Srpen 2012

120.: Girls are like apples on trees.

13. srpna 2012 v 23:54 | D^ |  STÁT SE ZASE ČLOVĚKEM
Girls are like apples on trees.

V reakci na vše, co jsme dnes četla, jsem si vzpoměla na tenhle obrázek, nalezený kdesi hluboko ve spárách internetu. Třeba je na něm kus pravdy, která zvedá hlavy vzhůru.


Nemyslím si, že to platí pouze pro ddívky. Zcela určitě to funguje i bez přebytečné gender-izace. (neexistující slovo, škoda).

Odvahu a sílu Vám všem.

115. praha-čtyři-podolí

8. srpna 2012 v 17:48 | D^ |  STÁT SE ZASE ČLOVĚKEM
Tak jsem asi dostala kolej, hurá radujme se. Letos, pro nový začátek tedy budu "ta z Podolí". Je to zvláštní, mám Dejvice moc ráda a normálně bych smutnila, ale stalo, že mám i docela radost.

Dnes je opravdu lépe. Ještě včera jsem skákala do letadla směr Skotsko, pryč daleko, sama a do neznáma. Neodvážně ale odhodlaně. To mě samozřejmě dostalo do stavu lítosti,že mě tu nechtějí a že nebude princování. On na to nic moc neříkal, vlastně jsme moc nemluvili, utekla jsem běhat. Jenže jsem asi byla trochu bezohledná a moc myslela na svoje pláče. V noci už blikala zpráva na telefonu "a co já, když ty nebudeš?:(", aneb smuntné holky princ je ještě smutnější. Po dlohém běhacím přemýšlení, jsem od této chvíle přešla do fáze "uvědomování si". Nemůžeš to udělat.

Ráno-.
Přichází znamení.

Kolem poledne blikne další zpráva. Vaší žádosti o ubytování bylo vyhověno na koleji Podolí. Zvláštní pocit, změna prostředí, dojíždění asi půl hodiny, ale zase poznání nového místa. A co vykouzlí princi úsměv? Od bývalého útočiště se sice odsunu o minut, ale přímo směrem za ním. Znamení? Dělí nás zastávka metra, pár minut pěšky. Tedy bude. Ehm. No, uvidíme, snad to bude radost .)

Úsměv.

112.: Did you feel the sun? Did you feel the warmness of my heart?

5. srpna 2012 v 13:09 | D^ |  STÁT SE ZASE ČLOVĚKEM
Did you feel the sun? Did you feel the warmness of my heart?


Jak dlouho může člověk přežít izolaci? Týdny, možná měsíce. A možná hodně dlouho. Ale rozhodně nebude šťastný, neodejde zdravý a nepoznamenaný. Někdo je rád sám, někdo rád trpí sám, někdo sám zapomíná. Pokaždé je to ústupek. Neuvážená sebeobrana s vůlí nezbláznit se. Situace jsou různé a žít svůj život je nevyzpytatelné.

Stejně jako já. Posledních pár měsíců je naprosto identických. Začátek byl velmi krušný, ale nakonec jsem se dokázala i usmívat a ty špatné časy protáhly intervaly. Abych se pak ve smutku dostala do chvíle, kdy už konečně potřebuju změnu. Potřebuji někoho rovnocenného vedle sebe. Někoho věkem rovného, se stejnými či podobnými myšlenkami a s velkým pochopením. Jenže už je to tak dlouho, že nevím jak začít. Tady, v mém rodném a mě cizím městě. Stačilo by jen naznačit, jenže jsem nějak ztratila odvahu.

I když potkávám různé známé, když musím s prací ven. Ale nevím proč, není mi to příjemné. Chybí mi noční procházky s intimními hovory, víno pod hvězdami a pevné rameno na opírání. Chybí mi soucit a porozumění, chybí mi naplnění. A ačkoliv bych si měla uvědomit, všechny ty muže-kamarády, kteří by tím ramenem byli rádi i jak přátelé (protože už je zatraceně dlouho odbíjím), nedokážu to. Asi se nesmyslně poutám k těm, kteří vedle mě prožili to špatné a mám pocit, že to pouto je natolik intenzivní, že bych jim nikdy nepřestala věřit, ať se stane cokoliv. Princ je mezi nimi.