Ráno přišel- nepřišel koucour s nefunkční nohou a všelijak pomlácený, s bolestmi došel ke mě. Tak ho mám aspoň u sebe a můžu se každé tři minuty dívat jestli dýchá. Mám strach, i když teď už aspoň usnul. Vypadá tam fakt smutně, chudinka, ani si pořádně nemůže lehnout. Pláče.
Ale proč se vlastně vztekám (asi to je blbost). Jsem cynik (plus s tím výrazem v očích: jo-jsi-hnusný-cynik-vždycky-si-byla-a-nechceš-si-to-jen-přiznat-a-teď-tě-to-určitě-hrozně-raní-a-proto-ti-to-říkám-už-potřetí-do-očí).
Ale proč? Proč já?
--> v dětství jsem nikdy neměla takového toho "top plyšáka" co je ucumlaný až hrůza. (zavržení hodné dítě) (ironie je mocná)
Jak se to stalo?
Moji sourozenci se dostali do konfliktu kvůli přesně takovému "miláčkovi" po matce. Pro upřesnění oba mají taky takového. Jenže mám z nich dojem, že trochu žárlí na toho maminky plyšáka, která ho sice spoustu let schovává v posteli, ale když na to přišlo a oni se zeptali "kde má takového ona", vytáhla ho, teda vlastně ji, s obrovským nadšením a plná společných zážitků.
Její chování k ní je více než patetické. Nedokáže se od ní, navzdory věku, oddělit a nikdo se na ní nesmí ani křivě podívat. Což vlastně udělal teď bratříček. Chvíli jsem měla pocit, že je na něj naštvaná (dokonce). Ale co se týče projevování emocí - je mistr převleku. Sama řekla, že se jí to "asi dotklo" a že je ten odrbaný plyšák je "asi jako její sourozenec".
Trochu jsem jí tu reakci vůči vlastnímu dítěti kvůli odrbané hračce vyčetla. Jenže citlivé místečko. To jsem neměla.
Taky jsem se jen tak mimochodem zmínila o tom, že já jsem nikdy takovou věc neměla. Taky jsem nikdy nijak zvlášť neměla ráda panenky, převlíkání...bla bla. Prostě jsem byla málo holka. Málo zapadla do "normy".
Na tom by snad nebylo nic tak špatného, kdybych to vzápětí nedostala výčitkou.
Neměla jsi to, vidíš, jak jsi cynická (fuj fuj fuj - navíc nesnmáším to slovo, je plný jedu).
Ještě jsem se snažila bránit tím, že na tom není nic špatného. Nepřevlíkat si panenky v pěti letech. Ale prý je, prý je to mateřský pud a nácvik mateřství a kdesi cosi. Blbost.
Paradoxně tohle člověk vůbec nepotřebuje. Pokud to v somě má, nepotřebuje si to ve školce nacvičovat. Ale jasně, ve mě je chyba. Uklidňuje mě jen to, že jsem někdy víc jejich matka než ona.
(haha teď mě docela mrzí že nemám takový ty feministický a genderový názory, že bych se mohla vzekat nad tím, jak je ten svět názorově prohnilý, chň)
S kafem v ruce jsemm vztekle odešla. Hlavně se nehádat, hlavně se nehádat.
)






I když nemám "top plyšáka", mám více než dobrý vztah ke svojim věcem ... obzvláště k těm, na které jsem si těžce a dlouho vydělával. Takže moje auto je Mazlík, noťas je Mazlík, mobil je Milášek
to už bych vraždil.
I když to jsou "jen věci", nebo bych mohl říct i "jen spotřební zboží" ... pro mě to je něco mnohem víc, pořád mi přinášejí radost a zároveň skvěle slouží. Ale když mám někomu půjčit notebook jen aby se podíval na e-maily, jsem celý nesvůj. Nebo když se někdo dotkne prstem displeje
Ale je jedna osůbka, ke které mám ještě lepší vztah. Moje platonická láska, nejlepší kamarádka (v mojich článcích označovaná jako Barmanka) ... jak to tak napsat, aby z toho nebyl delší komentář, než tento dlouhý článek
... strašně moc mi na ní záleží, ale ostatním a obzvláště mému bráchovy nepadla zrovna do oka. Nevím proč, ale nemají se rádi. Nejednou se stalo, že jsem byl s bráchou v hospodě a přišla na ní řeč, nebo prošla kolem a už byl mezi náma oheň na střeše. S bráchou máme dobrý vztah, ale barmanku si prostě brát do huby nebude, vždycky se kvůli ní tak nechutně zhádáme, občas až do krve. Posledně jsme měli hodně upito a zase jsme na ní narazili ... kdybych nebyl tak rozumný a radši neodešel, tak přísahám, že by došlo ke rvačce (hned vedle jména mám odkaz na článek co jsem tenkrát napsal)
Přesně jak si napsala "citlivé místečko" ... né že bych chtěl obhajovat tyto vysloveně přehnané reakce, ale moc dobře to chápu ... na tyhle věci se musí prostě opatrně a hlavně s nadhledem.
To, jestli je to projev dětinství, slabost, nebo přesný opak ... nebudu nikomu vnucovat svůj názor, ale moji mazlíkové psychicky dost pomáhají