Tak jo. Tak já to teda napíšu. Zkoušku jsem udělala včera na C a dneska pomohla nejlepší sestřičce kamarádce s matikou tak, že jsem jí tu zkoušku asi udělala. Jsem unavená se učit na další, tak trochu prokrastinace nad vlastní myslí neuškodí.
Uvědomila jsem si, že jsem svoje nehezké téma už nakousla 13. prosince. Je to vlastně všechno podstatné, ačkoliv je zajímavé, jak už je to všechno jinak a přitom ne tak dávno. Asi jsem to změnila hlavně sama. A teď se neví, jestli je to dobře.
Psala jsem o tom, jak po cestě z "rande" na soudě potkala svůj one-night. Jenže jak to s ním vlastně bylo? A dopadlo? Pokusím se to sama pro sebe shrnout.
Musím se ale od tohoto dne se soudem, čtvrtek to byl, posunout o přesně 14 dní zpět. Bylo asi půl jedenáctý. Dvě vína ve mě a docela příjemný večer v unijazzu za mnou. Jenže jsem tam oděšla kolem deváté a o půl dvanácté jsem se už vracela domů na kolej. Sama. Už když se za mnou zavřely dveře metra mě přepadl zvláštní stesk. Takový ten obvyklý za poslední měsíce. Mám tě nebo ne? Proč je to všechno tak rychle pomíjívé a proč se vždy vracím sama? Proč doprovod na kolej je tak strašně ojedinělý a stejně pak doprovázím já tebe k metru? Proč vždycky, když se rozejdem mám ten strašně sklíčený pocit? ...po schodech z nástupiště jsem stoupala pomalu a nejistě. Zabředlá do svých myšlenek a nešťastná.//
Lidí si nevšímám. Pospíchají kolem, ale já je ani nevidím. V tom najednou krátká ztráta rovnováhy. Cizí zapříčinění. Kluci, trochu opilý. Tři. Ale veselý. promiňte slečno. Strčili. Chytili. - Neumřela jsem na schodech metra PP.
A můžu vás pozvat na drink?
.Mě?
Tak když jsme vás tak strčili?
.Otíráte se o cizí slečny často?
Takže půjdete s náma?
.Možná. Zatím máme stejnou cestu jak vidím.
Tak to začalo. Trapně a přitom roztomile zdvořilostní rozhovor. Hezkej člověk, možná nesmělý ale rozhodně s kuráží značně posilněnou. Šla jsem. Bylo mi hrozně a asi jsem chtěla zachránit. Nestála jsem o další život plný nalhávání si vztahu a nočních můr.
Horší je konec, ale ten už známe. Nebyla jsem to já a taky jsem nespala doma. O pár ulic dál ano.
A tím to taky mělo skončit. Ladné vyplížení. Žádné známky po mojí minulosti. Jen vzpomínky. Výčitky. Možná. Ale taky proto, že jsem měla před sebou worshopovou nocovku ve škole. Ale zvládla jsem to i tak s noblesou. Jen vzpomínky, co se měli rozplynout.
Dva týdny utekly a mysl začala pomalu vytěsňovat. Snaha napravovat svoje svědomí (bohužel jen jedním) setkáním s princem. Přirozeně na mě jinak čas neměl. Jak se ale mám ujišťovat o jeho zájmu, když ho prakticky nejeví. O fyzickou přítomnost...blízkost...neusiluje. To docela sráží sebevědomí. To zdravé. Že jsi holka a že žiješ.
Takže soud - nákup - metro - !. Byl tam. (nabrat dech...!...hlavně on potřeboval)
A chtěl mě zase vidět. Už jsem se otáčela, že to nejde, když jsem letmo zahlídla ten beznadějný pohled zklamání. ...? Kousla jsem se a řekla si - o co ti jde, na koho tady machruješ. Vrátila jsem se zpět, nadiktovala číslo a odešla. Nechtěla jsem vypadat jako boss - chtěla jsem utéci.
Ale před čím - no přece před pokušením. Voněl mi stejně jako poprvé. Nevěděla jsem, že to semnou bude tak lámat.
Ten den jsem ztratila tisícovku.
Tohle skoro osudové znovusetkání mě ovlivnilo - má krycí jméno Kelly.
...další díl snad brzy...







zní to zajímavě. takováhle náhoda. kdo by to čekal, takovýhle sled událostí.. jsem zvědavá na pokračování