I year goes by and I can't talk about it.

10. listopadu 2012 v 21:29 | D^ |  pláč a smích na kolejích

Tolikrát doufám, že je to tak normální, že jsme jen lidé téhle země a nemáme vždy stoprocentní moc ovlivnit všechno co se děje kolem, že jsme v zajetí vlastních překážek, vlastního strachu a úporných dnů; a věci se pak třeba dějí tak, jak jsme vůbec nechtěli. Záleží na tom? Ono to tak prostě je a my spíš neumíme, než že je nemůžeme změnit.

Je to celkem ubíjející, vidět tu temnou Prahu z okna vlaku. Je 5 hodin odpoledne a je černočerná tma. Tenhle obraz noční Prahy, i když vůbec není noc, mi září do okna. Necítím nic pozitivního. Snad jen ten pes co sedí naproti, je milej. Uvědomuju si, že jediný, co jsem dneska zvládla bylo litovat sama sebe. A taky nastoupit do vlaku. Směšné.
Jedině tak lze popsat můj úpadek. Ten čtvrteční večer jsem to nedokázala vysvětlit, dnes je to tak zřejmé. Živý musí zemřít.

A jedu zase domů. Mám strach. Strach, že me zarudlé oči prozradí (...kéž by to bylo z pytle trávy...). Už nechci svoje slzy odhalovat, nechci lítost, ale taky se nechci smát. Uvnitř mě se nic nesměje, jsem zas jen taprázdná nádoba, co je moc rozbitá na to, aby se naplnila. A ty její střepy. Hrozně bolí.

Žít za iluzí? Nebo s ní?



Možná jsem ani nechtěla psát o rozcházení. Nebo spíš neměla bych. Ono se to tak úplně nestalo, to jen ten můj stihomam. A úplně nejvíc je to ten pocit nejistoty, že vůbec nic nemám, že dostávám málo; a že je to sobecké. Kvůli mě. Třeba si dělám nároky na to, co nemůžu mít. A naopak všude kolemm dostávám tolik všeho, a ani si to nezasloužím. Asi jsem hrozně zlá, když to tak je.

Ale i když proběhnou tyhle malé či velké krize, kdy nevím, čí vlastně jsem a jestli jsem někdy byla, nic se nezmění. Já budu pořád stejně hledající a v očekávání, jen to nebudu tak projevovat (zase na nějaký čas). A on bude pořád ten stejný princ, který ztratil svého koně. A nehledá ho. Nebude za mnou běhat. Nebude říkat jak mmě má rád. Mám to asi tušit nebo co. Jsem trochu unavená z toho doprošování. Jakéhokoliv. Nikdy jsem to nedělala. Nikdy jsem to nedokázala. A ve čtvrtek to skoro vypadalo stejně. Že prostě uteču. Když neumím, nevím, tak uteču. Jenže jsem to nedokázala. Radši na sebe nasypu všechen popel světa a odprosím. Možná to za to nestojí. Možná to není upřímné. Ale jedno jsem si dokázala - ať se pokouším sebevíc necítit co cítím, ať se pokouším cítit to k někomu jinému - není to lepší než být s ním. Mrzí mě, že nedokážu být silná. Mrzí mě, že 'odvahu a sílu' nefunguje. A mrzí mě, že zbytečně trápím lidi kolem sebe. A nevím, nevím, jestli to budeš číst. Nevím proto, že jsem ti stejně nikdy nevěřila, že jsi sem nechodil už dávno (nebo aspn dříve) a rozhodně na tom není nic zlého, je to totiž spíš milé než něco, o čem bychom nesměli mluvit. Jen proto, že jsme někdy něco řekli. Ale proč to říkám, mrzí mě to i s tebou, mrzí mě, že neexistuje "přátelství mezi ženou a mužem, kde není nikdo nic dlužen". Ale teď už to vrátit nejde a tak mi nezbývá než děkovat za zachraňování, stejně jako té úplně cizí slečně, která mě nechtěla nechat v slzách na lavičce v metru; protože v tu chvíli jsem si to neuvědomila, ale bylo mi úplně jedno, co si ti lidé okolo pomyslí, protože pro mě tam nebyli, byla jsem tam hrozně sama a hrozně smutná...ale ona se zachovala naopak, tedy jako člověk, a nebylo jí to jedno. A bylo to moc milý. Mohla jsem chvíli mluvit a přestat s tím brečením. Aspoň dokud jí nepřijelo metro. A té bych chtěla poděkovat strašně moc, protože to bylo nejvíc nezjištné objetí od slečny v červeném kabátě. S kupou soucitu a upřímmnosti.
Té se mi dostalo i od Tebe a moc to pro mě znamená. Doufám, že moje slzy neznamenají zas tak moc pro tebe. Nechtěla jsem být taková, tak bezmocná, ale potřebovala jsem pomoc. A možná máš pravdu, že jí potřebuju víc, než ty. Zatím jsem nepochopila, že sama to nezvládnu.



Už dva dny se topím v těch myšlenkáš na nejhorší. A jsem doma, kde jsem samozřejmě nic neřekla a tak nikdo neví. Jen tuší, ale tuší jen nějakou depku, protože to koneckonců u mě není nic divného. Prostě poslední dobou to tak je. I vaše okolí si zvykne, ne jenom vy. A to je hrozně smutný, protože jakmile je něčí trpení samozřejmostí, stává se z něj troska. Méněcenný člověk.
Dnes jsem si snažila přebít všechno horkou vanou. Myslím, že to pomáhá. (Protože mám hodnýho tatínka a donesl mi k tomu pěnu, víno a svíčku! ha. trocha soukromé deprese)

Chtěla bych přidat zas nějakou melodii, ale nerada bych se oplakávala. Přece jenom už je sobota večer a situace se změnila.

Skunk Anansie ...WEAK AS I AM -> NO TEARS FOR YOU

Prohrála v kartách...SVĚT SE OPIL A CHCE SLZY PÍT Z TVÝCH OČÍ

přidávám i Sinead...protože je to smutek a protože princ jí nerad.
malá rebélie, naprosto nesmyslná, navíc
třeba jí nerad stejně jako mě...
..but nothing compares 2u....
a krátký úryvek jako vzkaz....(promiňte mi, prosím, tu nechutnou zoufalost)

It's been so lonely without u here
Like a bird without a song
Nothing can stop these lonely tears from falling
Tell me baby where did I go wrong
I could put my arms around every boy I see
But they'd only remind me of you



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 streetqnektarinka streetqnektarinka | Web | 12. listopadu 2012 v 0:21 | Reagovat

Ty kluci jsou vážně nemožný... to se kvůli nim nikdy nepřestaneme trápit?? :-(  :-(

2 Noc Noc | Web | 12. listopadu 2012 v 6:21 | Reagovat

Uf, skoro vsechny moje nocni myslenky jsou v tomhle clanku:-) Nekdy s iluzi nekdy bez ani jedno nebude pernamente super. Vino je v omezenym mnozstvi fajn kamarad:-)

3 Alia Alia | Web | 14. listopadu 2012 v 21:54 | Reagovat

Chmm. Někdy je to s nimi až moc složité a spletené - až nezdravě. Ono je vlastně i ta hnusná deprese nemoc, jako nátha, jenže na ní nefunguje horký čaj.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama