Ano, takový já mám dnes den. Už budou skoro dvě hodiny. A já si tu sedím ve svém novém pokoji, a jediná moje práce je přivykání novým střevíčkům s nohama na stole. U toho čtu ne moc dobrou knížku, piju jedno kafe za druhým a boty tlačí a tlačí. Neutrácím moc, byly fakt levný a tak jsem si vzpoměla na jeden díl Sex in the city, který jsem v létě náhodou viděla. Oni totiž dávali tenhle seriál každý den snad dvakrát, a to ještě v noci, takže "v mém čase". Carrie v poněkud finačně-trýznivé situaci řešila, proč to tak jen u ní. "Copak nikdo nenakupujete boty??", vykřikovala v následném němém úžasu. Pravda, měla tak 400 párů.
Takže přirovnání mě k ní je vskutku nemístné, ale jen mě pobavila ta situace. To, že vstanu v 7 ráno, jen abych během dopoledne nakoupila pár dárků, letmo probělhla Pankrác, doplnila pokoj o květinu a chudý botník o další pár. Navíc v situaci, kdy nemám peníze nazbyt. Paradoně v takových situacích utrácím nejraději. (Podivné!?!)
Takže přirovnání mě k ní je vskutku nemístné, ale jen mě pobavila ta situace. To, že vstanu v 7 ráno, jen abych během dopoledne nakoupila pár dárků, letmo probělhla Pankrác, doplnila pokoj o květinu a chudý botník o další pár. Navíc v situaci, kdy nemám peníze nazbyt. Paradoně v takových situacích utrácím nejraději. (Podivné!?!)
Dokonce jsem si dnes uvařila oběd, což nebývá můj styl. Už zase jím, což jsem teď zrovna moc nedělala. ALe na druhou stranu zase nespím, a to mi do odjezdu na kolej šlo hodně snadno. KOnec léta byl dobrý, co se týče spánku. Byl dlouhý, hluboký a nerušený. Zmizeli i noční můry. Teď popravdě jen nemůžu usnout a docela lehce se mi vstává. Asi nabýhá starý (ne)dobrý semestrový režim.
Tímhle flákáním se nikam nedostanu, ale utěšuje mě odpolední dobrovolná škola. Budu pilná. Slibuju. Sama sobě i veřejné veřejnosti. Budu, protože chci být.
A nenechám se drtit hloupými ex-spolužáky, protože i když se stala spousta věcí, která by se radši neměla stát, tak vím, že dokážu být silnější. Jen když budu mít šanci doufat, že jsou na světě lidi, kterým na mě záleží a budou mě mít rádi i takovou - bojující.
A nenechám se drtit hloupými ex-spolužáky, protože i když se stala spousta věcí, která by se radši neměla stát, tak vím, že dokážu být silnější. Jen když budu mít šanci doufat, že jsou na světě lidi, kterým na mě záleží a budou mě mít rádi i takovou - bojující.
Přidám úryvek z té knihy, je hodně zvláštní. Možná je spíš divný, že takovou věc čtu já.
"Snažila jsem si vzpomenout na chvíle štěstí a smíchu; snažila jsem si vzpomenout na bolest. Ale nedokázala jsem to. Nedokázala jsem plakat. Necítila jsem nic. Ani zlost, ani vztek, ani zuřivost, ani lásku, ani nenávist, ani ztrátu. Nic. A nic je horší, než cokoli jiného. Nic je nejhorší."
/B.Gordonová - Tančím tak rychle jak dokážu/






