Zase noční děs. Není to normální, budit se tak každý den.
Včera jsem chtěla jít brzo spát. Šla jsem v jedenáct. I se spolubydlící. Jenže zatímco ona klidně spala s myslí plnou třpytivých náramků od Marca Jacobse, já se probouzela v bolestém proudu slz o bezmála hodinu a půl později. Nebyly to jen slzy, které cítím ráno na tváři, byl to skoro hysterický pláč. Bylo mi hrozně. Hrozně těžko. Když jsem zjistila, že mě strach nenechá přestat, odpotácela jsem se s krabičkou kapesníků na chodbu.
Čerstvý vzduch odvál bezmocný pláč a já chvíli přemýšlela proč. Byl to zase jeden hnusný výplod mého mozku. Zase umírací. Zůčastnila se dokonce skoro celá rodina, přihlížející byli jaksi neviditelní. Začalo to štěkavou hádkou se sestrou. A ano, máme teď docela problémy mezi sebou. Když jsem byly malé a hádaly se, mamka se to snažila odvrátit. Když jsme toho nenechaly říkala "holky, nechcete kudly?", snažila se nám naznačit marnost a hloupost našich hádek. "budeme na sebe hodní", uštěpačný rodinný brainstorming. Je možné, že mě tyhle situace natolik poznamenaly, že mě teď děsí ve snech? Ono totiž ve snu pokračovalo trochu zmateně tím, že maminka povolila sestře tu "kudlu". Dolší vývoj je spíš metaforický. Sestra se proměnila v něco jako kočku a prostě mě děsive seřezela, já křičela, brečela, zmítala se v boji, volala o pomoc.Jen se dívali. Když dokončila svoje "dílo", měla jsem po celém těle krvavé nefialovělé fleky. V dalším obraze už jsem ležele povinutá v čemsi bílém a nademnou stáli rodiče. Vidět byl jen poraněný obličej, jakoby bílá látka schovávala něco mnohem horšího. Děsivá bolest. Ve chvíli jsem zaznamenala, jak se táta nenápadně, náznakem zeptal, jestli je to konec. Mamka přikývla. On začal říkat něco o uzdravení, nehýbání, strachu a takové ty řeči, aby se člověk v šoku nebál. Ale ve snu jsem to já s hlubokým citem, prožíváním a vnímáním. Věděla jsem, že umírám. Cítila jsem obrovskou bolest a bezmoc. Začaly mi další slzy stékat po tváři, když jsem se otočila na tátu ve vší bolesti z jakéhokoliv pohybu a řekla jen "mám tě moc ráda tati".
Musím říct, že bezprostředně pro probrání jsem byla opravdu celá schoulená v křeči a v slzách. Co nám vlastně chce říct naše nevědomí? Naše sny? Říká se, že je nemáme programově zapomína a prostě nevědět, co se nám zdálo, ale já si nechci tyhle sny pamatovat. Až tak do 17 let jsem měla jen jeden nebo dva takové. A ani jsem o tom nedokázala mluvit. A teď je to každý den, skoro každý den. Skoro každý den někdo v mém snu umírá. Bezmoc?
Budeme-li natolik bláhoví a uvěříme slovům internetového snáře, pak symbol umírat říká "nepropadej panice"; umírání, nebo-li agónie pak "moc přemýšlíš". Kočka pak "dlouhý život"; otec "víš si rady v každé životní situaci", matka "příslib šťastných událostí a nakonec krev a rány znamenají, že "přílišná horlivost je na škodu a že chci prosadit sama sebe".
Možná je to všechno tak trochu pravda. Možná, že snář mi prostě neřekne nic o mě, protože by ho nenapadlo míchat všechny tyhle situace dohromady.
Odteď už zase žádné brzospaní.
...nejlepší je usínat
příjemně unavenej.
/j.topol/
Včera jsem chtěla jít brzo spát. Šla jsem v jedenáct. I se spolubydlící. Jenže zatímco ona klidně spala s myslí plnou třpytivých náramků od Marca Jacobse, já se probouzela v bolestém proudu slz o bezmála hodinu a půl později. Nebyly to jen slzy, které cítím ráno na tváři, byl to skoro hysterický pláč. Bylo mi hrozně. Hrozně těžko. Když jsem zjistila, že mě strach nenechá přestat, odpotácela jsem se s krabičkou kapesníků na chodbu.
Čerstvý vzduch odvál bezmocný pláč a já chvíli přemýšlela proč. Byl to zase jeden hnusný výplod mého mozku. Zase umírací. Zůčastnila se dokonce skoro celá rodina, přihlížející byli jaksi neviditelní. Začalo to štěkavou hádkou se sestrou. A ano, máme teď docela problémy mezi sebou. Když jsem byly malé a hádaly se, mamka se to snažila odvrátit. Když jsme toho nenechaly říkala "holky, nechcete kudly?", snažila se nám naznačit marnost a hloupost našich hádek. "budeme na sebe hodní", uštěpačný rodinný brainstorming. Je možné, že mě tyhle situace natolik poznamenaly, že mě teď děsí ve snech? Ono totiž ve snu pokračovalo trochu zmateně tím, že maminka povolila sestře tu "kudlu". Dolší vývoj je spíš metaforický. Sestra se proměnila v něco jako kočku a prostě mě děsive seřezela, já křičela, brečela, zmítala se v boji, volala o pomoc.Jen se dívali. Když dokončila svoje "dílo", měla jsem po celém těle krvavé nefialovělé fleky. V dalším obraze už jsem ležele povinutá v čemsi bílém a nademnou stáli rodiče. Vidět byl jen poraněný obličej, jakoby bílá látka schovávala něco mnohem horšího. Děsivá bolest. Ve chvíli jsem zaznamenala, jak se táta nenápadně, náznakem zeptal, jestli je to konec. Mamka přikývla. On začal říkat něco o uzdravení, nehýbání, strachu a takové ty řeči, aby se člověk v šoku nebál. Ale ve snu jsem to já s hlubokým citem, prožíváním a vnímáním. Věděla jsem, že umírám. Cítila jsem obrovskou bolest a bezmoc. Začaly mi další slzy stékat po tváři, když jsem se otočila na tátu ve vší bolesti z jakéhokoliv pohybu a řekla jen "mám tě moc ráda tati".
Musím říct, že bezprostředně pro probrání jsem byla opravdu celá schoulená v křeči a v slzách. Co nám vlastně chce říct naše nevědomí? Naše sny? Říká se, že je nemáme programově zapomína a prostě nevědět, co se nám zdálo, ale já si nechci tyhle sny pamatovat. Až tak do 17 let jsem měla jen jeden nebo dva takové. A ani jsem o tom nedokázala mluvit. A teď je to každý den, skoro každý den. Skoro každý den někdo v mém snu umírá. Bezmoc?
Budeme-li natolik bláhoví a uvěříme slovům internetového snáře, pak symbol umírat říká "nepropadej panice"; umírání, nebo-li agónie pak "moc přemýšlíš". Kočka pak "dlouhý život"; otec "víš si rady v každé životní situaci", matka "příslib šťastných událostí a nakonec krev a rány znamenají, že "přílišná horlivost je na škodu a že chci prosadit sama sebe".
Možná je to všechno tak trochu pravda. Možná, že snář mi prostě neřekne nic o mě, protože by ho nenapadlo míchat všechny tyhle situace dohromady.
Odteď už zase žádné brzospaní.
...nejlepší je usínat
příjemně unavenej.
/j.topol/







Sáfra, poslední dobou jsem měla něco podobného, i když rozhodně ne, tak děsivého.. Vím jaké je to bát se chodit spát a vím jaká je to bezmoc.. Ale neboj se, mozek se ti aspoň pročistí a bude ti dobře.. ono všechno zlé je pro něco dobré :)