Září 2012

První studijní víkend.

30. září 2012 v 1:48 | D^ |  pláč a smích na kolejích
Sobotní noc nebo nedělní noc? To je vlastně jedno - je pozdě.
Sedím nad deskriptivou se skleničkou tokajského vína. Vztekám se jak mi nechutná (nemám moc ráda sladká vína) a nad tím, jak ho neumím pít, protože má přece tu "vynikající" nálepku. Jako aperitiv bych ho přijala s větším nadšením.
Zpět pšt zpět. Pryč od víno-gurmánství (zvlášť když ho dnes nepřímo míchám s pivem, že).
Deskriptiva, začátky...zase mě baví rýsovat. Ale mám nějaký zárodek strachu v sobě. Nevadí nevadí, budu se moc moc moc moc učit mami.

:(

Smutníček. Prince mám nemocného, zlomeného, ztraceného. Špatné dny byly, škoda mluvit. Nejdřív depky jak ho nemám a zbytečné scény. Tedy vlastně. Já chtěla kontakt v úterý, domluvený "možná". Nic. Celý den ani píp zprávy, že to třeba padá. Vzekáníčko. Zbytečné hysterčiny výlevy. Spánek "nasucho" osamotě. Středa, domluvené zlobení. Hned kolem poledne zpráva že dneska nic. Ani vidění se, ani internetové povídání. Ale nečekaně zpráva. Jako když seřvete malé dítě. Údiv, můj. Následně velká omluva, že to tak malé děvče nemyslí. Rána. Umírání v rodině.... Neznám nikoho z nich, znám jen vtahy k nim. Pláč a bída. Rychlý pohřeb, noční cesta z Brna. Osamění, prázdnota a stestk v pustém temném vlaku. Jeho. Zatímco moje křepčení na Strahově, bez kapky alkoholu, s velkým nadšením z přátel i trochou zklamání z jejich zábavy. Zvláštní.
Pak princovo angína. Zima ve vlaku? Nechuť k čajům mu stav nezlepší. Je milý. Má rád oči naší Dory. Těším se až bude zase hej.

Kocour si myslí, že jsem jeho kočka. paráda. A taky má stesky, že nejsem doma.

Asi jsem šlapala na čáry. Mám doma komáry.

Tak jsem tady.

26. září 2012 v 12:58 | D^ |  pláč a smích na kolejích
Praha je velká, ale čím větší to město je, tím je vlastně menší. Nikdy nedokážete být všude a tak jsme nakonec odsouzeni k mnohem menšímu poloměru kružnice známého kolem nás. Je to tak jiné, než být doma. Ale na druhou stranu cítím, že jsem se sem vrátila jako domů. Je mi tu dobře. Střídavě smutek a střídavě niterný pocit štěstí. A taky místa na zemi, i když s ním je to pořád složité.

Možná proto, že tady mám svoje lidi, možná proto, že je tady princ. Ale nikdy ne tak docela. Už nemám mojí milovanou sestru vedle sebe, místo ní jen nějaké dvě slečny (a stejně semnou moc nepobydou), a taky princ není moc. Nemá čas. Achjo. Vím, že je to pravda, že práce má hodně a že nemůže ponocovat, aby tam vůbec k něčemu byl. A že já zas musím být o víkendu doma. Ale je to takový brouček do hlavy. Mám ráda pozornost, které teď moc nemám. A když tak vidím, že bych jí třeba od jiného měla mnohem víc, tak brouček roste. Hmm. Ale nemyslím si, že v někom najdu dalšího človšška takového formátu. Jednou jsem napsala, že inteligentnějšího muže není. A to jsme se ještě ani neznali, ale nemyslím, že je to pravda. Prostě to pece nemůžu vědět. Je to blbost. Myslím, že mě nikdy nebude do ničeho nutit, že mě klidně nechá patlat se ještě 6 let na škole, i když by mohl mít někoho, kdo už mu zařídí ...ehm..zázemí se to mu říká?..no asi tak. Na druhou stranu nevím, jestli o to stojí. Jen vím, že kdykoliv jsem bez něj, tak šílím, myslím na něj a nevím, jestli on na mě. Ale když se konečně sejdem, je mi tak krásně, jako nikdy předtím.

Je to boj ta láska moje. Mohla bych psát ještě tisíc let o tom, jak moc ho mám ráda a taky o tom, jak bych mohla jít za jinými, co na to čekají. Ale neudělám to. Na volání čičí kočičí od kolemjdoucích krasavců se neohlížím. Jsem přece zakletá.

Part 1

13. září 2012 v 0:38 | D^ |  STÁT SE ZASE ČLOVĚKEM
Myslím, že už je konečně a čase vypsat svou zpověď. Přišla jsem ze sprchy a tam hned všechno vymyslí, všem se v duchu omluvím, najdu si výmluvy i psychiatra. Ale pak přestane téct horká voda, naštěstí jen z mojí vůle, a všechno umění sebekkontroly je pryč. Jsem zase ta stejně labilní Já.

Co všechno mám na srdci: sebe přes celé dlouhé léto a dosti upadající konec prázdnin, prince, sestru, svůj nedělní výlev, zneužívání přítele. Kaju se, zdá se. Přijde na to, jestli jsem si to všechno zasloužila. Jestli jen na sebe zbytečně nehážu vinu a smutek.

Nevím, kde mám začít, ale začnu u nejhoršího. Tam, kde se mi ze mě zvedá žaludek.

Víkend. Návštěva - trio sestra, králík, přítel. Už to nějak nešlo odvolat, i když jsme z toho neměli radost. Chvíli jsem se i těšila, ale docela rychle mi došlo, že asi zbytečně. Pocity z toho - jen vztek, stesk po strých časech, smutek, výčitek, poplematenost, výsměch.

Už zase. TEn pocit hluboko ve mě. Nedokážu to psát. Jsem jak prázdná láhev, nic ve mě není. A ta láhev je navíc neskutečně hluboká, jako studna. A studny jsou přece hrozně smutná....
Je mi to tak líto. To nic co se vlastně neděje.
Pokračovaní příště :(