Sobotní noc nebo nedělní noc? To je vlastně jedno - je pozdě.
Sedím nad deskriptivou se skleničkou tokajského vína. Vztekám se jak mi nechutná (nemám moc ráda sladká vína) a nad tím, jak ho neumím pít, protože má přece tu "vynikající" nálepku. Jako aperitiv bych ho přijala s větším nadšením.
Zpět pšt zpět. Pryč od víno-gurmánství (zvlášť když ho dnes nepřímo míchám s pivem, že).
Deskriptiva, začátky...zase mě baví rýsovat. Ale mám nějaký zárodek strachu v sobě. Nevadí nevadí, budu se moc moc moc moc učit mami.
:(
Smutníček. Prince mám nemocného, zlomeného, ztraceného. Špatné dny byly, škoda mluvit. Nejdřív depky jak ho nemám a zbytečné scény. Tedy vlastně. Já chtěla kontakt v úterý, domluvený "možná". Nic. Celý den ani píp zprávy, že to třeba padá. Vzekáníčko. Zbytečné hysterčiny výlevy. Spánek "nasucho" osamotě. Středa, domluvené zlobení. Hned kolem poledne zpráva že dneska nic. Ani vidění se, ani internetové povídání. Ale nečekaně zpráva. Jako když seřvete malé dítě. Údiv, můj. Následně velká omluva, že to tak malé děvče nemyslí. Rána. Umírání v rodině.... Neznám nikoho z nich, znám jen vtahy k nim. Pláč a bída. Rychlý pohřeb, noční cesta z Brna. Osamění, prázdnota a stestk v pustém temném vlaku. Jeho. Zatímco moje křepčení na Strahově, bez kapky alkoholu, s velkým nadšením z přátel i trochou zklamání z jejich zábavy. Zvláštní.
Pak princovo angína. Zima ve vlaku? Nechuť k čajům mu stav nezlepší. Je milý. Má rád oči naší Dory. Těším se až bude zase hej.
Kocour si myslí, že jsem jeho kočka. paráda. A taky má stesky, že nejsem doma.
Kocour si myslí, že jsem jeho kočka. paráda. A taky má stesky, že nejsem doma.
Asi jsem šlapala na čáry. Mám doma komáry.






