Did you feel the sun? Did you feel the warmness of my heart?
Jak dlouho může člověk přežít izolaci? Týdny, možná měsíce. A možná hodně dlouho. Ale rozhodně nebude šťastný, neodejde zdravý a nepoznamenaný. Někdo je rád sám, někdo rád trpí sám, někdo sám zapomíná. Pokaždé je to ústupek. Neuvážená sebeobrana s vůlí nezbláznit se. Situace jsou různé a žít svůj život je nevyzpytatelné.
Stejně jako já. Posledních pár měsíců je naprosto identických. Začátek byl velmi krušný, ale nakonec jsem se dokázala i usmívat a ty špatné časy protáhly intervaly. Abych se pak ve smutku dostala do chvíle, kdy už konečně potřebuju změnu. Potřebuji někoho rovnocenného vedle sebe. Někoho věkem rovného, se stejnými či podobnými myšlenkami a s velkým pochopením. Jenže už je to tak dlouho, že nevím jak začít. Tady, v mém rodném a mě cizím městě. Stačilo by jen naznačit, jenže jsem nějak ztratila odvahu.
I když potkávám různé známé, když musím s prací ven. Ale nevím proč, není mi to příjemné. Chybí mi noční procházky s intimními hovory, víno pod hvězdami a pevné rameno na opírání. Chybí mi soucit a porozumění, chybí mi naplnění. A ačkoliv bych si měla uvědomit, všechny ty muže-kamarády, kteří by tím ramenem byli rádi i jak přátelé (protože už je zatraceně dlouho odbíjím), nedokážu to. Asi se nesmyslně poutám k těm, kteří vedle mě prožili to špatné a mám pocit, že to pouto je natolik intenzivní, že bych jim nikdy nepřestala věřit, ať se stane cokoliv. Princ je mezi nimi.
Jak dlouho může člověk přežít izolaci? Týdny, možná měsíce. A možná hodně dlouho. Ale rozhodně nebude šťastný, neodejde zdravý a nepoznamenaný. Někdo je rád sám, někdo rád trpí sám, někdo sám zapomíná. Pokaždé je to ústupek. Neuvážená sebeobrana s vůlí nezbláznit se. Situace jsou různé a žít svůj život je nevyzpytatelné.
Stejně jako já. Posledních pár měsíců je naprosto identických. Začátek byl velmi krušný, ale nakonec jsem se dokázala i usmívat a ty špatné časy protáhly intervaly. Abych se pak ve smutku dostala do chvíle, kdy už konečně potřebuju změnu. Potřebuji někoho rovnocenného vedle sebe. Někoho věkem rovného, se stejnými či podobnými myšlenkami a s velkým pochopením. Jenže už je to tak dlouho, že nevím jak začít. Tady, v mém rodném a mě cizím městě. Stačilo by jen naznačit, jenže jsem nějak ztratila odvahu.
I když potkávám různé známé, když musím s prací ven. Ale nevím proč, není mi to příjemné. Chybí mi noční procházky s intimními hovory, víno pod hvězdami a pevné rameno na opírání. Chybí mi soucit a porozumění, chybí mi naplnění. A ačkoliv bych si měla uvědomit, všechny ty muže-kamarády, kteří by tím ramenem byli rádi i jak přátelé (protože už je zatraceně dlouho odbíjím), nedokážu to. Asi se nesmyslně poutám k těm, kteří vedle mě prožili to špatné a mám pocit, že to pouto je natolik intenzivní, že bych jim nikdy nepřestala věřit, ať se stane cokoliv. Princ je mezi nimi.







Páni.. mírně depresivní článek.. Je mi líto, že se tak cítíš, ale nic netrvá věčně, moje milá. A čas utíká dopředu, proto říkám, že to bude zase lepší.. a myslím, že už brzo.. nebo v to doufám.
(Omlouvám se za neaktivitu.. :/)