Nekonečně dlouho jsme vedle sebe leželi a mluvili. O všem a o ničem. Ale hlavně o tom. Pořád se k tomu vracel. Pořád to nemohl...ne vlastně nechtěl pochopit. Jak jsem to jen mohla udělat. Odejít a nenechat o sobě nic, co by ho ke mě navedlo zpět. Vytvářel dojem, že si prostě o mě musel smýšlet jako o zlý namyšlený holce, ale nechtěl tomu věřit. Dojem, že nevěděl, co udělal špatně.
Jenže já jsem byla dost rázná ve vztahu k němu. Za prvé jsem tohle nikdy neudělala, neměla v plánu a ani v budoucnu nemám a nechci. Za druhé jsem byla jaksi ve vztahu (i když ten můj vztah byl možná jedním jediným důvodem, proč se to stalo) a nemohla jsem si to dovolit. I po pár smskách to odpoledne, se kterými jsem pochopitelně začala já (ano, nemohla jsem už od toho setkání v metru myslet na nic jinýho, napsala jsem o tom 3 nejbližším lidem a měla pocit že se vznáším. chtěla jsem slyšet objektivní názory). Po pár smskách mi teda došlo, jak to s ním je. Jasně, že cítil své uražené mužství. Jaktože jsem tam nečekala a nebyla z něj paf? Myslela jsem si, vzhledem k okolnostem, že je na to dost zvyklej. A proto jsem udělala pravej opak. (nevím, jestli už teď nemám jiný názor, ale to už vlastně vůbec nehraje roli). Taky jsem mu to patřičně vysvětlila. Modelovou situací - teda vlastně tou naší, ale dovedenou do konce.
Tak si, ty borče, představ - náhodou je dobrej večer a s kámošema to trochu víc rozjedeš. Cestou nabalíš zhrzenou holku, rozesměješ jí a opiješ jí. V daším baru jí necháš docela nezřízeně řádit a pak jí nepochopitelně odtáhneš domů. teda vlastně na návštěvu. I tvojí. Bydlí tam jen tvůj kámoš z práce, ne? dá dá dá a je ráno. Probereš se a kdosi tam leží. Holka. Jo není to po ránu tak super. Hlava třeští. Kocovina. Sprcha. Ale pak tam pořád čeká, nebo spí ta holka. Co s ní. Vedle ní kámoš, co je tam doma. Spí. Divná žejo. Jak to řešit, když si taky na návštěvě. I ráno se chceš dívat na její ksicht? No, neříkej, že neni lepší zmizet. Vyřešila jsem to za tebe. Možná ne uplně jak si chtěl. Ale jak jsem chtěla já. Nebo spíš musela.
...co byste řekli vy?
(I když ono je to docela blbá otázka. Nechci nikomu cpát, že dělá takový šílenosti, za který se pak musí stydět. Je to spíš řečnická otázka - ujištění, že to jinak nešlo. Nikoho jsem nechtěla urazit.)
Byli to zpočtku jen smsky tohle vysvětlování. Jenže je to hráč. Už ten den kolem půlnoci jsme zapili mojí ztracenou tisícovku. Né, že bych si to mohla dovolit. To on. Já oplakávala peníze, které jsem měla na nájem - teda neměla. No byl to průšvih. Ale z toho jsem se nějak vylízala.
Zůstal u mě. I když jsem nevěděla. Přemluvil mě beze slov. I bez zbytečnýho alkoholo v krvi.
Řekni ti to asi takhle *pusa* aha!
Nic ve mě tomu nechtělo vzdorovat.
A tak to začalo. Naše společné večery. S drinkama nebo vínem nebo šampaňským a pizzou.
Vynechla jsem možná dost podstatných informací. I celý příběh s princem a jedním panem architektem, který se odehrával paralelně. Vynechala jsem slzy i úsměvy. Vynechala jsem vnější pozorovatele. Zůstal jen on a já. A náš zvláštní vztah, který je omezen na večery, které tolikrát začínají telefonem.."když já jsem tě strašně dlouho neviděla ahrozně moc tě chci obejmout".
Ano.
Vím, že je to lež. Teda hlavně manipulace.
Ale taky vím, co jsme si řekli. Že to není vážně. Že na to nemáme. Ani jeden z nás.
A vím, že se musím pokusit život si užít.
Užít si usínání v objetí, i když to není láska až za hrob.
Možná že už nic lepšího nebude.
Možná, že si ani víc nezasloužím.
Ale my dva si teď navzájem pomáháme přežít s úsměvem. A nadhledem.
pé es : většího padoucha jsem ani potkat nemohla.
pé pé es : a nejsem šťastná, ale žiju
"Svítí hvězdy na nebi proto, aby každý našel tu svou?"
Antoine de Saint-Exupéry







Nevím, proč by sis nezasloužila. Ale teď zatím je to prostě takhle. A třeba za chvíli bude jinak. Já jsem si podobnou situaci taky vyzkoušela. Různé podobné situace :) Jen aby se jeden z vás nezamiloval a ten druhý ne.