Hard to say. Hard to say.
Sad to say.
Doufala jsem, že si tím neprojdu. Nechtěla jsem odejít. Měla jsem radost, že odcházím. Hezká noc. Ale co to ráno. Proč se to děje. Proč Proč Proč.
Proč se vždycky všechno děje tak strašně moc najednou.(?).
Bylo dobré, vypsat prvotní emoce hned. Ještě dřív, než jsem měla čas o tom přemýšlet a komplikovat to. Ono je to totiž hrozně jasné. Přímé. A jednoduché.
Jsem zvířátka a prostě se to děje. A je úplně jedno, že jde jen o políbení. Protože když je něco tak krásné, na velikosti nezáleží.
Zřejmě jsou to záchvěvy. Něco, co vám patřilo a ztratilo se to.
A že je toho moc najednou? Ano, zase. Někdy zvolním a neděje se téměř nic. A někdy se zas děje všechno najednou. Vynechala jsem článek o opojení z nových kolejních duší. Spřízněných. Vzniklo to ve středu. A tak přirozeně.
Možná jsem trochu zlobila, ale o to víc jsem byla hodná nakonec. Leží mi v hlavě kluk od umyvadla. Kauza mytí nohy v umyvadle. Jednou jsem se rozhodla a tak se stalo. ve mě to asi přerůstá, ale u něj si nejsem jistá. Když mi psal telefoní číslo na dveře se srdíčkem a love you, tak byl vážně hodně opilý. Ale ráno telefon do školy. Nebo spíš po obědě. Milé. A pak? Omluva za věc na dveřích. Od 8 večer čaj u mě. Já a moji tři zlatí sousedi. O půl jedné v noci procházka na všehrad. Stačilo říct, že mě tam ještě nikdo z podolí nevzal. Bylo nám tam dobře. Sladce. Spousta vzpomínek na Dejvice. Na dejvické noční procházky. Jako by všechno najednou bylo zase správně. A další čaj. Tentokrát zázvorový a jen s ním. A nenucené řeči. Myslela jsem si, že nám bylo dobře. Včera mi napsal, že bylo.
Zajímá mě, kam to vede.







Všechno někam spěje a někam to jednou dospěje. Snad dobrým směrem :)