Nic se nestane pravdou jen proto, že to vyslovíte nahlas.

15. listopadu 2012 v 11:37 | D^ |  pláč a smích na kolejích
Nic se nestane pravdou jen proto, že to vyslovíte nahlas.

Mám neuvěřitelnou noční potřebu ventilovat všechny své pocity. Mívám jí často, už celkem dlouhou dobu. Problém je snad jen v tom, že se svěřuji jen papíru. Není to tolik strach z jejich "zhmotnění", jako obava z posluchače. A nemusí jít zákonitě o složitosti, o výčitky nebo vyslovení se z lásky. Spíš naopak. Většinou jsou to právě ty malicherné pocity úzkosti běžných dní, všedních situací. Možná moje dny nejsou obyčejné, možná jsem zvyklá vidět hluboho a zneužívat své fantazie.
Divila bych se, kdyby na tom většina píšících i nepíšících nebyla stejně.

Nevím, proč jsem začala tak úporným úvodem. Nevím ani proč jsem vůbec začala. Tak proto asi tolik k úvodu. Chuť vlastního ospravedlnění.


Chtěla bych se ve svých denících odprostit od psaní o dnešku. Chtěla bych svoje prožitky a trápení umět formulovat v obecnější rovině. Tak, abych tím nenudila sama sebe.

Uddělala bych to tak: Ze setkání s babičkou, kvůli kterému jsem měla nervózní dopoledne a k obědu jen kafe, bych vypíchla jen pocit marnosti, trapnosti a nedůležitosti. Obláček mojí povrchnosti ve vztahu k ní, který se nad námi mísil s vůní podprůměrné kávy v Luxoru. Schopnost naslouchat problému, který nejsem schopná řeši (rozuměj nemůžu a nechci, přesto mě to tíží); paradox upřímného rozhovoru, když necítím žádnou náklonost k ní, protože si jí odpírám. Mám z ní strach. Nebo spíš ze zbytečné citové investice (už potolikáté), která se nikdy nevrací. Deprese z problémů. Z jejího, i z našeho společného (který vidím jen já). Třeba jsme opravdu tolik stejné (=>z toho ještě větší strach). Přece nemůžu dávat rady o životě přirozené autoritě!?! (Věkem dobité.)

Udělala bych to tak: Z večerního rande s princem bych vypíchla jen zážitek ze skvělého pražského baru (zřejmě), kam jsem byla poprvé zavedena (unijazz,jindřišská,zvonek,čtvrté patro). Podobná radost jako objevení kulatého stolu Kabinetu. Fascinují mě, a zvláštním způsobem naplňují a pohlcují tyhle místa. Jsou jiná. Mají lepší karmu? (haha, fuj). Ulpěla mi tam vzpomínka na Kerouacovo Podzemníky, beatlemanii a rádoby intelektuály.
Ve skutečnosti jsem chtěla zmínit jen jakousi kulturní skupinku v prosklené místnosti [na letmé seznámení skrz sklo stačil jeden úsměv - ano, vskutku milý lidé, usmívali se také a dokonce svorně zamávali(něžné pohlaví se mávání a úsměvů zdrželo, just sayin')]...(jak matematické ty závorky, leze mi to na mozek); taky mladíka s dýmkou a knihami v koutě (vlastně se ten podnik jmmenuje čítárna), kterému jsme jakožto osamělému vlkovi přisoudili sen jednou napsat dílo alespoň trochu tak dobré, jako to, které zrovna čte, přičemž tam, na poetickém místě, čerpá inspiraci a nakonec se mu jeho sen nikdy nesplní.
A jako poslední by krátkou zmínku získal pan majitel (zřejmě), který se ve své rádoby tajemmné povaze snažil zaujmout slovy. Využil krátký moment rozdělení, aby mi pochválil účes. Na to jsem asi zvyklá. Ale jeho projev se mi líbil. Doslova: "slečno, musím vám pochválit účes. je to vážně...(dramatická pomlka)...hezký" (přičemž při tajemně-pomalém vyslovení slova hezký mmě sjel pohledemm až po špičky prstů. Vskutku impozantní projev na podivína v jasně zelené mikině. Do odchodu jsme koketovali jen dvakrát, haha, čistě pro pobavení nad milým pánem. Nutno uznat, že si to za tak pěkný bar zasloužil. Navíc podruhé to bylo spíš s jeho konverzačním dvojníkem, jehož loučení při našem odchodu bylo více než chvályhodné. (jistě, že jsem mu to pochválila, myslím, že se usmál upřímně)

Dodatek 1: Možná jsem mecha, když na rande špičkuju s cizími. Ale zatím nevím, proč bych kvůli tomu měla být. Třeba čekám na hlasitý nesouhlas...
Je to přece jen úsměv pro každého. Každký, kdo ho oplácí, zaslouží si i pochvalu v podobě lehoučké koketnosti, v některých dnech mi vlastní

dodatek 2: bez kapky alkoholu

dodatek 3: Snažím se do života vnést život. Snad to má smysl.
možná trochu nečekaná píseň, ale psala jsem včera v noci, a to je ta nálada...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anna Julie Anna Julie | Web | 15. listopadu 2012 v 15:03 | Reagovat

No právě! Sehnat tu kůži a všechno bude hroznej problém! zvlášť když nemám peníze :D

2 Alia Alia | Web | 17. listopadu 2012 v 10:14 | Reagovat

U toho přísloví mě vždy napadne, jestli si vůbec někdo myslí, že vyslovením něčeho se z toho stane pravda. :D
A ten bar zní náhodou geniálně. :3

3 doDina doDina | Web | 17. listopadu 2012 v 10:52 | Reagovat

[2]: no vidíš, já vlastně ani nevím, že je to přísloví. přišlo mi to mysl za ten den

4 bludickka bludickka | Web | 21. listopadu 2012 v 10:22 | Reagovat

Nemyslím si :) Opravdu některé věci můžeš popírat, dokud je neřekneš nahlas :) Nebo dokonce nenapíšeš, pak už ti to nikdo neodpáře. Například, když si budeš ubližovat a nikdy se to nikdo nedozví a ty to nikomu neřekneš a pak s tím přestaneš, budeš pořád považována za normálního člověka. Když to budou všichni vědět, už nikdy se nebudeš moct svobodně chovat, jako že se tě to netýká. Pořád tě někdo bude kontrolovat, podezřívat, když budeš mít sebemenší škrábanec, atd. No nevím, jestli je to dobrej příklad :)
Taky bych chtěla do života vnést život, ale vůbec mi to nejde. Možná ani nevím jak. V Unijazzu jsem byla asi dvakrát s R. Moc se mi tam líbí, ale nechodím tam. Je to na dlouho proč. Kdybys znala podobné místo tak mi řekni. Potřebovala bych se tam zrelaxovat a zklidit. To se mi v podobných místech dařilo. Ale Unijazz použít nemůžu.

5 bludickka bludickka | Web | 22. listopadu 2012 v 17:02 | Reagovat

Tvůj tip zní hodně lákavě. Akorát Dejvice jsou úplně z ruky. No třeba až budu mít někdy cestu poblíž. Díky za radu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama