Říjen 2012

I can only say how much i like you. But I never didi it. I hope you feel it.

30. října 2012 v 23:37 pláč a smích na kolejích
Je mi tak krásně. Miluju úterní večery. Miluju to víno ve mě. Miluju. (ho).



but before:
Je úterý večer. Klepou se mi ruce a krok je nejistý.
A on se těší.
Odpolední rozmluvy se sestřičkama tomu dodává drama. A třeba je jen ve mě.
Přece se těšíme oba, tak s chutí ven.
ODvahu a sílu.

It's all because I love you.

29. října 2012 v 0:24 | D^ |  pláč a smích na kolejích
Na budoucí úterní večer. Abych se nebála.
Doufám, že to všechno měl vědět, a že to nebyla chyba.

I will never be what you want me to.

28. října 2012 v 21:53 | D^ |  pláč a smích na kolejích
Ne marně se o mě v pekle říká maniodepresivní. Mánie jsou krásné, ale bez destruktivních depresivních stavů by nebyly. Moje čtvrteční euforie ovlivnila tři dlouhé dny. Ale už je zase neděle. A neděle znamená Prahu. Nádraží, vlak, tmu a konečně už i ten opravdový chlad, ne jen lidský...
Zase ten neodolatelný pocit nebýt ve vlaku nebo metru, ale pod ním. Dělá se mi špatně z mých chutí takového charakteru. Ale ty okamžiky jsou něčím tak intenzivní....i pro mě nepochopitelné. Nově oblehčené pocitem zázemí, po zážitku s přáteli. Ten večer jsem si říkala, jak jsem hloupá, že nemůžu ztrácet sebe sama kvůli sobě, že mě mají rádi a cítili by se zle a vinní. Jenže ta myšlenka se rychle transformuje. Jakoby opouštění mělo být ještě mnohem snazší.

Pár týdnů jsem tolik nebojovala s návratem z víkendu. Navíc mě hřála myšlenka na prince. Že se uvidíme. Jenže je to všechno jinak. Nevím, jestli to nepřeháním, ale myslím, že je to období krize. Nejvíc tím, že nedostatečně komunikujem. Stává se ze mě hysterická panenka na hraní v úterý večer. Bez valných účinků na potěšení jeho duše.

Copak nechápe, jak moc mě ranní vědomí, že mu kvůli mě srce ani nálada neposkočí? Neříkám, že za mnpu nechodí rád, ale neuzdravuje ho to. Cítím se marná a zbytečná. A nepatřičná jako ta jeho gymnaziální kamarádka, která v 18 řeší zrušení zásnub, protože jí ten vyvolený podvádí. FAke. Co to je co to je?

Achjo. Jsem tak hloupá. Proč si prostě nevyberu jednoho z těch hodných, vždy oddaných mužů. A taky nadšených, schopných projevit svou lásku když jí mají. Proč obětuji všechno živé ve mě někomu, kdo o to zas tam moc nestojí? A nebo to minimálně nevím.
Kolikrát jsem psala, že mi chybí říkání. A teď už ani nevím, jestli to dokážu říct. Nevím, jestli to dokážu cítit. (!)
Mám strach, že je to konec.


Treasure inside.

26. října 2012 v 18:56 | D^ |  pláč a smích na kolejích
Varování! Tyto řádky zaplní velmi pozitivní emoce. Pokud na to nejste zvyklý, nečtěte dál.

(ehm, nerada bych někomu rozházela hladiny hormonů a přivodila uzkostné stavy...ehm...známe, že :)..)

...kafová přestávka...

Tak. To se mi včera stala taková milá věc. Jak z filmu pro freaky-teens. Ale začnu nějak od začátku.

Zrovna včera, jsem narazila na tohle video - song. Záměrně říkám video, protože stojí za to, ho vidět, možná. No prostě mi to přišlo silné. A měla jsem chuť zachraňovat. Aby pak třeba někdo lovil mě. A vzpomínala jsem si, kdo mi v životě takhle pomáhal. A jestli vůbec. Nicméně vzpomínky to nejsou růžové i když vždycky dobře dopadly. A to jsou věci, za které jsem ráda, protože dnes vím, že by to byla chyba. Velká. Z hromady lidí světa jsem vylovila maminku a mojí princeznu-sestřičku-kamarádku. A o ní to dnes celé je. O ní a o tom, co na mě včera ušila.

Byly jsem s ní a s naší třetí sestrou (to znamená kamarádky jsme, krev máme každá svojí, hihi) domluvená na nějaký večer. Jeden týden jsme to pro moc práce zrušily, na včera to vyšlo. Pořád jsem nevěděla, kam vlastně půdem, ale bylo mi to dost jedno, těšila jsem se protě na ně. Na sraz jsem dorazila naštěstí včas. Nabrali jsme ještě druhou ženu, a že do einsteina. Mám ráda mírák, nevím proč se mi za večera tak líbí. A bylo tak nějak dobře.

První překvapení. Před vstupem moje jiná kamarádka. Tyhle jí moc neznají, jen moje princezna a to jen trochu. Hlavně jí zná z vyprávění odemě. Radost. A hloupé otázky "co tu děláš?" :) Ty pohledy mi byly trochu divný. Dovnitř.

Druhé překvapení. Další čtyři, teď už naši společní, kamarádi. Plno objímání, škrcení a afektované radosti. Dlouho jsem všechny neviděla. Jenže to nebyla přetvářka.. Včera ne.

Třetí překvapení - to jsou tvoje zapomenuté narozeniny. A spousta dárečků. Nádherných.

Čtvrté překvapení - dorazila poslední kamarádka. Mám jí ráda, jako jedna z mála mě nezatratila, když už s ní nejsem ve škole. A taky mě zachránila, když jsem neměla kde bydlet. A dorazila, i když se celý den klepala na brigádě venku. Úplně promrzlá. Potkaly jsem se v úterý na tenise a vůbec se neprozradila.

Ach jo, to je kamarádů. A pro všechny mám místo. Není to zas taková bída....

A to všechno princeznamoje. Nechápu, jak to dokázali, ale oni na to byli všichni tak natěšení a připravení. A já to vůbe vůbec netušila. Připravovali to skoro 3 týdny. Děkuju jim za to. Byl to krásný večer a já se smála. A myslela jsem to tak.

Domů jsem se odpotácela ještě s růží v květináčku v ruce. Mám jí napořád, abych na to nezapoměla. Až buu velká a budu mít zahradu, zasadím jí tam.

Ten večer mi chyběl akorát princ. Dokonce i na něj málem došlo, ale trik s kradením jeho čísla z mého telefonu se nepovedl.

Ani nevím, jestli jde všemi těmi děkovnými slovy, co jsem včera ze sebe dokázala dostat, vyjádřit, jak moc jsem jim všem za to vděčná. Tahle doba není nic moc, a ano, vím, že to zní jak ohranej song. Ale kdyby to tak nebylo, nehraje pořád dokola. Všechno se točí kolem času, který nemáme a radosti, které ubývá. A i tak oni dokázali tohle. A ať měli spoustu svých problémů a stresů, přišli a na chvíli na všechno zapoměli. A usmívali se.

Přemýšlela jsem, jestli ukazovat fotku nebo odkaz na tu krásnou věc, co jsem dostala. Ale pak jsem se rozhodla pro citaci jedné její součásti. Jako poděkování.


I came to the conclusion

that worrying does nothing

for your future.

It DOesn't make the future

come sooner or make any dreams realities,

expect it takes you away

from the present.

And makes you unhappy or feeling

unsettled wich in turns makes for

an unstable future.

Robyn Watanabe

I hope you get to meet your hero.

24. října 2012 v 14:59 | D^ |  pláč a smích na kolejích
Uvědomila jsem si, že pravidelnějších příspěvků jsem schopná jen když se intenzivně necítím celá. Když nepíšu, neznamená to, že jsem bezmezně šťastná. Kdybych měla radost, asi taky něco píšu. Jen to jen stav, kdy se mi nechce každou hodinu umřít, ale prostě jsem. Dělám co musím a taky to, co všichni. Čekám na záchranu. Už ani ne na prince. Ale na mého hrdinu. Určítě bude vypadat jako na půl stroj a jeho tvář bude nejasná. A bude mě chtít zachránit. Od čehokoliv a od všeho. Bude dobrý? A dost silný? A bude se mi to líbit?

Dneska se učím, zase matika, místy přemáhám neuspokojení a taky jsem uvařila oběd pro sebe. Mám dobrý kuskusový jídlo... i na večer...i na zítra...možní až do pátku. Aaaachjo! :D

Skunk Anansie a nová písnička. Opojení.
Myslím, že jsem ještě pořádně nenarazila na světě na člověka, který by je semnou obdivval. (až na toho, kdo mě k nim přivedl...a možná jsem zpočátku taky nechápala to jeho absolutní pohlcení kouzlem SA)


Chtěla jsem psát něco duchapřítomného, ale to očividně není můj šálek čaje, hh. Napadají mě teď jen plky o tom, jak budu muset ven, i když je tam tak hnusně. A chtěla bych rande. A moc. A nebude. A zítra taky ne, protože mám večer sestičky. A pak pátek. Grrrr.

Politika, deprese, nespaní, léčení, psycholog, prášky, vztah, strach, rodina, vzhled, vyčerpání...o tom všem dnes nechci psát. Jsem z toho unavená.

Dokářete mít dobrý den bezdůvodně? (možná)

Možná mě nechte zemřít.

22. října 2012 v 9:16 | authorka |  pláč a smích na kolejích
Zase noční děs. Není to normální, budit se tak každý den.
Včera jsem chtěla jít brzo spát. Šla jsem v jedenáct. I se spolubydlící. Jenže zatímco ona klidně spala s myslí plnou třpytivých náramků od Marca Jacobse, já se probouzela v bolestém proudu slz o bezmála hodinu a půl později. Nebyly to jen slzy, které cítím ráno na tváři, byl to skoro hysterický pláč. Bylo mi hrozně. Hrozně těžko. Když jsem zjistila, že mě strach nenechá přestat, odpotácela jsem se s krabičkou kapesníků na chodbu.

Čerstvý vzduch odvál bezmocný pláč a já chvíli přemýšlela proč. Byl to zase jeden hnusný výplod mého mozku. Zase umírací. Zůčastnila se dokonce skoro celá rodina, přihlížející byli jaksi neviditelní. Začalo to štěkavou hádkou se sestrou. A ano, máme teď docela problémy mezi sebou. Když jsem byly malé a hádaly se, mamka se to snažila odvrátit. Když jsme toho nenechaly říkala "holky, nechcete kudly?", snažila se nám naznačit marnost a hloupost našich hádek. "budeme na sebe hodní", uštěpačný rodinný brainstorming. Je možné, že mě tyhle situace natolik poznamenaly, že mě teď děsí ve snech? Ono totiž ve snu pokračovalo trochu zmateně tím, že maminka povolila sestře tu "kudlu". Dolší vývoj je spíš metaforický. Sestra se proměnila v něco jako kočku a prostě mě děsive seřezela, já křičela, brečela, zmítala se v boji, volala o pomoc.Jen se dívali. Když dokončila svoje "dílo", měla jsem po celém těle krvavé nefialovělé fleky. V dalším obraze už jsem ležele povinutá v čemsi bílém a nademnou stáli rodiče. Vidět byl jen poraněný obličej, jakoby bílá látka schovávala něco mnohem horšího. Děsivá bolest. Ve chvíli jsem zaznamenala, jak se táta nenápadně, náznakem zeptal, jestli je to konec. Mamka přikývla. On začal říkat něco o uzdravení, nehýbání, strachu a takové ty řeči, aby se člověk v šoku nebál. Ale ve snu jsem to já s hlubokým citem, prožíváním a vnímáním. Věděla jsem, že umírám. Cítila jsem obrovskou bolest a bezmoc. Začaly mi další slzy stékat po tváři, když jsem se otočila na tátu ve vší bolesti z jakéhokoliv pohybu a řekla jen "mám tě moc ráda tati".


Musím říct, že bezprostředně pro probrání jsem byla opravdu celá schoulená v křeči a v slzách. Co nám vlastně chce říct naše nevědomí? Naše sny? Říká se, že je nemáme programově zapomína a prostě nevědět, co se nám zdálo, ale já si nechci tyhle sny pamatovat. Až tak do 17 let jsem měla jen jeden nebo dva takové. A ani jsem o tom nedokázala mluvit. A teď je to každý den, skoro každý den. Skoro každý den někdo v mém snu umírá. Bezmoc?

Budeme-li natolik bláhoví a uvěříme slovům internetového snáře, pak symbol umírat říká "nepropadej panice"; umírání, nebo-li agónie pak "moc přemýšlíš". Kočka pak "dlouhý život"; otec "víš si rady v každé životní situaci", matka "příslib šťastných událostí a nakonec krev a rány znamenají, že "přílišná horlivost je na škodu a že chci prosadit sama sebe".

Možná je to všechno tak trochu pravda. Možná, že snář mi prostě neřekne nic o mě, protože by ho nenapadlo míchat všechny tyhle situace dohromady.


Odteď už zase žádné brzospaní.

...nejlepší je usínat
příjemně unavenej.
/j.topol/

Something out there where love is your only friend

19. října 2012 v 10:58 | D^ |  pláč a smích na kolejích
Rytmus. Potřebuju rytmus abych byla schopná zvládat svoje dny. Všechny dny. Potřebuju jeho energii.

Tenhle týden jsem se melancholicky vrátila k Red Hot Chilli Peppers. Je to přesně TA energie. Make you feel better. (think it made me feel better. now ^^)

Je pátek. A brigáda. A kurty. Vždycky jsem měla ten den ráda. Je plný starých známých, skorokamarádů a úsměvů. Jsou to skorokamarádi, protože už o mě víc nevědí. Ale brigádu na tenis nikdy neopomenou, vždycky se rádi znovu uvidíme. Dneska mám trochu obavy. Trochu strach, aby nebyl problém. Abych něco nezkazila. Abych nebyla zklamaná. Přece jenom bude tam V (těší se). A bude tam plyšák T (jeho nabídky nezávazného splynutí jsou opravdu vážně, není to vtip nebo tak něco). H naštěstí neni, už mě nasral (s prominutim) dost.
Ale já jsem rozhodnutá. Já mám prince (co mi nerozumí, ale stejně jsem rozhodnutá).

Konec keců. Prostě to bude skvělej pátek, skvělá sobota. Kamarádi, guláš, pivo, dřina, smích. Let's make me feel better.

Poslední dny nejsou tak hrozné, horší jsou noci. Buď nespím, tradičně, a ráno jsem mrtvolka, nebo zlé sny. Dostala jsem do stavu, kdy v noci žiju paralelní život. Jako se ráno probudíte a pokračujete v tom životě, který máte "rozdělaný", tak i tak já usínám a pokračuju v životě, který mám "vysněný". Jenže není vysněný, bláhový. Je to noční můra. Nechápu, jak se to může dít na pokračování. Pak skoro nespím, jsem hrozně unavená a mám strach usnout. Ve svém paralelním světě jsem úplně jiná. Uvažuju o tom, jestli to není naopak. Jestli se v tom opravdovém nesnažím být jiná, lepší.
Možná je to jen vypouštění stresu, možná je to nahromadění úzkosti. V noci jsem bezstarostná, trápím sebe a možní taky ubližuju lidem, ale oni mě tam milují, nedají na mě dopustit. Třeba si moje hlava vymyslela místo, kde může dýchat. Kde se srdce necítí každou chvíli jako uvězněné pod balvanem. Tam je D svá, zlobivá a neúprosná. Nepřemýšlí, ale jedná. Pije a miluje a tančí .... a není ztracená. Je jen trochu zmatená, protože na to není zvyklá. ALe není ztracená, tak jako já.

Někdy chci věřit, že to jakým způsobem trávím svůj život, není tak úplně špatně.
Jenže tohle je taky jen jedna z mých přemítacích myšlenek, a možná je jedna z těch nejhorších. Je to jako píseň, kterou si nemůžete přestat broukat. Je pořád s vámi.

And so being young
and dipped in folly,
I fell in love
with melancholy.
/-E.A.Poe/

Titulek článku nesmí být prázdný. (As I am.)

17. října 2012 v 11:24 | D^ |  pláč a smích na kolejích
***
je zoufalá
je bledá
pořád hledá
a čeká
na někoho
kdo s ní bude po nocích
milovat Topoly
***

Nebuď smutníček.

17. října 2012 v 0:45 | D^ |  pláč a smích na kolejích
Pláč. Dnes pláč. A přitom bylo krásně přece. ... Řekněte mi někdo, proč jsem tak zmatená!!

Nedokážu prožívat pocit radosti z našich schůzek. Rande je fajn, ale vždycky nějak končí. Nesnáším, že končí. NEchápu proč tím odcházením tak trpím a nechápu, jaktože on tím netrpí. (Nebo trpí?) Dneska byl úžasný. Mslím, že pochopil moje naznačování a přesně tak se chová. Mnohem pozornější, víc říkání a víc smíchu. Víc naslouchání.
Vím, že mu asi noc nezlepším svým smutkem z odloučení. Ale je to tím, že vím jak dlouho zas budu muset čekat. Dlouho znamená, že nevím kdy. Dlouho znamená, když vím, že to není zítra.

Dnes jsem se dostali daleko. Ke starým přátelům, rodinám a bolestem. Dokonce k politice. V tom vidím dálku, protože někdy mám pocit, že se toho oba bojíme. Vody politické jsou nejisté a mohou leccos změnit. A zničit. Nebylo to úplně špatné, ale utekli jsme od toho.

Měla bych zítra nasat něco milého. Pořád čekám na vhodný okamžik. Na říkání pravdy. Az čekání se mi pak chce mlčet. Není to strach z neopětování, je to strach z nevhodnosti, ukvapenosti, nepřipravenosti. Vidím, že je to pro něj důležité a ne tak povrchní jak všichni ti muži jež minuli mne.
...Říkat každý den miluji tě, nemusí znamenat cítit to. Často uvěříme tomu, co stále opakujeme.

píseň z metra. znáte toho týpka na Ípáku? haleká tam falešně různý songy. dneska taky halekal. ale tuhle zas jiní, opilci z metra


Možná bych se měla vypsat.

11. října 2012 v 10:49 | D^ |  pláč a smích na kolejích
Tak hned z nadpisu je jasný, kam spěje úroveň příspěvku. Jsem rochu unavená sama sebou a svým věčným přemýšlením, přemítáním, hodnocením a přehodnocováním. A taky se toho dost děje. Alespoň jsem to pořád já - já mezi dvěma póly.

Dlouho jsem nepsala o sobě a o svém snažení žít. Dlouho jsem nepsala o princi a ještě déle o všech ostatních. Myslím, že kolem pořád dost lidí, kteří mě rádi vidí. Paradoxně mám pocit že nejmíň mě chce vídat princ. Vlastně se moc nevídáme. Dokonce mám za sebou dny, kdy jsem si říkala, jestli se na to už nevykašlat. Ani ne tak kvůli mě, spíš jsem měla pocit, že ho obtěžuju. Trochu možná jo...když se 14dní nepotkáme tak jsem asi dost šílená. Ale....nejste taky? Není to prostě až moc dlouhá doba, zvlášť když jsme teď ve stejném městě....? Já myslím, že je.
Naposledy jsme měli milé úterý. Víno, protivná majitelka baru, zima od průvanu. A taky trochu zlobení. (Ale o tom se moc nepíše.) A mě bylo zase krásně, aspoň trochu. Nedokázala jsem říct nic z těch otázek, který jsem si tolik dní připravovala. Nedokázala jsem ten večer kazit. Zase. Takže pořád nevím, co to vlastně je. Chybí mi říkání pravdy. Mám tě ráda mám tě rád.

Možná, že jsem den před randem nebyla hodná. V opilosti. Ale ne doslova, ne tak úplně. Ale stejně, výčitka. Možná, že v něm chci podvědomě vyvolat pocit, že by si mě mohl víc všímat, jinak mě ostatní se zájmem roztrhají na tisíc kousků. A tím jsem strašně zlá a nenávidím to. Ubližuju několika lidem najednou. A nejvíc sobě, protože se pořád ještě dokážu tvářit jak andělíček. Ach ne. Z něj mám dojem, že by to nikdy neudělal. Že prostě fakt tolik pracuje a proto nemá čas. Že je tak cílevědomý a chodí spát před půlnocí a proto nemá po nocích čas. Že se teď fakt věnuje tý australský návštěvě, snad třetí týden (přehánim) a proto nezbývá čas na malou já. Je mi z toho smutno. Začínám podvědomě nemít ráda australany. Protože oni mají můj pátek s ním. SAkra. A že bych byla s nimi. To ani náhodou. Vlastně nejspíš o mě nikdo neví. Nejspíš jsem moc ostuda. ...... Uvědomuju si, že jsem se na to asi trochu ptala, jestli jsem ostuda. Ale neřekla jsem to narovinu, takže to asi nemělo smysl. A myslím, že jsem ani žádnou vážnou odpověď nedostala.

Nevadí. Mám ho tak ráda. Radši se zbláznim, než to ošklivý "vykašlat se".

Jako Cariie Bradshaw.

3. října 2012 v 14:01 | D^ |  pláč a smích na kolejích
Ano, takový já mám dnes den. Už budou skoro dvě hodiny. A já si tu sedím ve svém novém pokoji, a jediná moje práce je přivykání novým střevíčkům s nohama na stole. U toho čtu ne moc dobrou knížku, piju jedno kafe za druhým a boty tlačí a tlačí. Neutrácím moc, byly fakt levný a tak jsem si vzpoměla na jeden díl Sex in the city, který jsem v létě náhodou viděla. Oni totiž dávali tenhle seriál každý den snad dvakrát, a to ještě v noci, takže "v mém čase". Carrie v poněkud finačně-trýznivé situaci řešila, proč to tak jen u ní. "Copak nikdo nenakupujete boty??", vykřikovala v následném němém úžasu. Pravda, měla tak 400 párů.
Takže přirovnání mě k ní je vskutku nemístné, ale jen mě pobavila ta situace. To, že vstanu v 7 ráno, jen abych během dopoledne nakoupila pár dárků, letmo probělhla Pankrác, doplnila pokoj o květinu a chudý botník o další pár. Navíc v situaci, kdy nemám peníze nazbyt. Paradoně v takových situacích utrácím nejraději. (Podivné!?!)
Dokonce jsem si dnes uvařila oběd, což nebývá můj styl. Už zase jím, což jsem teď zrovna moc nedělala. ALe na druhou stranu zase nespím, a to mi do odjezdu na kolej šlo hodně snadno. KOnec léta byl dobrý, co se týče spánku. Byl dlouhý, hluboký a nerušený. Zmizeli i noční můry. Teď popravdě jen nemůžu usnout a docela lehce se mi vstává. Asi nabýhá starý (ne)dobrý semestrový režim.
Tímhle flákáním se nikam nedostanu, ale utěšuje mě odpolední dobrovolná škola. Budu pilná. Slibuju. Sama sobě i veřejné veřejnosti. Budu, protože chci být.

A nenechám se drtit hloupými ex-spolužáky, protože i když se stala spousta věcí, která by se radši neměla stát, tak vím, že dokážu být silnější. Jen když budu mít šanci doufat, že jsou na světě lidi, kterým na mě záleží a budou mě mít rádi i takovou - bojující.

Přidám úryvek z té knihy, je hodně zvláštní. Možná je spíš divný, že takovou věc čtu já.
"Snažila jsem si vzpomenout na chvíle štěstí a smíchu; snažila jsem si vzpomenout na bolest. Ale nedokázala jsem to. Nedokázala jsem plakat. Necítila jsem nic. Ani zlost, ani vztek, ani zuřivost, ani lásku, ani nenávist, ani ztrátu. Nic. A nic je horší, než cokoli jiného. Nic je nejhorší."
/B.Gordonová - Tančím tak rychle jak dokážu/