close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

All the memories are getting colder

25. února 2013 v 20:33 | D^ |  pláč a smích na kolejích

Rozhodla jsem se, že psát v afektu nechci. Naposledy jsem napsala plačtivý článek a situaci v mladých vztazích. A korunu tomu nasadil hned druhý den. Chtěla jsem se z toho vypsat hned. Jenže vztek. Roztěkannost. Nakonec jsem si půlku omylem smazala. Zůstal mi začátek. A je to pravda, v afektu se psát nemá.


Asi je jen všechno špatně. Nebo já to dělám špatně.
Vzhledem ke včerejšímu příspěvku, je všechno jen horší.
Na co si vlastně stěžuju! Na moc pozornosti? Nedokážu jí přijmout? Odrazit? Vnímat? Čím se to pořád oháním. Co mi je svaté?! :(
Je to tak obvykle, že jsem to nakonec zase jen já, kdo trpí. Možná nejen já. Ale já taky. A nechtěla jsem. Vlastně tohle všechno odmítání je proto, abych já netrpěla. A přece.
Vadili mi všichni ti, co si říkají o sex. Možná je to přirozené. Ale je to tak hrubé. Asi vypadám jako moc drsná holka, co jí to imponuje. Mě to neuráží, ani nepobuřuje. Jen mi tonení příjemné. Asi toho bylo dost.
(vím, že ty to zase budeš číst, tak si to prosím neber osobně. tvoje včerejší opilé řeči snad ještě zvládnu. hlavně proto, že jsou opilé. nezvládám jen ten fakt současnýho stavu většiny rádoby zamilovaných párů)
Nikdy nebudu princezna.
Jaký znáte princezny? Jsou drobné a roztomilé a bůh-ví-jaké, ale hlavně jsou na hrášku. Ne jako já. Ani rány sněhem do okna mě nevzbudí. Mrzí mě to. Teď mě to mrzí.
Není to náhodou to, co jsem vždycky chtěla?




Rozebírat to znovu asi nemá smysl. Jen možná trochu dovysvětlit. Sama jsem to moc nepochopila.
Možná šlo prostě o den, kdy jsem nenáviděla celý svět. A nejvíc z celýho světa sebe. Že tady zase někdo přespal. I když jen přespal. Proč je nechávám?
Takže pochopitelná doba nesnášení-se.
Když jsem si teda odbyla další podobnou situaci, kdy se cítím jako náhrádní ponožky po těch promočených, usnula jsem s rozsvícenou lampičkou zahleděná do sebe.
Probudil mě telefon. To dělá sice obvykle, ale tohle nebyl budík. Kdo by se chtěl dobrovolně vzbudit ve 4 ráno. Byl to Kelly. (Vzpomínáte, dostal takové to krycí jméno.) Pochopila bych s lehkostí, kdyby zvuky v pozadí prozrazovaly bouřlivý večírek někde v blízkosti. Chápu, že někteří mají v opilosti tendence volat. Jenže tohle bylo z domova, evidentně. Hlas nebyl uplně příjemný - spíš trochu naštvaný, převapený, (jak vypadá trochu skrývaného neštěstí?).
Byla jsem dost rozepsalá na to, aby mi otázka co dělám nepřišla divná, takhle v noci. Jenže odpověď o spánku se nesešla s pochopením. Prý nemůžu spát, když svítim.
Zaražená.
Konečně probuzená.
Já - ticho.
On - byl jsem tam. Máš tam někoho? Jinýho?
Všechny reakce jsou zbytečné. Moc jsem mu to nechtěla věřit. Proč by tam byl a nevzbudil mě. jenže mi prý házel sněhové koule do okna. To už jsem mu vůbec nechtěla věřit. Nebyla jsem líná vstát. když jsem uviděla okno, nebyla jsem líná padnout do kolen.
(Opravdu, byl tady. Důkazy. Sakra. Nevzbudilo mě to!)
Byl to celkem krátký a zvláštní hovor o tom, jestli bych byla natolik šílená a přišla za ním. Nechtělo se mi. Ale šla bych. Řekla jsem, že ano.

Těch několik minut v tichu a tmě. Sama. Na svý velký kolejní posteli. ... ... ... Poslední dobou se cítím osamělá, ale nechci někoho mít. Co to dělám?

Teďka já. Vytočila jsem Kelly... Chci ti něco říct. Poslouchal. Víš, když za někým běžíš uprostřed noci, tak to něco znamená..../to znamená že tě chci/....a ty přece nechceš, aby to NĚCO znamenalo. Já...tů tů tůů

Zavěsil.
Napsala jsem za dalších asi 20 hodin dvě zprávy. Neodpovídal. Tak jsem to v pátek ukončila. Poslala jsem mu na fb dlouhou zprávu o tom, jak to chápu, v jaký pozici jsem celou dobu byla a budu, a že taky chápu jeho naštvání a bla bla..
Možná zveřejním i to. Někdy je zvláštní si to po sobě po pár dnech přečíst. jako bych z toho zbytečně dělala big deal. A jaké to teprv bude za rok?
Odpověděl později smskou, nebyla jsem online. Že není naštvaný a kdy si na něj udělám čas. Kdy mě uvidí.

Pořád se to snažím brát s rezervou. Nejsem v tom namočná.

Teď už je to pár dní pryč a zdá se mi, že si na fb (vím jak je to povrchní, ale je to spíš náhoda) trochu zahráváme. Musela jsem dneska celý den pracovat a mě nejvíc ve formě udržuje hudba. Spoustu písní sdílím a moji kamarádi si zvykli a nestěžují si. Já zas ráda poslouchám ty jejich. Myslím, že dneska dělal to samé. Skoro jsem se přebíjeli. Ale nemluvíme spolu. A vím, že až se tady zas objeví, jednu z nich mi pustí. Pokud se tu objeví, ovšem. Ale co teprv ta jeho poslední. Byla o tom, jak týpek v káře je pod oknem nějaké slečinky. evidentně podobný příběh. Hudba ne uplně pro mě. Nicméně s popiskem for you.. .
heh. nezbylo než tohle

Ne, nezavolala jsem.
Jen mě to napadlo.
A mám takový tušení, že on se dneska ozve. Ale já to asi odmítnu.

/nenápadná aktualizace. na zdi Kellyho velký výkřik co že se to jako děje...hehe. jestli mě jen prostě nebaví ta hra. asi mám dost toho být velká a dospělá/



  • Využiju přání k svátku, abych řekla aspoň něco. Asi bych ti měla zavolat, ale rušit tě už nechci. Musim ti říct, že už nemusíš čekat, kdy mi to dojde, že se mám stáhnout. Já moc nemám ráda, když situace jen tak uplynou, nemám ráda nevyřešený konce. Ať už to bylo cokoliv. Takže možná, že se teď před tebou ponižuju a tebe to štve nebo uráží. nebo cokoliv, já fakt nevim. Jenže kdykoliv se podívám z okna a vidím ve sněhu ty stopy po tom, že jsi tam opravdu stál, si řeknu, že si to víc než zasloužim. Moc mě to mrzí, doufám, že si byl aspoň dost pod vlivem, aby to nebyl tak blbej pocit. (i když co já vim, jakej to je pocit - jen jsem si říkala, že asi nic moc).
    Myslíš si, že tam někoho mám a tak neotevřu. Nebo co. Škoda, že si to myslíš, normálně jsem usnula s rozsvícenou lampičkou. (proč to říkám?). Nechci, aby to vyznělo, že se pořád omlouvám, protože je mi tě tam líto. Mě je spíš líto, že to tak dopadlo. A pak - to co jsem ti řekla do telefonuje je přece pravda. Sice nemůžu hodnotit, co pro Tebe znamená chodit za někým vprostřed noci, když tě zrovna probudí telefonem. Ale vím, co to znamená pro mě. A to mezi námi nemělo být.
    Ale to všechno má zase jen sexuální podtext, takže se to všechno ponižuje na bod nula.(nebo povyšuje? záleží na úhlu pohledu). A já to nepopírám, jen jsem prostě nemohla (holky prostě nemůžou pořád, nejsme malý). Takže sám víš jak bys nebyl rád, kdybych jen přišla a odešla. Vlastně tě tolik neznám, abych odhadla tvojí reakci.
    Pak je tu ještě bé. teda to, proč jsem se vlastně docela dlouho neozvala. Asi mi s tebou začalo být nějak moc dobře, i když jsou to jenom noci. A ono to není jenom. A já se moc nechtěla trápit. Sebeobrana prostě. Je mi jasný, že jsem vedle tebe jen jedna z (několika?). A to bylo přece uplně jedno. Jde o to, že to chci nějak rozumně přežít.

    A taky si myslim, že nic nenapíšeš. Ale taky už nezavoláš a nebudeš brát telefon a ani mě zas nepošleš smskou do prdele. A proto jsem to napsala. Chtěla bych, abys mě aspoň normálně pozdravil, když se náhodou potkáme u metra.
    A uplně jednoduše - nechci abys mě zavrhoval za to, že se všechno nestalo podle tvých představ. Aby sis pamatoval jen to, že těch několik nocí jsem s tebou byla ráda a že to bylo skvělý. Hlavně to.
    tak .... a nakonec teda všechno nejlepší k svátku. měj se dobře a tak
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bludickka bludickka | E-mail | Web | 4. března 2013 v 19:02 | Reagovat

Hmm..takže konec, aby se nestalo, to co on nechtěl a teď chce? To co chtěl celou dobu? To co jsi nechtěla ty a chceš teď? To co ji nechtěla a nechceš si připustit, že chceš teď? To co jsi tajně chtěla, ale máš strach? To co by nemělo smysl a ty to víš už teď? Někdy je snadný pokládat si otázky, ale s odpověďma to je horší..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama