Na budoucí úterní večer. Abych se nebála.
Doufám, že to všechno měl vědět, a že to nebyla chyba.
"Slíbila jsem ti říkání. Vím. Vlastně už minulý týden. Problém je, že mě pak vždycky obestře mlčení.
Někdy je mlčení mnohem víc, než prázdná slova. A mě všechna ta moje připadají prázdná, protože je nedokážu naplnit vším tím, co cítím, když jsem s tebou...i když s tebou nejsem. Mluvit o tom, když jsme spolu prostě nedokážu. Nedokážu kazit tu chvíli, mě ani tobě.
A stydím se za ně. Stydím se za svý pocity. Často tak směšně smutný, jindy zas až příliš uražený, naštvaný. Protože vím, že na to mám jen tenhle úterní večer. A další zas za týden. Celý týden! Je to tak skličující.
Co mi vadí: měla bych to umět formulovat....
...achjo, nejhorší je, jak tě mám ráda a nevíš to. Neříkáme to. Ubíjí mě všechna ta přesvědčení, že říkat to, co cítíš je povrchní. Je mi to jedno, ať třeba je. You say there is no proof of love in our lives. That one can't ever prove it. ale proč....mám pocit, že se ze mě stává hračka na úterní večer. A mám strach, že jen čekáš, až se seberu, abys mě mohl zase pustit. Jako když najdeš ptáčka se zlomeným křídlem, a když se uzdraví, necháš ho letět. A já se toho tak bojím. Nechci to zase znova. Ale věřím, že s tebou to tak nebude. Třebaže jsme každý jiný, to, co k tobě cítím se tím nezmění.
(A ano, vím, že když jsem jindy takhle projevovala svoje obavy, psal jsi krásný slova a já si jich moc vážím, opravdu. Jen jsou poslední dobou obtěžkaný tím pocitem samoty. Tehdy bylo léto a já se moc trápila, že my dva nikdy nebudeme "my". A nakonec ani moc nevěděla, jaké to je být kouskem nebe. A jestli to vůbec dokážu, jestli jsem ten správný kus.)
Mívám pocit, jako bys mi něco neřekl. Jako kdyby za tebou stál velký příběh, který nesmím vědět. Se kterým se mi nesvěříš, protože se bojíš, že bych ho nepochopila. Nebo prostě proto, že mi nedůvěřuješ.
A už jsi před tebou připadám jak ubrečená malá holka. Navíc labilní. Ale já nejsem dost silná nést to všechno sama. Od první chvíle jsem ti brečela na rameni, a není to proto, abys měl dojem, že jsem slabá. To jen moje já se s tebou cití bezpečně. Protože ti důvěřuje. Protože to není lehký, být mnou.
Chtěla bych ti říkat všechno, a taky vyslechnout všechno tvoje trápení. Chtěla bych toho asi moc.
Přála bych být naivní, i když ty naivní lidi nemáš rád. Přála bych si být naivní a věřit v nějaký happily ever after. S tebou. "
Někdy je mlčení mnohem víc, než prázdná slova. A mě všechna ta moje připadají prázdná, protože je nedokážu naplnit vším tím, co cítím, když jsem s tebou...i když s tebou nejsem. Mluvit o tom, když jsme spolu prostě nedokážu. Nedokážu kazit tu chvíli, mě ani tobě.
A stydím se za ně. Stydím se za svý pocity. Často tak směšně smutný, jindy zas až příliš uražený, naštvaný. Protože vím, že na to mám jen tenhle úterní večer. A další zas za týden. Celý týden! Je to tak skličující.
Co mi vadí: měla bych to umět formulovat....
...achjo, nejhorší je, jak tě mám ráda a nevíš to. Neříkáme to. Ubíjí mě všechna ta přesvědčení, že říkat to, co cítíš je povrchní. Je mi to jedno, ať třeba je. You say there is no proof of love in our lives. That one can't ever prove it. ale proč....mám pocit, že se ze mě stává hračka na úterní večer. A mám strach, že jen čekáš, až se seberu, abys mě mohl zase pustit. Jako když najdeš ptáčka se zlomeným křídlem, a když se uzdraví, necháš ho letět. A já se toho tak bojím. Nechci to zase znova. Ale věřím, že s tebou to tak nebude. Třebaže jsme každý jiný, to, co k tobě cítím se tím nezmění.
(A ano, vím, že když jsem jindy takhle projevovala svoje obavy, psal jsi krásný slova a já si jich moc vážím, opravdu. Jen jsou poslední dobou obtěžkaný tím pocitem samoty. Tehdy bylo léto a já se moc trápila, že my dva nikdy nebudeme "my". A nakonec ani moc nevěděla, jaké to je být kouskem nebe. A jestli to vůbec dokážu, jestli jsem ten správný kus.)
Mívám pocit, jako bys mi něco neřekl. Jako kdyby za tebou stál velký příběh, který nesmím vědět. Se kterým se mi nesvěříš, protože se bojíš, že bych ho nepochopila. Nebo prostě proto, že mi nedůvěřuješ.
A už jsi před tebou připadám jak ubrečená malá holka. Navíc labilní. Ale já nejsem dost silná nést to všechno sama. Od první chvíle jsem ti brečela na rameni, a není to proto, abys měl dojem, že jsem slabá. To jen moje já se s tebou cití bezpečně. Protože ti důvěřuje. Protože to není lehký, být mnou.
Chtěla bych ti říkat všechno, a taky vyslechnout všechno tvoje trápení. Chtěla bych toho asi moc.
Přála bych být naivní, i když ty naivní lidi nemáš rád. Přála bych si být naivní a věřit v nějaký happily ever after. S tebou. "







Někdy upřímnost hne věcmi tam kam nemá, někdy je nezbytná, aby se otevřely brány a došlo k pochopení.