dalších, menších, riskantních (třeba) zklamání. Ale kdoví. Taky se to dá svést na čas. Pokud přečkáme tohle, co nás pak rozdělí, hmm?
Víte, někdy mám největší strach z toho, že za tuhle pitomou "čekací dobu" okouzlí někoho jiného. Ale to by zas nebyla ta "pravá láska". I když to lidský srdce (zase to na něco svádím :D) je hrozně hloupý. To se klidně přestěhuje a nakonec nikdo neví proč.
- Teď jsem z tý myšlenky úplně pesimista. Fuj. (jako obvykle)
Můj problém číslo dva: dělí nás sotva 100km. a asi jen na léto.
- Těžko se soudí co už je mmoc a co ještě jde. Každý kilometr navíc, každý den navíc zvyšuje tu zeď mezi vámi. Ale když se po delší době setkáte, ta vlna padající zdi je neuvěřitelně intenzivní. (Zrovna si užívám ten po-euforický syndrom zřejmě).
- Taky mě napadá, že když už o někom uvažujete tak docela vážně, má vůbec smysl posuzovat co má nebo nemá budoucnost?
Asi mám strach ze spojení "nemá budoucnost". Tak,že to nemůžu ani vidět.
- A ano, i když jsme každý den v kontaktu tak, jak informační technologie dovolí, chodím běhat, abych to ze sebe dostala. Mám vztek na sebe, že s tím velkým NIC co teď máme spolu nedokážu udělat nic smysluplnějšího.
- Nebudu běhání, sportu a jiné fyzické únavě upírat pozitivní fakt, že pak můžu spát, tedy usnout. A alkoholu (bohužel) v malé míře, že pak nemám tak hrozné noční můry, ve kterých prakticky pořád má svojí roli.
- Zamilovanost mě dokáže pěkně zničit. Ale je to taky tennejlepší pocit. Proč?







Jistě velice vyčerpávající článek se spoustou nezodpověditelných otázek. Vlastně i sám sobě již dlouho pokládám naprosto stejné otázky a stále se nemůžu dobrat odpovědi.
Je vidět, že přemýšlíme naprosto stejně, takže to jen v rychlosti projedu (přeci jen jsem ještě v práci):
- srdce je prostě blbec a dělá si co chce, nehledě na to co říká rozum
- myslím si, že bych kvůli ní dokázal vše opustit, ale je tu to velké ALE … je rozdíl mezi velkým riskem a hloupostí … i kdyby všechno klaplo, stejně za chvilku půjde na vysokou a zase nebudeme moct být spolu. Takhle zatím pomaličku polehoučku budujeme náš vztah, jenže jednoho dne bude muset jeden z nás udělat ten obrovský krok a vše opustit … ano, bojím se, bojím se moc … bojím se, že nebude schopni spolu žít, nebo že to nevyjde, že to třeba do té doby nevydržíme, že se zakouká do někoho jiného … je toho strašně moc … snažím se na to nemyslet, žiju pro přítomnost a budoucnost už nějak dopadne
-jestli je ta vzdálenost 100 a nebo 350km není zas tak velký rozdíl. Nemůžete být spolu, a nevím jak ty, ale mě smutné koukání na toho druhého přes webku štve … ale pořád lepší než nic
- běh, sport a tak … jedna z mála věcí, co na tohle pomáhá
- je důležité se na něco podobného upnout, těšit se, že se zase uvidíte … nebo alespoň pro mě, já bych to totiž jinak nevydržel
- „Zamilovanost mě dokáže pěkně zničit. Ale je to taky ten nejlepší pocit. Proč?“ NEVÍM
(chtěl bych to ještě rozvést, ale není čas
snad příště)