Prosinec 2012

Mašličky.

13. prosince 2012 v 11:55 | D^ |  pláč a smích na kolejích
Když ráno vstáváte za tmy tak, abyste nevzbudili spící spolubydlící, mašličky na kalhotkách získají svůj význam.


Byl jsemm na rande na soudě. HAHA. No dobře, není to rande. Ale jiná možnost vidět se tenhle týden nebyla. A vykňourala jsem si jí včera pozdě večer. Jsou to zvláštní lidé, ty ulízaní advokáti a nudní soudci. On tam moc nezapadal, ale kdo to potřebuje.

Spíš mě děsí, o čem jsem přemýšlela. Myslela jsem na to, že to třeba časem ztratí smysl. Že já pro něj hořím moc, víc než on pro mě. A jestli se oba metrápíme.

Ještě horší je, že já sice hořím, ale když potkám v metru svůj náhodný one-night-stand, s kterým jsem hořce pohřbila svůj žal pro prince, dám mu svoje čílslo. I když jsem mmoc nechtěla, nechala jsem se přemluvit. Je to krásný kluk s roztomilým obličejem, vcelku milý a pozorný, jen co ho znám. Ale myslím, že to bude debil. Naposledy jsme mu utekla tak, že jsme se už nikdy neměli potkat. Ale i Praha je malá. Zvlášť když máte společnou stanici metra. Jednou to přijít muselo. Prý čekal, až mě potká. A byl zklamaný, že s nima už nechci do baru.

Dost o cizím. Jen mi to vrtá hlavou. Pochopte. To je přesně on, který vám dá pozornosti až za hory. Ale na druhou stranu skoro určitě v jakoukoliv chvíli odfrnkne s jinou. Proč taky ne. Takový model, chjo. Já nejsem pro něj. Nejsem žádná high třída.
A proto mi to vrtá hlavou. Mají zájem. A já se trápím pro nezájem. Kdybych neřvala...tak od neděle se vidíme až příští čtvrtek. A možná jen na dvě/ tři hodiny.


Moje nejlepší kamarádka kdysi řekla, že s takovým princem bych stíhala i jednoho dva navíc. A to je děsivé. Třeba si to uvědomí dřív, než tímhle trápením úplně zničí můj, dříve všrný, charakter.


Vůbec to tak není.

8. prosince 2012 v 14:53 | D^ |  pláč a smích na kolejích
Nejsem schopná přežít svůj život. nejsem schopná ani napsat jeden zkurvenej článek abych se uklidnila. Přestala střídavě křičet, brečet nesmyslně se smát, nahlas zpívat a klepat se. Bát se spát. Bát se nočních můr. Chtít strašně moc nebýt. Myslet na to jak to skončit. Odhodlat se jít za doktorem. Jenže tušit, že to není pro pomoc, ale pro prášky. Kvůli spaní přece. Dnešní další mrtvola. Další vlastní smrt ve snu. I cizí. ˇuplně cizí holka. A úplně cizí vrah. A vůbec nevímproč. Ale doškolo, že tady nemám na víkend zůstávat sama. Myslet si, že jsem neohrožená. Tse! Vůbec ne. Bojím se otevřít oči. Bojím se je zavřít. Panika v noci v mojí velké kolejní posteli. Volání o pomoc princovi bez odezvy. V 11 dopoledně už mi nepomůžeš. Jo počkej, tys vlastně ani nechtěl. Stejně nevím, jestli se nakonec nemstím potají mě. za to jaká jsem. Kdybych ti byla dost dobrá, všímal by sisi mě. Ty máš pocit že všímáš, vím. ALe každý by ti řekl, že je to málo. Jsem labilní. Tím víc tě potřebuju, protože vedle tebe nejsem. A co když nebudu vůbec. Práš se co ty? Jsi smutný. Hm. Ale co kurva já?nemůžu bý chvíli trochu sobecká?!? Odsuzuješ mě za to, jak moc tě chci mít u sebe. Jak moc tě mám ráda. Jenže to není jen práce. Toho je mnohem víc. Jsem jeden jedinej víkend v praze a ty tu nejsi. Zrovna jsi u jiných a nezrušíš to. A v pátek máš koukání na zápas. Ani omylem tě nenapadne říct mi o tom. A nebo dokonce vzít mě k sobě. Radši mě tady necháš sedět v křečích a slzách. Mám hyperzoufalý vztek. Ani kamarády nechci. Chci jiný. Cizí. Odvolali večírek u mě. Že prý bych měla s tím moc práce. A co ty na to? Hm, ty bys byl radši u mě. Dobrá. Ale říkat mi, že přece nemůžu za to, že mě kamarádi nemají tolik rádi je netaktní. Zvlášť když hysterčím. Jakto, že mě nemají tolik rádi? Nejsem to já, kdo je pořád po ruce. Kdo i v prostřed noci nabídne zapíjení žalu? ...možná i trochu svého. Tolik otázek na téma Ty. Co když nakonec bude mít zase pravdu Mňága? - "ten kdo si hlídá zadní vrátka - no tak to je právník". Co když to nedokážu zvládnout.
Brečím v tramvaji. I po cestě domů. Mladý pánové se tomu smějí, jak ty slzy tečou po tváři. A mě je to jedno. Je mi dobře v novém starém svetru za 10 korun. Půjdu v něm ven, i když neni ani trochu kůl a trendy. I když jsem jak v obrovském pytli. Co mám dělat se svým žalem, se kterým mi nechceš pomoci? Možná si konečně dosáhl své pravdy. Jsem ten blázen co doktora potřebuje. Ještě před dvěma měsíci jsem tu myšlenku nenáviděla. A dneska? Klidně si půjdu pro nějaký. Nechám se zfetovat. Jako to Barbara z toho románu. Malé dávky valia na celý dlouhý život.
Doufám, že máš radost.

A nenapíšu nic z těch odporností, co jsem za poslední dny udělala. Protože nechci přijít o svůj oběd. Jsem zlá hlavně sama na sebe. Vůbec nejsem šťastná.