Tak hned z nadpisu je jasný, kam spěje úroveň příspěvku. Jsem rochu unavená sama sebou a svým věčným přemýšlením, přemítáním, hodnocením a přehodnocováním. A taky se toho dost děje. Alespoň jsem to pořád já - já mezi dvěma póly.
Dlouho jsem nepsala o sobě a o svém snažení žít. Dlouho jsem nepsala o princi a ještě déle o všech ostatních. Myslím, že kolem pořád dost lidí, kteří mě rádi vidí. Paradoxně mám pocit že nejmíň mě chce vídat princ. Vlastně se moc nevídáme. Dokonce mám za sebou dny, kdy jsem si říkala, jestli se na to už nevykašlat. Ani ne tak kvůli mě, spíš jsem měla pocit, že ho obtěžuju. Trochu možná jo...když se 14dní nepotkáme tak jsem asi dost šílená. Ale....nejste taky? Není to prostě až moc dlouhá doba, zvlášť když jsme teď ve stejném městě....? Já myslím, že je.
Naposledy jsme měli milé úterý. Víno, protivná majitelka baru, zima od průvanu. A taky trochu zlobení. (Ale o tom se moc nepíše.) A mě bylo zase krásně, aspoň trochu. Nedokázala jsem říct nic z těch otázek, který jsem si tolik dní připravovala. Nedokázala jsem ten večer kazit. Zase. Takže pořád nevím, co to vlastně je. Chybí mi říkání pravdy. Mám tě ráda mám tě rád.
Možná, že jsem den před randem nebyla hodná. V opilosti. Ale ne doslova, ne tak úplně. Ale stejně, výčitka. Možná, že v něm chci podvědomě vyvolat pocit, že by si mě mohl víc všímat, jinak mě ostatní se zájmem roztrhají na tisíc kousků. A tím jsem strašně zlá a nenávidím to. Ubližuju několika lidem najednou. A nejvíc sobě, protože se pořád ještě dokážu tvářit jak andělíček. Ach ne. Z něj mám dojem, že by to nikdy neudělal. Že prostě fakt tolik pracuje a proto nemá čas. Že je tak cílevědomý a chodí spát před půlnocí a proto nemá po nocích čas. Že se teď fakt věnuje tý australský návštěvě, snad třetí týden (přehánim) a proto nezbývá čas na malou já. Je mi z toho smutno. Začínám podvědomě nemít ráda australany. Protože oni mají můj pátek s ním. SAkra. A že bych byla s nimi. To ani náhodou. Vlastně nejspíš o mě nikdo neví. Nejspíš jsem moc ostuda. ...... Uvědomuju si, že jsem se na to asi trochu ptala, jestli jsem ostuda. Ale neřekla jsem to narovinu, takže to asi nemělo smysl. A myslím, že jsem ani žádnou vážnou odpověď nedostala.
Nevadí. Mám ho tak ráda. Radši se zbláznim, než to ošklivý "vykašlat se".







Vztah by měl být založený na důvěře.
Podstatné je, že víš, že se na něj vykašlat nechceš, přes problémy se můžete pokusit přenést a nebo počkat až dodělá práci s australany a poté uvidíš, co dál. Uvidíš, jak se bude chovat, zda tě bude chtít vídat..
Možná by pomohlo mu zavolat, domluvit s e s ním říct mu, že ti chybí.. mžná by to pomohlo, takhle on totiž může vnímat stejné pocity a jeden o druhým to vzájemně nemůžete vědět.