Březen 2013

My ex-ex-ex-boyfriend kissed me the sweetest way one ever did.

31. března 2013 v 22:29 | D^ |  pláč a smích na kolejích
Hard to say. Hard to say.
Sad to say.

Doufala jsem, že si tím neprojdu. Nechtěla jsem odejít. Měla jsem radost, že odcházím. Hezká noc. Ale co to ráno. Proč se to děje. Proč Proč Proč.

Proč se vždycky všechno děje tak strašně moc najednou.(?).

Why don't you weep when I hurt you?

22. března 2013 v 0:30 | D^ |  pláč a smích na kolejích
Vrána je zpátky.
Velk

ý potlesk, prosím! Strhejte růžové hávy, ty temné pod nimi se ještě nestačily rozplynout.

http://www.youtube.com/watch?v=Gm3z3i_xfaM

Třeba jsem jen pološílená. Nezvládám být pološílená. Mám strašné výkyvy. V rámci týdne. Zrovna propadám smutku, akoliv zaátek týdne nebyl špatné. Měla jsem pozitivně pracovní pondělí, kdy jsem spočítala 3 úkoly na mechaniku. (Hodně práce!). Úterý s tenisem, který byl sice hrozný, ale s tím nic neudělám. Pak jsem šla nakoupit zeleninu. Oslovili mě dva mladí krásní....ech, byli to misionáři. Angličani. Mormoni. Bylo to vážně příjemné setkání. Ne každý rozdává úsměvy tak lehce. A i když jsem přísný ateista, přislíbila jsem schůzku. Příští pondělí. Vždycky jsem si říkala, že abych mohla kritizovat, musím vědět. A nechci se jen doslýchat. Chci to slyšet. To be in touch. A nakonec, jestli jsem někdy měla

podlehnout, tak práve s těmito milými krásnými. Potvora jsem. A abych měla jasno. Potkali jsme se asi za hodinu znovu, Další úsměvy. Úplně zadarmo.
Slunečná středa. A zúročená úterní návštěva zeleniny. Pěkný dobrý oběd. Jednou sama pro sebe. I když to večeřel i soused, nakonec. Oproti jeho každodenní neslané rýži velký skok. Pochválená.
A taky úprava dveří. Papír, tužka, bonbony. A spousta veselých komentářů na dveřích. Lepší nálada na celém bloku. Večer už nebyly žádné. Ale doplním i s novým papírem. A taky večerní škola. Kreslení. Mám ráda kreslení i ve škole. A HK prváček. To je můj další zmatek. Vetšina nových spolužáků je milých. Ale s ním mám problém. Teda ne, že by mi vadil. Spíš naopak. Cítím se tak hrozná. Neměla bych to dělat. ALe když on je tak kouzelný. Ani nevím čím. Myslím, že jsem si ho nejdřív ani nevšimla. Až když jsme šli poprvé sami spolu k metru. Byla sranda. Povrchní usmíní. Dvě žvejky jako v reklamě. Říkal. Jenže pak dlouho nic. Vůbec nic. Ahoj čau ahoj. A nic. A teď? Kdykoliv sedí vedle mě, mrazí mě. A probleskávají mi zvláštní představy. Ne žádné vysněné. Naprosto spontánní. Jko by dávno existovaly. jako by byl můj. A to je přeci špatné divné hrozné HROZNÉ. Já to ze sebe vytluču. Je to jen blouznění. Je vtipný. A mladý.

Dnešek je jedním slovem divný. Melancholický. Celý týden mi píše princ. Na mobil. Je to osbnější. Ale i na mail. Je třaba udržovat kontakt. Domlouvá filmový večer. Já a on.
Dnes večer napsal na mobil i ajtý z minulého příspěvku. Že prý nemám litovat toho, co se nestalo. Že z minulých věcí je dobré se leda poučit, ale ne litovat.
CO KDYŽ JSEM TO CELÉ JEN NEPOCHOPILA?

Večer povídání s kamarádem. Dlouho neviděný. Ptal se co a jak. A taky jak se fláká po zkouškovým. Říkala jsem, že už je to dávno. On, že prý jen měsíc a pár dní. Ale mě se za měsíc stane tolik věcí, že mi to přijde dlouho...
>A jaký třeba?
>>

Třeba mě naštve milion lidí. A poznám deset miliónů jiných. A ty mě naštvou v některým z příštích měsíců. Desetrát změním styl hudby. Najdu něco novýho, oblíbenýho. Zabiju dvě kytky. Ztratim troje naušnice. A vyměnim dva chlapy. haha, ale to je vtip
.
.
.
>A udělá ti někdo radost?
(to je rýpal, že? :) Vždycky mě troch překvapí. Řekla jsem, že nevím, protože radost je hodně pomíjívá. A přesně tak to cítím. Myslím si, že mám radost, ale přitom přijdu domů a je to ploché.)

Chtěla bych tolika lidem říci, že jemám ráda a NIC než to ráda za tím nevidět a nenajít.




Sama si stavím překážky, protože jedině přes překážky dojdu ke štěstí.

18. března 2013 v 15:37 | D^ |  pláč a smích na kolejích
Zase pondělí. takže nic než rekapituace a nová očekávání. Jsem zvědavá, co přijde tenhle týden. Asi největší překvapení bude, když vůbec nic. Že ano! :)

Ze čtvrtečních depresí z nenávisti k lidem jsem se dostala návštěvou domova - jak jinak. Mám je moc ráda. Víkend byl víceméně dobrý, i když....

I když trochu směšný! Začalo to pátečním večerem. Mám takovýho kamaráda....a pochybuju, jestli o tom vůbec smím psát. Protože je to aj tý kamarád (jako každej druhej, nějak se to jimi kolem mě hemží :D). A i méně zručný ajtý je schopen dostat se sem celkem rychle. Nebo spíš snadno. Takový slaking na vyšším levelu. Každopádně jestli to dělá, tak je debil. Tečka. A to ani nechci ani nikoho urážet, ale tohle je pro přátele nezajímavý plkání. Myslim si.
Takže IT, budu mu tak říkat. kdysi byl tak trochu můj. No, bylo nám 17...o tom už se nedá mluvit. Navíc to nevyšlo, že. ale je to milej, chytrej a veselej člověk. Taková, často lítostivá, troska jako já mu musí jít permanentně na nervy. Ale snášíme se. někdy asi moc.
Odpoledně jsem mu asi tak trochu slíbila, že se stavim na počítání matiky. Náhoda, že oba hltáme integrály. Zrovna teď. Jenže páteční odpoledne po příjezdu domů bývají nepředvídatelná. Nakonec jsem se dostala domů až v 8. Unavená a připitá. Počítat se mi teda nechtělo. A tak se stalo, že jsem nějak nepřišla. Ha! já ale umím vepékat kamarády....
za to on přišel. V půl druhý ráno k našemu domu. (?)
Říkám si, že kecá. Že venku je mínus 6, noc a vůbec. Žije přece s tou svojí. Teda bydlí spolu. Takový kluci nemaj v noci běhat za jinou. Nekecal. To jsem se vážně nemohla zvednout a jít za ním. A těsně před příchodem zpité "manželky" se nenápadně vyplížit. Asi myslel, že mohla. Ale v tomto směru mám asi nejen hrdost, ale i strach. Je to strašně divné.

A ano, bez ohledu na to, co to znamená. Je to další brouček užíráček - vážně jste všichni takový? Večer objímáte svoje lásky, abyste v noci toužili po jiné? Umírám těmi představami. Kdybych to věděla....kdyby to byl můj vztah...já bych se cítila tolik ponížená. A já to nechci působit jiným. I když mi do nich nic není a ani je neznám.

Vidím jak se ve svém pohodlí z plastické hmoty snažíte vyhnout slovům věčnost, čas, život.
I když přísaháte na lásku při vší něžnosti, už jen vykrádáte její hrob!

A protože to noční telefonování s ním bylo nepřeslechnutelné, probírali jsme to s mamkou dlouho do noci. Nad pivem i vínem. Z nedostatku jsme to míchali jak narvaný puberťáci. Hihi. No, jediný smysluplný výsledek je, že největší štěstí mají ty holky, který prostě obletuje jen jeden chlap, náhodou i docela dobrej, tak s ho pak vezmou a myslej si, že jsou šťastný. Nebo třeba jsou. (Vybojovaný pan Dokonalý je prostě vyjímka, souhlasíte, doufám ^^)

Dnes je první pracovní, tak zas píše princ. Píše básně.
(tak mě napadá píseň z Horáčkova pera - "Posvítím ti do tmy básní". Jen nevím, jestli mám tmu nebo bouři.)
Je roztomilé, jak je píše pořád. Ale je to dost depresivní. Vždycky jsou dost depresivní. I ta, co byla jako dárek a bylo o mě, byla na umření. Teda aspoň mě to tak přišlo. Možná je to všechno jen ve mě.

Každopádně se nehroutím, ale počítám mechaniku. Jen se tak psaním ujišťuju, že žiju.

Není větší důvod psát, než ten, že prostě není.

14. března 2013 v 22:51 | D^ |  pláč a smích na kolejích
Nešla jsem tam.



Ex-princ, klub, jazz, víno, falešné úsměvy, zima. Nešla jsem tam. Možná to byl strach, možná jen obava, že to vážně není ten správný čas....a možná jsem jen zase spadla do negativního období. Nechci lidi, semnou je mi taky dobře. Poslední dva večery jsem měla být venku. Včera s V. (nebyl rád, že to zase ruším). Dneska s princem. A mě se prostě nechce. A důvod nemám. Teda ASI nemám. Pravděpodobně ho jen nedokážu pojmenovat. Pojmenovat nahlas.

Nešla jsem ani za kamarádem na palačinku. Dneska. Ani nezvedám telefony a neodpovídám na zprávy.
Přitom mi není tak zle. Sedím na koleji s termoskou čaje s medem (kašlíček, ech) nad matikou a Dub FX hraje hodně nahlas. Moje hudba boří mýty. Dokážu propadat tak rozličným žánrům. Co mě rozhýbe, to mě rozhýbe. A většinou je to o tom, koho mi to připomíná. Dub FX mi ukázal Kelly. S princem jsme měli Amiee Mann. A vůbec....s každým něco. Je toho tolik. Však to znáte.
(*tak si říkám, že bych si hudbu od Kelly neměla přehrávat, ale je to prostě moc jiné a...a dobré. navíc jsem si uvědomila, že na ten vztek mám právo. každý den si uvědomím jednu jeho lživou křivdu. jeho hvězdné objímání byla taky lež. když si tohle uvědomím, je mi na nic. a je mi to líto)
Hudbu s princem nemůžu ani cítit. Zato jeho bych chtěla cítit. Nechci hrát tuhle hru. Bar, jen tak, neutrální půda. Chci aby byl iniciativní. Aby aspoň jednou stál se vším co má (a to nemusí být nic než on, samozřejmě) pod mým oknem. Aby se alespoň jednou ponížil aspoň tolik, jako se ponižuju já. Pokaždé. Kvůli němu. To není dobré, já vím.
Ale zase jsem nechtěla narovinu říct, že bych byla radši, kdybychom se sešli u mě. Nechce se mi mezi lidi. A zas nechci, aby to vypadalo lacině a jednoduše.
Ach, je to složité.

Asi musim zase potkat jinýho. Třeba ten drzej kluk na konci chodby. Co se mi smál za nohu v umyvadle. Pokaždé se mi směje za nohu v umyvadle. Ani nevim, jak vypadá. Pořádně. Jen vím, že se mi líbí. Líbí se mi jak je drzej. (Achjo co se to semnou děje!)

Stars can't shine without darkness.


netypická, ale roztančená :)

Možná to není o šťastném konci. Možná je to prostě jen o tom příběhu

11. března 2013 v 18:46 | D^ |  pláč a smích na kolejích
Pondělky mají dvě varianty. Příliš hektické, nebo příliš neaktivní. Mám dneska tu druhou.

Teda né, že bych neměla co na práci, spíš naopak. Když jsem pro nejisté zdraví a odporný kašel zažehnala myšlenku na den strávený v přednáškové místnosti, mohla jsem něco dělat. Ale nejdřív jsem zmožená a oblečená usnula. Na dvě hodiny. Sbohem. S šátkem na krku. Líp mi nebylo. Čas pro : úkol na stavební fyziku, rešerše na nauku, spočítanou tuhou desku na mechaniku, počítání matiky....jsem prointernotovala. A vesele v tom pokračuju. "Vesele". Už dvě hodiny mi cuká koutek Damn! Možná ale čtení všech těch článků, zpráv a blogů, i Vašich blogů, není ztrácení času. Jen to vě mě poslední dobou vyvolává trochu nešťastné pocity. Ale o tom jindy. Nevím zatím, co cítím.

Občas nevím jak začít. Hlavně když si nejsem jistá. Takže jo, půjdu s ním někam. S princem. S tím, co už není princem. A večer. (jiné možnosti stejně nejsou). A proč to dělám? Protože ve chvíli, kdy mě to napadlo a okamžitě jsem to mailem do práce navrhla (nenápadně, jak jinak), neprotestoval. Navrhl čtvrtek. Neprotestovala jsem. Ani jsem nadšeně nesouhlasila. // Jedinnou sms kterou ode mě dostal od rozchodu byla ta minulý čtvrtek. Jestli je to vůbec dobrý nápad.
Podstatné je ale to, co jsem si uvědomila. Že to všechno bylo především moje špatné období. A že je důležité odpouštět. Ostatním i sobě. Za všechno. Ne jen pro ostatní, ale hlavně pro sebe. Potřebujeme odpustit, abychom mohli být zase šťastní. Klidní. Otevření. Ne jen prázdní, ale schopni být zase naplnění. A bohužel, některé příběhy nás spíš vysávají.
Takže né, nechodím za ním proto, abych mu okamžitě padla kolem krku. Jdu za ním, protože se chci ommluvit. A to neznamená, že to všechno byla moje vina. Spíš potřebuju, aby mě křivky opustily. Aspoň částečně.
To je první z důvodů. K téhle omluvě ho potřebuju. A taky, bez výmluv, chci ho vidět. Je to člověk, kterého mám přece pořád ráda. Nikdy na to nezapomenu. Ať řekl cokoliv. Ať si myslel cokoliv. Asi jsem v každém případě byla já horší (ale až když jsem si to s ním rozmyslela - i když to mě neomlouvá). Ale nechci na sebe zase házet všechen popel, abych se před ním mohla plazit. (kruci, co někteří lidé v sobě mají za moc, že se k tomu snižujeme...i když sami nejsou mig jagger ani pan božský.... /kdokoliv cokoliv - co mě zrovna nenapadá/...co to je za kouzlo?a proč ho nemají Ti praví? - nebo snad ano?)
Chci prostě vědět, jak se má. Slova z něj nevytáhnu. (A kousíček mně se zase na chvilku chce cítit vedle něj jako malá holčička. Jako tak malá, co nic nechápe, ale je jí to odpušťeno, protože je to tak roztomilé...) Na místě už budu muset jednat operativně. Hlavně si musím v mezích zachovat čistou mysl. Třeba si namluvit, že vstávám ráno v 6, abych nepila. Jsem strašně zvědavá, jak se bude chovat. A taky mám strach, že to vyhodnotí jako samozřejmou šanci. To nemám ráda. Jako to dělal H. (kde jemu je konec...musím ho nějak vytáhnout../konec odbočky/..) A strach mám taky z toho, že už ho to ani nenapadne. Jakože nevím, jestli o to stojím, ale vím, že se nechci podruhé letos cítit jako hadr. Jako to udělal Kelly. (Mimochodem zdá se, že kelly a jeho dávná kamarádka terezka...že to nějak dopadne...jeho aktualizace jsem pocitově vylepšily...zapalme facebook ...přeju to jí, jemu ani ne. ale to přejde. doufám.)
Takže z právnického prince chci mít kamaráda. Přítele. když nám to s tou láskou nevyšlo. Možná jsem to moc hnala. Chtěla jsem toho moc a rychle v době, kdy jsem neměla nic. Ani sama sebe. Sebe jsem chtěla zabít a odevzdat jemu. Třeba nám obyčejné přátelství prospěje.

Dovolím si delší příspěvek i s mobilníma fotkama, co jsem našla. Totiž, je to k tématu. když jsempro něj vyráběla dárek ke konci roku. Byl to adventní kalendář místo dárku pod stromeček, protože je to prostě jiné. A ani to nebylo tolik adventní, jako odpočítávání odloučení. (Které se nakonec strhlo v nekonečné...)

Tak vypadal začátek. Vznik malých infantilních "srdíčkových" obálek. Použitý materiál jsou letáčky různých klubů/divadel/akcí, které jsem pobrala na společných vycházkách. Bavilo mě pozorovat, jak netuší, proč si je beru všude :)
No...prototypy. Nakonec byly úplně bez popisků. Líbila se mi víc ta možnost nepředvídatelné volby.
A nakonec do takové zavazovací krabičky. Bylo jich asi 30, všechny naplněné slovy. Převážně úryvky poezie, společně obdivované. Úryvky textů, společně nevědomky prožitých. Úplně to dýchalo. Byl zmatený. Chudák. Hlavně pro ten průvodní dopis....

...jelikož jsem to prostě nemohla nechat jen tak. Na posilněnou jsem si dala dvě piva. Vzala blok a tužku. A začala psát. To všechno, co mmě ke konci trápillo a neuměla jsem s tím bojovat. A neuměla jsem to říct.
Nasdílím poslední, protože obsah je celkově nesdílitelný. Je to vtipné, z pohledu dneška, ale možná trochu nečitelné. (Nedivím se, že mě nepochopil)
"Protože: Možná to není o šťastném konci. Možná je to prostě jen o tom příběhu.
Jako dobrý kafe. Jeho konec je taky smutný."

Tak prosím...bláznům vyčítejte, že blázní...že ano.
Našla jsem i trochu divně a nezajímavě vyfocené kreselní z bloků. Jak on mě trápil. Za to snad vážně ani nemohl.
*tell me where was my fault in lovinng you with my whole heart*

*people you live become ghost inside of you and like this you keep them alive*

*unpredictable*...to je on. nepředvídatelné ptáče. v čase, kdy jsem nerozumněla absolutně ničemu.

A už toho nechám. Texty, co všechno jsem našla už snad nezajímají ani mě. Hihi. Tak hlavně odvahu a sílu přežít pracovní večer. Už bych fakt měla.

Písnička, o které bych chtěla napsat, že se s ní vracím zpátky v čase. Ve skutečnosti se není kam vracet. Protože ta představa přicházející s ní, nespadá do žádné doby, v které jsem kdy žila. Je to mnohem hlubší. Jako bych mohla žít už dávno předtím, než jsem s tím žitím vlastně začala.
Je to útěk z reality. I když ta je vlastně dost stejná. Jen hodně zvolna mě opouští ten pocit stýskání po něčem, co nikdy nebylo. A to je depresivní.

she knows it all!

7. března 2013 v 23:08 | D^ |  pláč a smích na kolejích


chmm...ani to není depka. je to prostě něco, co dělá moje hlava.

Nevíte, proč se chci sejít s princem? Proč jsem mu napsala, že mu chci ukázat hezkej klub, že by se mu líbil. A proč místo protestů rovnou navrhl volný den?
Třeba jen chci vědět, jak se má. Jen mi to teď vrtá hlavou, proč to dělám, když je to docela určitě špatně. Musím nejdřív vědět, že to nebere tak, jak nemá. Než někam půjdu. Že ano. A nebo to rovnou zrušit. Všechno.
Achjo, chtěla jsem jen toho člověka zase slyšet. Nebyl to blbeček, jen jsem si myslela, že mě nemá dost rád. Třeba neměl. Al to není jeho chyba.
To já jsem zlá.

(ten text je uplně navíc, jen jsem si chtěla uchovat kousek svojí stopadesáté milionté kreslící depky, někde)

...přijde mi to jako dobrá morální opora proti prokrastinaci (protože to slovo už mi začalo vadit). je to jinak. je to vychytralost. :) .


stroj na absurdno

6. března 2013 v 0:22 | D^
Jasně, to jsem celá já. Ostudy mě dohánějí.

Strávila jsem večer v jazz republic s kamarádem. Mám ráda profi hudebníky. Mám ráda obdivovat je. Za bicími (vždy můj objekt zájmu) seděl Stivín. Mladej. Kamarád nakonec konstatoval, že po mě kouká. Milé. I když to bude asi tím, jak jsem ho pozorovala. Z vlastní zkušenosti musím říct, že bubeníci na to prostě nejsou zvyklý.

Atmosféru mi kazila jen přítomnost bývalých spolužáků z architektury. Z tý, co mě vyhodili. Ech. Ale pozdravili. Spíš tak ze zaujetí.

Tak jsem šla domů, celkem brzo. Protože i tak jsem si večer kazila dvěma pracovními hovory. Už to vypadalo, že pojedu kvůli tomu domů, ale ukecala jsem to na ráno. (to asi musim jít spát žejo...).

Před kolejním klubem lidé. Slyším, jak jeden celkem nahlas...hej to je ta co tady tancovala...
ehm, pak nějaké řeči o neexistujících horních svršcích. Sakra. Musela jsem mu vysvětlit, že se tohle slečnám neříká. Že jsou rády, že si to nepamatují. AAAAAAACHJO!

Šla jsem si do koupelny umít obličej. Peeling mi vjemně podnapilé neopatrnosti ukápl na nohu. No a zrovna, když si jí oplachuju tak mi tam vejde kluk. Pobavený.
Smích. (můj)
I když jsem odcházela, musel se mě zeptat čemu se směju a co jsem tam dělala.
jako fakt si oplachuju nohu v umyvadle. punk prostě. vyčisti si zuby kámo


dobrou noc děti, zíta mám perný den
a díky, za každé nove ráno!

A girl doesn't need anyone who doesn't need her.

4. března 2013 v 20:48 | D^ |  pláč a smích na kolejích
Takže jo. Bylo to divný a tak to i divně muselo skončit.

Ačkoliv nemám ráda páteční večery ani víkendy v praze, zůstala jsem na domluvenou oslavu kamarádky. Až na fakt, že se už i mezi nimi cítim nepatřičně, to bylo docela fajn. Přičemž slovo docela má svůj význam - jedině já jsem tam nebyla s mužem (sláva bohu věrnému kamarádovi také bez ženy), navíc jsem se celý večer věnovala tomu nejméně příjemnému z nich a k smrti mě to nudilo. Ale je to nej kamarádka. A zrovna jsem byla ráda, že na mě nezanevřela.
Už o půlnoci jsem byla na mém metru.

Zavlolala jsem Kelly, protože on mě celý týden budil uprostřed noci a měla jsem nutkání udělat to samé. Jenže nespal. A co víc, šel zrovna ven s kmarádama a totálně mě poslal někam.
Jako sorry, já jdu prostě s kámošema.
No já se neposeru, žejo. V pohodě!
Jediná smůla je, že bydlíme 3 minuty od sebe a okolo jedinnýho baru, takže bylo celkem nemožný se nepotkat. Zvlášť když my to máme tak nějak na programu - potkávat se. Tak mě přibrali. Jeden, co už ho znám a docela příjemná slečna. A já taky dost napitá. Pokračování v Madonně a nepředstíraný nezájem.
No co, tak ať si mě třeba vůbec nevšímá. Ulovila jsem si jiný. Hned několik, žejo - nestydím se jich. jenže on takový nečinný, zasmušilý. Co ti je, kamaráde.
Tak teda jo, v opilosti (mojí) jsem si vyslechla, že ta kamarádka, je dávná kamarádka, a že tam je protože jí hrozně chce (on!). Tak jo, upřímnost namístě.
Nechěla jsem to řešit a tak jsem se několika dalšími nechala opít o dost víc. No a co.

Šli jsme domu. Asi mě tam ani moc nechtěli. Teda oni jo. Ta kamarádka dost. Ale kelly....moc ne. Na chvíli jsem přišla, on se trochu uražene schoval do svýho pokoje a nechal nás. Tak jsem se ještě dozvěděla, že už s ní v podstatě spí. Ehm. No...nemohla za to ona. A mě to mělo být jedno. (Omluvila jsem se a odešla jsem s přáník štěstí a krásnýho života.) Nemohli mě v tu chvli mít rádi.

Je to hnusnej pocit, být zneužitá jako hadr na záplatu. Navíc ušitou trochu horkou jehlou.
Třeba jsem si to zasloužila.

Měla jsem výčitky z toho, že jsem mu málem uvěřila.
A mám výčitky z toho, jak jsem trojčila v baru. Tak moc, že jsem se seznámila rovnou s 5ti klukama a všechny jsem jen navnadila a pak odkopla. Ne Ne Ne Ne Ne. A jaký hezký byli. Tse. Ale moje chuť nemít chuť byla (a asi je) mnohem silnější.

Takže jsem to asi všechno udělala špatně.
Můj plán na rekonvalescenci srdce se nezdařil