Ne marně se o mě v pekle říká maniodepresivní. Mánie jsou krásné, ale bez destruktivních depresivních stavů by nebyly. Moje čtvrteční euforie ovlivnila tři dlouhé dny. Ale už je zase neděle. A neděle znamená Prahu. Nádraží, vlak, tmu a konečně už i ten opravdový chlad, ne jen lidský...
Zase ten neodolatelný pocit nebýt ve vlaku nebo metru, ale pod ním. Dělá se mi špatně z mých chutí takového charakteru. Ale ty okamžiky jsou něčím tak intenzivní....i pro mě nepochopitelné. Nově oblehčené pocitem zázemí, po zážitku s přáteli. Ten večer jsem si říkala, jak jsem hloupá, že nemůžu ztrácet sebe sama kvůli sobě, že mě mají rádi a cítili by se zle a vinní. Jenže ta myšlenka se rychle transformuje. Jakoby opouštění mělo být ještě mnohem snazší.
Pár týdnů jsem tolik nebojovala s návratem z víkendu. Navíc mě hřála myšlenka na prince. Že se uvidíme. Jenže je to všechno jinak. Nevím, jestli to nepřeháním, ale myslím, že je to období krize. Nejvíc tím, že nedostatečně komunikujem. Stává se ze mě hysterická panenka na hraní v úterý večer. Bez valných účinků na potěšení jeho duše.
Copak nechápe, jak moc mě ranní vědomí, že mu kvůli mě srce ani nálada neposkočí? Neříkám, že za mnpu nechodí rád, ale neuzdravuje ho to. Cítím se marná a zbytečná. A nepatřičná jako ta jeho gymnaziální kamarádka, která v 18 řeší zrušení zásnub, protože jí ten vyvolený podvádí. FAke. Co to je co to je?
Achjo. Jsem tak hloupá. Proč si prostě nevyberu jednoho z těch hodných, vždy oddaných mužů. A taky nadšených, schopných projevit svou lásku když jí mají. Proč obětuji všechno živé ve mě někomu, kdo o to zas tam moc nestojí? A nebo to minimálně nevím.
Kolikrát jsem psala, že mi chybí říkání. A teď už ani nevím, jestli to dokážu říct. Nevím, jestli to dokážu cítit. (!)
Mám strach, že je to konec.







A je tak nepřekonatelné najít více času než jen úterní večer? Určitě by se dalo najít víc skulinek. Asi bych víc naléhala. V tvé situaci by mi to taky trápilo. Já jsem zanedbávání svým bývalem přítelem řešila tak, že jsem se obklopila novými kamarády a kamarádkami a najednou jsem na něj neměla čas. Došlo mu to, ale už to bylo pozdě a vztah jsme stejně neslepili. Ale aspoň mě to tolik nebolelo. Vzpomínám na večer, kdy jsem měla horečky a bylo mi hrozně zle. Zapálila jsem si v posteli cigáro, nalila do sebe několik panáků a přejížděla si po kůži nožem. A měla chuť to udělat. A on byl někde venku s kamarádama a nepřišel, když jsem ho potřebovala. Možná tím začlo přesvědčení, že za žádnou cenu nesmím být na nikom psychicky naprosto závislá.