Vzpomínáš, jak nebe létalo nízko?
5. února 2013 v 21:56 | D^ | pláč a smích na kolejíchKomentáře
Moc pěkně napsané, ale nějak si pořád nevím rady s tím klukem v pruhovaným svetru.
Ed mě také napadl na cover:)a depky mě honí pořád poslední dobou :(
doufám že tebe už ne!!a já moc s módou v hudbě nejdu poslední dobou ;)
[2]: kluk v pruhovanym svetru moc neznamená. jen chuť znát příběhy těch okolo. a domýšlení si jejich příběhu, když nám je nedají.
odjel někam ke svému domovu a už jsem ho nikdy neviděla. a neuvidim (teda až na ty moje extra náhody, by se to stát nemělo). jen mi v tu chvíli byla sympatická jeho nálada. připomínal mi mě. všude nepatřičná a často sama. možná se k tomu hodí další příběh, nebo spíš myšlenka. tak já zas budu pokračovat, třeba to dostane smysl :)
[5]: no už na další pokračování taky netrpělivě čekám :) a ostatní pozoruju a přemýšlím o nich taky často. A nevím proč tolik často s myšlenkou: Chtěla bych žít jejich život raději než svůj?
Aktuální články
- Lehoučké křehké dobro.
- I found something worth waking up for.
- Navždy, to je ironie, kterou nepohřbíme.
- opustit všechny zatvrzelý role u modrý zdi s vesmírem
- Byla to opuštěnost, která způsobila válku.
- Za večer můžete slyšet i třicet skvělejch názvů článků a stejně si je nezapamatujete.
- To nech na potom!
- Oživení smyslů zbavení
- S jednou nohou přišitou ke vzpomínkám.
- I try to be positive, you're a fighter, so fight, wake up and live







Nechápu jak dokážeš psát tak krásně a procítěně a tajemně. A je t dojemné, protože to má v sobě spoustu citu. Moc se mi to líbí.. :)