Únor 2013

All the memories are getting colder

25. února 2013 v 20:33 | D^ |  pláč a smích na kolejích

Rozhodla jsem se, že psát v afektu nechci. Naposledy jsem napsala plačtivý článek a situaci v mladých vztazích. A korunu tomu nasadil hned druhý den. Chtěla jsem se z toho vypsat hned. Jenže vztek. Roztěkannost. Nakonec jsem si půlku omylem smazala. Zůstal mi začátek. A je to pravda, v afektu se psát nemá.

I don't think they'd understand.

20. února 2013 v 12:12 | D^ |  pláč a smích na kolejích
Někdy je hrozně těžký psát o nedávno minulých dobách. Nejsou dost daleko. A nejsou vyřešený.

Strávila jsem týden bez počítače. Týden strachu, že mi umřel. Jenže jsem naštěstí kdysi měla přítele. A to vůbec nebyl právník jako princ. Je z něj ajťák a umí opravit počítač. God blees him! Využila jsem kouzlo exkluzivity, tak to bylo vcelku rychle. Myslí si, že má se mnou rozjednaný milostný obchod, takže i zadarmo. Zatím. Ale radši ho nějak uplatím, nebo budu mít výčitky. Milostný obchod - co to asi je, že? On už druhý rok bydlí s přítelkýní a je tak nějak usazen. Na malém městě. (na rozdíl odemě, já jsem zvolila trochu hektičtější cestu životem. asi na to nebyl, tak trochu divočet, ale asi po tom touží). Totiž ona asi i sebelepší žena doma omrzí. Není co dobývat? Možná. Poslední dobou mi takové teorie docela zahalují nebe. Jak je možné, že tolik navenek spokojených párů je ve skutečnosti nespokojených, jen o tom neví. Teda podle mě aspoň, neni uplně regulérní, chcít si udělat z bývalé přítelkyně milenku a s jinou žít. Nejde ani o tu mojí stranu problému - jako to, co to ze mě dělá, když bych na to přistoupila, nebo tak celkově, jak mě ostatní vidí. Jde o to jádro. Jaktože to je v očích mužů tak normální. Já jsem si vždycky myslela, že když ve vztahu dostanu - řekněme to takhle narovinu - chuť na někoho jinýho (bože zní to nechutně), tak je něco špatně. Ale jak tak koukám, je to asi docela běžné - ach néé.

Nad stejným tématem jsem strávila včerejší večer s kamarádem. Teda on to byl pět let můj spolužák na základce a vlastně jsme se od pátý třídy neviděli. Ale já jsem truhla náhod. Oslovil mě na nádraží. A dost dlouho jsem vůbec nevěděla, co je to za pána v černém kabátě, který zná moje jméno a vyptává se mmě na zcela konkrétní věci.
CHm.
To byla odbočka. Taky má přítelkyni, ale na pivo šel semnou. A víno si dal tady u mě. Pokojně tu přespal...jen to, nechci mít nikdy na krku slzy nějaké nic netušící nešťastnice. Nicmémně debata byla otevřená a vyplynulo, že by to taky zkusil a že za to muži prostě nemůžou. Asi přirozenost nebo co. Nejnižší pud. Bléé.
A stejně - vytvořil si pro ní další tajemství. Tím že tu zůstal přes noc.

Asi budu muset začít věřit tomu, že nic ideálního existovat nebude, nebo ty svoje představy utopím ve vlastní naivitě. Nutí mě to myslet na to, jestli můžu vůbec někomu věřit. Když se mi za relativně krátkou dobou taková modelová situace s podváděním, v různých obměnách, naskytla 4x za sebou. Obláček nejistoty. Nebo rovnou mlha nad vším?

Já vážně nevím. Nemyslím si, že je to správné. Ale nemyslím si, že mám právo to odsuzovat.

Sakra. Příště napíšu něco pozitivního. Začímám nesnášet ten pocit, že si i mouchy na okně povídají o mojí nespokojenosti, pesimismu, smutku a tak. Vážně bych s tím měla přestat.

Vzpomínáš, jak nebe létalo nízko?

5. února 2013 v 21:56 | D^ |  pláč a smích na kolejích
75
Viděl, jak malují
anděla na zeď,
slyšel, jak si
do kapes lžou.
/Jan Zábrana/

Na nebi svítí něčí hvězda. Proč se trápit. Je jen jedna ze sta.

4. února 2013 v 23:18 | D^ |  pláč a smích na kolejích
Nekonečně dlouho jsme vedle sebe leželi a mluvili. O všem a o ničem. Ale hlavně o tom. Pořád se k tomu vracel. Pořád to nemohl...ne vlastně nechtěl pochopit. Jak jsem to jen mohla udělat. Odejít a nenechat o sobě nic, co by ho ke mě navedlo zpět. Vytvářel dojem, že si prostě o mě musel smýšlet jako o zlý namyšlený holce, ale nechtěl tomu věřit. Dojem, že nevěděl, co udělal špatně.
Jenže já jsem byla dost rázná ve vztahu k němu. Za prvé jsem tohle nikdy neudělala, neměla v plánu a ani v budoucnu nemám a nechci. Za druhé jsem byla jaksi ve vztahu (i když ten můj vztah byl možná jedním jediným důvodem, proč se to stalo) a nemohla jsem si to dovolit. I po pár smskách to odpoledne, se kterými jsem pochopitelně začala já (ano, nemohla jsem už od toho setkání v metru myslet na nic jinýho, napsala jsem o tom 3 nejbližším lidem a měla pocit že se vznáším. chtěla jsem slyšet objektivní názory). Po pár smskách mi teda došlo, jak to s ním je. Jasně, že cítil své uražené mužství. Jaktože jsem tam nečekala a nebyla z něj paf? Myslela jsem si, vzhledem k okolnostem, že je na to dost zvyklej. A proto jsem udělala pravej opak. (nevím, jestli už teď nemám jiný názor, ale to už vlastně vůbec nehraje roli). Taky jsem mu to patřičně vysvětlila. Modelovou situací - teda vlastně tou naší, ale dovedenou do konce.
Tak si, ty borče, představ - náhodou je dobrej večer a s kámošema to trochu víc rozjedeš. Cestou nabalíš zhrzenou holku, rozesměješ jí a opiješ jí. V daším baru jí necháš docela nezřízeně řádit a pak jí nepochopitelně odtáhneš domů. teda vlastně na návštěvu. I tvojí. Bydlí tam jen tvůj kámoš z práce, ne? dá dá dá a je ráno. Probereš se a kdosi tam leží. Holka. Jo není to po ránu tak super. Hlava třeští. Kocovina. Sprcha. Ale pak tam pořád čeká, nebo spí ta holka. Co s ní. Vedle ní kámoš, co je tam doma. Spí. Divná žejo. Jak to řešit, když si taky na návštěvě. I ráno se chceš dívat na její ksicht? No, neříkej, že neni lepší zmizet. Vyřešila jsem to za tebe. Možná ne uplně jak si chtěl. Ale jak jsem chtěla já. Nebo spíš musela.

...co byste řekli vy?
(I když ono je to docela blbá otázka. Nechci nikomu cpát, že dělá takový šílenosti, za který se pak musí stydět. Je to spíš řečnická otázka - ujištění, že to jinak nešlo. Nikoho jsem nechtěla urazit.)

Byli to zpočtku jen smsky tohle vysvětlování. Jenže je to hráč. Už ten den kolem půlnoci jsme zapili mojí ztracenou tisícovku. Né, že bych si to mohla dovolit. To on. Já oplakávala peníze, které jsem měla na nájem - teda neměla. No byl to průšvih. Ale z toho jsem se nějak vylízala.
Zůstal u mě. I když jsem nevěděla. Přemluvil mě beze slov. I bez zbytečnýho alkoholo v krvi.
Řekni ti to asi takhle *pusa* aha!
Nic ve mě tomu nechtělo vzdorovat.

A tak to začalo. Naše společné večery. S drinkama nebo vínem nebo šampaňským a pizzou.

Vynechla jsem možná dost podstatných informací. I celý příběh s princem a jedním panem architektem, který se odehrával paralelně. Vynechala jsem slzy i úsměvy. Vynechala jsem vnější pozorovatele. Zůstal jen on a já. A náš zvláštní vztah, který je omezen na večery, které tolikrát začínají telefonem.."když já jsem tě strašně dlouho neviděla ahrozně moc tě chci obejmout".
Ano.
Vím, že je to lež. Teda hlavně manipulace.
Ale taky vím, co jsme si řekli. Že to není vážně. Že na to nemáme. Ani jeden z nás.
A vím, že se musím pokusit život si užít.
Užít si usínání v objetí, i když to není láska až za hrob.
Možná že už nic lepšího nebude.
Možná, že si ani víc nezasloužím.
Ale my dva si teď navzájem pomáháme přežít s úsměvem. A nadhledem.

pé es : většího padoucha jsem ani potkat nemohla.
pé pé es : a nejsem šťastná, ale žiju


"Svítí hvězdy na nebi proto, aby každý našel tu svou?"
Antoine de Saint-Exupéry