Pondělky mají dvě varianty. Příliš hektické, nebo příliš neaktivní. Mám dneska tu druhou.
Teda né, že bych neměla co na práci, spíš naopak. Když jsem pro nejisté zdraví a odporný kašel zažehnala myšlenku na den strávený v přednáškové místnosti, mohla jsem něco dělat. Ale nejdřív jsem zmožená a oblečená usnula. Na dvě hodiny. Sbohem. S šátkem na krku. Líp mi nebylo. Čas pro : úkol na stavební fyziku, rešerše na nauku, spočítanou tuhou desku na mechaniku, počítání matiky....jsem prointernotovala. A vesele v tom pokračuju. "Vesele". Už dvě hodiny mi cuká koutek Damn! Možná ale čtení všech těch článků, zpráv a blogů, i Vašich blogů, není ztrácení času. Jen to vě mě poslední dobou vyvolává trochu nešťastné pocity. Ale o tom jindy. Nevím zatím, co cítím.
Občas nevím jak začít. Hlavně když si nejsem jistá. Takže jo, půjdu s ním někam. S princem. S tím, co už není princem. A večer. (jiné možnosti stejně nejsou). A proč to dělám? Protože ve chvíli, kdy mě to napadlo a okamžitě jsem to mailem do práce navrhla (nenápadně, jak jinak), neprotestoval. Navrhl čtvrtek. Neprotestovala jsem. Ani jsem nadšeně nesouhlasila. // Jedinnou sms kterou ode mě dostal od rozchodu byla ta minulý čtvrtek. Jestli je to vůbec dobrý nápad.
Podstatné je ale to, co jsem si uvědomila. Že to všechno bylo především moje špatné období. A že je důležité odpouštět. Ostatním i sobě. Za všechno. Ne jen pro ostatní, ale hlavně pro sebe. Potřebujeme odpustit, abychom mohli být zase šťastní. Klidní. Otevření. Ne jen prázdní, ale schopni být zase naplnění. A bohužel, některé příběhy nás spíš vysávají.
Takže né, nechodím za ním proto, abych mu okamžitě padla kolem krku. Jdu za ním, protože se chci ommluvit. A to neznamená, že to všechno byla moje vina. Spíš potřebuju, aby mě křivky opustily. Aspoň částečně.
To je první z důvodů. K téhle omluvě ho potřebuju. A taky, bez výmluv, chci ho vidět. Je to člověk, kterého mám přece pořád ráda. Nikdy na to nezapomenu. Ať řekl cokoliv. Ať si myslel cokoliv. Asi jsem v každém případě byla já horší (ale až když jsem si to s ním rozmyslela - i když to mě neomlouvá). Ale nechci na sebe zase házet všechen popel, abych se před ním mohla plazit. (kruci, co někteří lidé v sobě mají za moc, že se k tomu snižujeme...i když sami nejsou mig jagger ani pan božský.... /kdokoliv cokoliv - co mě zrovna nenapadá/...co to je za kouzlo?a proč ho nemají Ti praví? - nebo snad ano?)
Chci prostě vědět, jak se má. Slova z něj nevytáhnu. (A kousíček mně se zase na chvilku chce cítit vedle něj jako malá holčička. Jako tak malá, co nic nechápe, ale je jí to odpušťeno, protože je to tak roztomilé...) Na místě už budu muset jednat operativně. Hlavně si musím v mezích zachovat čistou mysl. Třeba si namluvit, že vstávám ráno v 6, abych nepila. Jsem strašně zvědavá, jak se bude chovat. A taky mám strach, že to vyhodnotí jako samozřejmou šanci. To nemám ráda. Jako to dělal H. (kde jemu je konec...musím ho nějak vytáhnout../konec odbočky/..) A strach mám taky z toho, že už ho to ani nenapadne. Jakože nevím, jestli o to stojím, ale vím, že se nechci podruhé letos cítit jako hadr. Jako to udělal Kelly. (Mimochodem zdá se, že kelly a jeho dávná kamarádka terezka...že to nějak dopadne...jeho aktualizace jsem pocitově vylepšily...zapalme facebook ...přeju to jí, jemu ani ne. ale to přejde. doufám.)
Takže z právnického prince chci mít kamaráda. Přítele. když nám to s tou láskou nevyšlo. Možná jsem to moc hnala. Chtěla jsem toho moc a rychle v době, kdy jsem neměla nic. Ani sama sebe. Sebe jsem chtěla zabít a odevzdat jemu. Třeba nám obyčejné přátelství prospěje.
Dovolím si delší příspěvek i s mobilníma fotkama, co jsem našla. Totiž, je to k tématu. když jsempro něj vyráběla dárek ke konci roku. Byl to adventní kalendář místo dárku pod stromeček, protože je to prostě jiné. A ani to nebylo tolik adventní, jako odpočítávání odloučení. (Které se nakonec strhlo v nekonečné...)
Tak vypadal začátek. Vznik malých infantilních "srdíčkových" obálek. Použitý materiál jsou letáčky různých klubů/divadel/akcí, které jsem pobrala na společných vycházkách. Bavilo mě pozorovat, jak netuší, proč si je beru všude :)
No...prototypy. Nakonec byly úplně bez popisků. Líbila se mi víc ta možnost nepředvídatelné volby.
A nakonec do takové zavazovací krabičky. Bylo jich asi 30, všechny naplněné slovy. Převážně úryvky poezie, společně obdivované. Úryvky textů, společně nevědomky prožitých. Úplně to dýchalo. Byl zmatený. Chudák. Hlavně pro ten průvodní dopis....
...jelikož jsem to prostě nemohla nechat jen tak. Na posilněnou jsem si dala dvě piva. Vzala blok a tužku. A začala psát. To všechno, co mmě ke konci trápillo a neuměla jsem s tím bojovat. A neuměla jsem to říct.
Nasdílím poslední, protože obsah je celkově nesdílitelný. Je to vtipné, z pohledu dneška, ale možná trochu nečitelné. (Nedivím se, že mě nepochopil)
"Protože: Možná to není o šťastném konci. Možná je to prostě jen o tom příběhu.
Jako dobrý kafe. Jeho konec je taky smutný."
Tak prosím...bláznům vyčítejte, že blázní...že ano.
Našla jsem i trochu divně a nezajímavě vyfocené kreselní z bloků. Jak on mě trápil. Za to snad vážně ani nemohl.
*tell me where was my fault in lovinng you with my whole heart*
*people you live become ghost inside of you and like this you keep them alive*
*unpredictable*...to je on. nepředvídatelné ptáče. v čase, kdy jsem nerozumněla absolutně ničemu.
A už toho nechám. Texty, co všechno jsem našla už snad nezajímají ani mě. Hihi. Tak hlavně odvahu a sílu přežít pracovní večer. Už bych fakt měla.
Písnička, o které bych chtěla napsat, že se s ní vracím zpátky v čase. Ve skutečnosti se není kam vracet. Protože ta představa přicházející s ní, nespadá do žádné doby, v které jsem kdy žila. Je to mnohem hlubší. Jako bych mohla žít už dávno předtím, než jsem s tím žitím vlastně začala.
Je to útěk z reality. I když ta je vlastně dost stejná. Jen hodně zvolna mě opouští ten pocit stýskání po něčem, co nikdy nebylo. A to je depresivní.
Komentáře
1Someone Invisible | Web | 11. března 2013 v 20:54 | Reagovat
"Možná to není o šťastném konci. Možná je to prostě jen o tom příběhu" Na to nemůžu říct víc, než že je to asi pravda. I když k těmhle věcem nemám moc, co říct. Vlastně asi nic. Jen to, že všechno může někdy skončit moc rychle...A možná znova začít...
2Kačenka | Web | 12. března 2013 v 18:32 | Reagovat
Úžasně kreslíš! :)
Nevim co na to říct, je to skvělý článek.. takový.. oduševnělý? Vím přesně, jak se cítíš.. A někdy je opravdu třeba odpustit, aby se člověku ulevilo. Párkrát jsem to už udělala, ale asi u nesprávných lidí, kteří neměli pocit, že jim je co odpouštět.. Takže zůstali v šuplíčku idiotů, kteří na mě nesmí mluvit. Bohužel.
3Mad Jerk | Web | 13. března 2013 v 19:44 | Reagovat
Vždycky je to o tom příběhu. Otázkou však zůstává, jaký tomu dáš rozměr ty (nebo ten někdo nahoře? nechci věřit na něco jako osud) a jestli tomu uděláš, nebo neuděláš ten šťastnej konec. ;)
Nicméně člověk by se neměl bát omluvit, je to důkaz toho, že mu na tom člověku pořád záleží. Ta doufám, že ti to omlouvání dopadne jak nejlíp jen to půjde.
S odpouštěním mám problémy. Obzvlášť pokud mě o něj nikdo nežádá, nebo pokud vím, že by mi klidně ublížil znovu.
Jaký bude konec těžko hádat dopředu. U vztahů často bývá špatný. Takže opravdu je lepší soustředit se na příběh
"Možná to není o šťastném konci. Možná je to prostě jen o tom příběhu" Na to nemůžu říct víc, než že je to asi pravda. I když k těmhle věcem nemám moc, co říct. Vlastně asi nic. Jen to, že všechno může někdy skončit moc rychle...A možná znova začít...