Listopad 2012

Sladké jádro srdce.

20. listopadu 2012 v 19:32 | D^
Někdy je do srdce moc hluboko a někdy je v srdci moc sladce. Někdy je do hloubi srdce hluboko právě proto, že z té přeslazenosti jde strach.

Ani nevím kde začít. Jsem toho poslední dny hrozně plná. Můj vnitřní svět si hraje na to, že s mým princem nikdy nebylo nic zlé.


Po mém výpadku před dvěma týdny, kdyjsem plakala nad zdáním konce všeho, jsem si uvědomila, že musím být ráda za cokoliv, i kdyby to pro mě bylo hrozně málo. Ne proto, že bych to jinde nemohla mít jinak, ale proto, že bych se strašlivě trápila, kdybych utekla.
Dostala jsem se do stavu, kdy mě hřál i jen pocit, že mám ráda. Odezvy, pokud se mi zdáli malé, jsem brala jako maximum, co mi může dát. A že jsem za to vděčná.

A tím se to zlomilo. Možná je to tím, že si to jinak uvědomuju, možná se to fakt změnilo.
Mohla bych psát o tom, jak probíhali poslední dny a asi by to bylo nezajímáavé.Nicméně když jsem si dnes venku před školou, kde byla mimochodem příšerná zima, přečetla zprávu, polila mě vlna příjemného tepla. Dostala jsem básničku, cizí - ne od mého básníka, a věděla jsem, že jí pošle, slíbil při nočním loučení. Ale nečekala jsem, že si jí budu mmuset číst pořád dokola.Dokola dokola dokola.
Je nádherná a tady je, tak jak přišla...ať těší třeba celý svět. Pořád je pro mě.


Nevím. Prostě já mám tak ráda verše. Milé i nemilé. Čtu je když je smutno, když je veselo. Když se chci uklidnit, nebo prostě jen flákat s knihou. A pak jde okolo princ. A dnes večer se uvidíme.

Kousek že mě je šťastný. Šťastný, že jsem to dokázala - dokázala cítit. Opravdu cítit tu lásku všude kolem. Mé oči stále pláčou, ale jsou otevřené.




Nic se nestane pravdou jen proto, že to vyslovíte nahlas.

15. listopadu 2012 v 11:37 | D^ |  pláč a smích na kolejích
Nic se nestane pravdou jen proto, že to vyslovíte nahlas.

Mám neuvěřitelnou noční potřebu ventilovat všechny své pocity. Mívám jí často, už celkem dlouhou dobu. Problém je snad jen v tom, že se svěřuji jen papíru. Není to tolik strach z jejich "zhmotnění", jako obava z posluchače. A nemusí jít zákonitě o složitosti, o výčitky nebo vyslovení se z lásky. Spíš naopak. Většinou jsou to právě ty malicherné pocity úzkosti běžných dní, všedních situací. Možná moje dny nejsou obyčejné, možná jsem zvyklá vidět hluboho a zneužívat své fantazie.
Divila bych se, kdyby na tom většina píšících i nepíšících nebyla stejně.

Nevím, proč jsem začala tak úporným úvodem. Nevím ani proč jsem vůbec začala. Tak proto asi tolik k úvodu. Chuť vlastního ospravedlnění.


Chtěla bych se ve svých denících odprostit od psaní o dnešku. Chtěla bych svoje prožitky a trápení umět formulovat v obecnější rovině. Tak, abych tím nenudila sama sebe.

Uddělala bych to tak: Ze setkání s babičkou, kvůli kterému jsem měla nervózní dopoledne a k obědu jen kafe, bych vypíchla jen pocit marnosti, trapnosti a nedůležitosti. Obláček mojí povrchnosti ve vztahu k ní, který se nad námi mísil s vůní podprůměrné kávy v Luxoru. Schopnost naslouchat problému, který nejsem schopná řeši (rozuměj nemůžu a nechci, přesto mě to tíží); paradox upřímného rozhovoru, když necítím žádnou náklonost k ní, protože si jí odpírám. Mám z ní strach. Nebo spíš ze zbytečné citové investice (už potolikáté), která se nikdy nevrací. Deprese z problémů. Z jejího, i z našeho společného (který vidím jen já). Třeba jsme opravdu tolik stejné (=>z toho ještě větší strach). Přece nemůžu dávat rady o životě přirozené autoritě!?! (Věkem dobité.)

Udělala bych to tak: Z večerního rande s princem bych vypíchla jen zážitek ze skvělého pražského baru (zřejmě), kam jsem byla poprvé zavedena (unijazz,jindřišská,zvonek,čtvrté patro). Podobná radost jako objevení kulatého stolu Kabinetu. Fascinují mě, a zvláštním způsobem naplňují a pohlcují tyhle místa. Jsou jiná. Mají lepší karmu? (haha, fuj). Ulpěla mi tam vzpomínka na Kerouacovo Podzemníky, beatlemanii a rádoby intelektuály.
Ve skutečnosti jsem chtěla zmínit jen jakousi kulturní skupinku v prosklené místnosti [na letmé seznámení skrz sklo stačil jeden úsměv - ano, vskutku milý lidé, usmívali se také a dokonce svorně zamávali(něžné pohlaví se mávání a úsměvů zdrželo, just sayin')]...(jak matematické ty závorky, leze mi to na mozek); taky mladíka s dýmkou a knihami v koutě (vlastně se ten podnik jmmenuje čítárna), kterému jsme jakožto osamělému vlkovi přisoudili sen jednou napsat dílo alespoň trochu tak dobré, jako to, které zrovna čte, přičemž tam, na poetickém místě, čerpá inspiraci a nakonec se mu jeho sen nikdy nesplní.
A jako poslední by krátkou zmínku získal pan majitel (zřejmě), který se ve své rádoby tajemmné povaze snažil zaujmout slovy. Využil krátký moment rozdělení, aby mi pochválil účes. Na to jsem asi zvyklá. Ale jeho projev se mi líbil. Doslova: "slečno, musím vám pochválit účes. je to vážně...(dramatická pomlka)...hezký" (přičemž při tajemně-pomalém vyslovení slova hezký mmě sjel pohledemm až po špičky prstů. Vskutku impozantní projev na podivína v jasně zelené mikině. Do odchodu jsme koketovali jen dvakrát, haha, čistě pro pobavení nad milým pánem. Nutno uznat, že si to za tak pěkný bar zasloužil. Navíc podruhé to bylo spíš s jeho konverzačním dvojníkem, jehož loučení při našem odchodu bylo více než chvályhodné. (jistě, že jsem mu to pochválila, myslím, že se usmál upřímně)

Dodatek 1: Možná jsem mecha, když na rande špičkuju s cizími. Ale zatím nevím, proč bych kvůli tomu měla být. Třeba čekám na hlasitý nesouhlas...
Je to přece jen úsměv pro každého. Každký, kdo ho oplácí, zaslouží si i pochvalu v podobě lehoučké koketnosti, v některých dnech mi vlastní

dodatek 2: bez kapky alkoholu

dodatek 3: Snažím se do života vnést život. Snad to má smysl.
možná trochu nečekaná píseň, ale psala jsem včera v noci, a to je ta nálada...

I year goes by and I can't talk about it.

10. listopadu 2012 v 21:29 | D^ |  pláč a smích na kolejích

Tolikrát doufám, že je to tak normální, že jsme jen lidé téhle země a nemáme vždy stoprocentní moc ovlivnit všechno co se děje kolem, že jsme v zajetí vlastních překážek, vlastního strachu a úporných dnů; a věci se pak třeba dějí tak, jak jsme vůbec nechtěli. Záleží na tom? Ono to tak prostě je a my spíš neumíme, než že je nemůžeme změnit.

Je to celkem ubíjející, vidět tu temnou Prahu z okna vlaku. Je 5 hodin odpoledne a je černočerná tma. Tenhle obraz noční Prahy, i když vůbec není noc, mi září do okna. Necítím nic pozitivního. Snad jen ten pes co sedí naproti, je milej. Uvědomuju si, že jediný, co jsem dneska zvládla bylo litovat sama sebe. A taky nastoupit do vlaku. Směšné.
Jedině tak lze popsat můj úpadek. Ten čtvrteční večer jsem to nedokázala vysvětlit, dnes je to tak zřejmé. Živý musí zemřít.

A jedu zase domů. Mám strach. Strach, že me zarudlé oči prozradí (...kéž by to bylo z pytle trávy...). Už nechci svoje slzy odhalovat, nechci lítost, ale taky se nechci smát. Uvnitř mě se nic nesměje, jsem zas jen taprázdná nádoba, co je moc rozbitá na to, aby se naplnila. A ty její střepy. Hrozně bolí.

Žít za iluzí? Nebo s ní?

Dýchej jako já.

7. listopadu 2012 v 18:49 | D^ |  pláč a smích na kolejích
Nemůžu moc psát, protže mě to rozptyluje. Je to vztání v hlavě a mám strach to rozjíždět.

Protože: mám spoustu práce do školy; s princem je to všelijaké; přichází podzimní melancholie a deprese; jsem nudná a neumím psát.

Včera jsem si myslela, že jsem se rozešli. Ale asi to nebyla pravda. I když. Měli jsme se sejít, tradičně úten vínový večer. Jenže odpoledne přišla zpráva "mrzi me to ale dnes nemuzu. ve ctvrtek snad prijdu". Možná je teď zpětně nepochopitelný, proč mě to tak naštvalo. Asi mi tolik nevadilo, že to dnes nejde, i když je to fakt smutek, pro mě, alenejhoří v tu chvíli bylo to slovo SNAD vznášející se nad čtvrtkem. Jako by to na mě křičelo "JÁ JSEM TI TO ŘÍKALA!!". S tvými přáteli nikam nepůjde, nechce to mít "tak" vážné a stydí se za tebe. Mělo to být krásné a plné lidí, ale nebude, už jsem to zrušila. Radši dopředu, jinak bych tam musela sama. A já nechci celý večer koukat na ty šťastný páry a poslouchat, jak bych si měla najít jiného pince. Jako včerejší odpoledne. Už jsem měla fakt vztek. Chtělo se mi mlátit věcmi a brečet. I moje nej nej kamarádka mi v metru smutně říká, jestli se nechci podívat jinde, po někom, kdo by o mě stál trochu víc. Asi ne. Já říkám asi ne. Nechci.
Pak jsme napsala zprávu, jestli by čtvrtek nemohl zrušit hned, že to jsou pak zbytečný naděje. A vlastně jsemm mu chtěla pak napsat, že si myslím, že ho to vůbec nemrzí. Ale neuděla jsem to. Přišlo mi to až moc drsný.
A tak jsem si zasloužila, že se mi celé dlouhé hodiny neozval, a kdybych se nesnažila urovnat o, tak dostanu jen jedno hmm. Paráda. Láska z toho přímo kape.

Dost už.
Dneska psali jiní...přečtěte, když bude čas :) .. http://ireport.cz/rock-blog/15910-rockblog-thom-imodium-obcas-si-to-udelej-qjinakq-.html

All we ever wanted was everything.

4. listopadu 2012 v 23:39 | D^ |  pláč a smích na kolejích
Obvykle mi neděle vadí víc. Protože musím s tmou odjíždět do Prahy. A protože na mě na nádraží princ nečeká. A protože je mi zima a smutno.
Ale dneska jsem jela dřív. Na učení se deskriptivy s princeznou, mou nejmilejší. To mi vždycky osladí den. A taky jsme konečně zprovoznila lednici a čekám až se nastudí...takže mi tu teď hučí dvě, hihi. Ať žijí staré lednice. Mám v plánu jí nějk vylepšit, když teď mám konečně tu svojí. Taky jsem trochu vylepšila svůj kolejní koutek. Když udělám něco každý týden, tak by to do vánoc mohlo vypadat příjemněji. Uvidíme.
...ale chybí mu ještě tolik. plány jsou od odkládání, přece ;)


Kéž bych teď nemusela pokračovat v deskriptivování. Zítra moc času nebude, když mám do 7 kreslení. A v úterý už musím být jak tetička Wikipedie. Achnee.
Plky, co to dneska píšu.
Minulý týden jsem po cestě z kreslení (ze školy) rychle bleskla mobilem. Je to mizerný foťák, ale ta situace byla nádherná. A umění není v megapixlech, to je jasná věc.
V pondělí byl úplněk, a tohle tak trochu nese jeho jméno....

Knihovna s úplňkem na čele.

Možná znáte, NTK (národní technická knihovna) v Dejvicích. Je to místo, kde jsem už za tak krátkou dobu strávila nezdravě moc hodin. Ale mám jí ráda.

Nechci dneska nic říkat, protože nechci psát o zklamáních. Doufám, že mě čeká neodolatelný týden. A vás taky. 6e čeká všechny. Chtěla bych rozdat všechnu svojí radost, byť je tak maličká, všem lidem, aby se měli proč smát. Přeju si, aby kolem mě bylo štěstí.