Zvláštní, jak se poslední dobou točí můj život v kruhu. Tedy lépe řečeno moje pocity, stále se opakují. Jen ty nejhorší.
Doma jsem strašně pod tlakem. V práci - jinak můžu co chci. Jenže to má dva háčky. Zaprvý to "jinak" je hodně málo kdy aneb z práce nemám volnmo skoro vůbec a za druhý já nic nechci. Chci jít běhat a chci jít za princem. Jsem ráda, že občas stíhám aspoň to běhání. I když po nocívh. Lidi by neměli běhat po tmě, ty odřený kolena jsou frustrující stejně jako ty pády.
Horší je, že už jsem zase probrečela dopoledne. Zvládla bych tu beznaděj, ale nezvládám ten pocit, když jsem za vola. Nezvládám to, když nezvládám. Navíc je to neoprávněné, a dělá se mi špatně (hodně).
narazila jsem na starý článek, můj...úryvek:
Chtěla jsem psát o životě a o smrti. O nebi a o zemi. Naději a zapomnějí. Náhodě a osudu. Chtěla jsem psát o štěstí a poslat si ho k sobě na zem. Chtěla jsem vyletět do výše, sedět na hvězdě a pozorovat jak se modrá mění v černou.
Jenže bylo pozdě.
Jsem už dlouho stejná, akorát jsem psala, že s nikým nejsem, protože asi čekám na prince. Fakt jsem to dělala. On si ale teď nezaslouží mojí neaktivitu. Jene já mám dojem, že bych měla být nejdřív normální a ne takhle nevyrovnaná.
Amen.







Taky mám pocit, že jsem se v mnohém nezměnila. A mimopracovního času mám málo. Ale běhání? To bych se asi nepřinutila :) A potmě vůbec ne. Víc než z pádů mám strach z úchyláků