Duben 2013

V drkotajícím vlaku usínám s letmým úsměvem na cestě domů a hlavou se mihají verše Máje.

22. dubna 2013 v 10:45 | D^ |  pláč a smích na kolejích
Drkotala jsem v pátek odpoledne. Po zatím snad nejnáročnějším týdnu s nejkrásnějším počasím. Hodiny strávené nad učením a písemkami vyvažovali chvíle na kolejní terase. S čajem v ruce a pohledem k nebi. S úsměvem pro moje sousedy. jediný alkohol za týden - sklenička šampaňského s jahodami, jako mini oslava pro souseda, který konečně vyřešil záludný problém ve své diplomce. Jak říkám, nikdy není pozdě na bublinky.

Byla jsem moc unavená a myslela jsem na všechny ty situace z celého týdne. Že jsem to celkem zvládla bez katastrofy. Písemky asi dobré. Muži trochu horší, ale to se taky opraví. Asi nemám náladu vracet k situacím, které zatemnily můj úsměv. A ani nemám náladu přemýšlet o tom, co zase učarovalo Kelly, když mi pak několikrát volal jestli u něj nechci přespat. I když teda má tu novou holku. Nebo jak jsem v podstatě odbývala současně nejmilejšího. A brigádový víkend ve znamení ajťka, který si prostě nedá pokoj a neuzná, že mu nebudu dělat ženu dva, milenku, holku na povídání (že je to složité být vedle něj jako kamarádka a milá společnost když vím, o co mu jde.)

Zapomenem tohle všechno. Hezčí je pondělní natrhaná kytička před kuchyňkou, která do dnes neuvadla. Stále rozkvetlé narcisky. Sluníčko. Ranní kafe na terase. Nádherný víkend s mojí nejmilejší rodinkou. Jak jsme se nasmáli a stokrát přejedli a tolikrát i prošli a povídali....a měli se rádi. A tatínek mi koupil nové střevíčky. A to jsem zase taková drzá princezna.
...okenní kytička ve sklenici od belgického piva .....a krásný večení výlet na Vítkov. s pizzou a pivem

...holčičky nakupijí střevíčky. mám čevené nohávy.
...a takhle to dopadá, když má chlap doma 4 holky. moje cvočkové střevíčky

jsem musela v sobotu zavolat sama. Nejsem si teď moc jistá, co hrajem za hru. On se hodně učí na státnice, to jo. Taky si myslím, že neví, jestli u mě má šance na nějakou jistotu. Zároveň chce, abych si nebyla já tak jistá. Je to takové jiskření, celkem příjemné, ale někdy z něj mám strach. Často mluví o tom, že se asi neuvidíme, když teď už nemusí do školy. A jak já budu ještě dlouho dlouho studovat, zatímco on...prostě všechno. Rodina, práce, děti, vrásky. A já na koleji. Možná si předem neuvědomil, jak moc mě to vezme. Když to řekl, propadlo mi srdce pod židli. Sama jsem to nevěděla, že to bude tak silé. Ale vím, že na to často myslím. skoropořád. Že už teď jsem strará, že to bude mnohem horší a co s tím. Asi nic. A vlastně ani nevím, co tím myslel. Vtipkoval. Ale nepřijde mi, že by někdy dělal něco jen tak. Je to takový psycholg - amatér. A musím uznat, že umí lidi vážně dobře odhadnout. Že se neostýchá mluvit s nimi a nejspíš z nich i dostane co potřebuje.
Asi to nebude jednoduché. A to je jedině dobře.

Často si vzpomenu na jeden večer, kdy jsme se znali něco přes týden. Měli za sebou společnou noc v baru a jedno celonoční povídání. Noční procházky a spoustu čajů. ten večer nás bylo asi deset v pokoji u holek na druhém konci chodby. My dva a ještě jeden soused jsme jedinní nepili nic. Povídalijsme si na Kláry posteli o všem a o ničem. Hodně o škole souseda, který je z toho nějak na dně. Zrozna, když mi rozmlouvali jakékoliv schůzky s mormonskými misionáři řekl takovou věc. Přišlo mi že ani nechtěl, že mu to prostě ujelo. Vyhrožovali mi, že to klidně můžou být nějací úchyláci a chtít mě zneužít a zabít (no, možná to prostě byl špatný nápad). Řešili jsme, jestli by mi pomohli. Řekl: "vždyť já už teď za tebe i dýchám". Probodl mě podledem. To asi umí dobře. Pak je sklopil a zamluvili jsme to. V ten den to asi nic neznamenalo. I tak mluvíme pořád dost otevřeně. Jen mi to trochu vrtá hlavou. Chtěla bych ho poznat víc. A chybí mi, když tady teď není.

Dneska jsem ale kvůli Praze vstala v 5 a šla na vlak. O půl osmé na koleji. A v 8 už bežící. NA vyšehrad. Je málo věcí tak krásných, jako proběhnout se ráno na slunci, na tak krásném místě.

Mám vás v krvi rozpuštěné.

17. dubna 2013 v 0:39 | D^ |  pláč a smích na kolejích

pondělí

Odhodlání na další?

Možná tak odhodlání napsat o tom. Víc moc ne. Zřejmě je to zase tady. Bylo mi krásně a byla jsem happy. TEĎ to přestalo. Šestnáctý duben, půl jedné ráno. Jsem zmatená. Opět. A definitivně.

Je úplně nejvíc jasný, že chlapi mi nedělaj dobře. Ty kolem mě. Nejdřív mě baví, jak mě poblázní. A pak jim nerozumím. Mám strach z vastní špatnosti.

úterý

Všechno je to o změně. Ty věci kolem mě nepotřebují řád, oni se jen potřebují neustále měnit, abych o nich nemusela tolik přemýšlet ale naopak - žít je. Řešit je v reálném čase.

Ale co že se vlastně stalo. Ponožky sice střídám častěji, ale přece jenom to zmatení je opodstatněné. Kluk od umyvadla. Dala jsem mu tady ošklivý krycí jméno. Budu ho muset za něco vyměnit.
Co třeba ? Asi odpovídající. Protože to vypadá, že jsem čím dál tím víc zaujatá. I když je na mě až moc hodný a až moc mi rozumí a vůbec mi nevadí, když tady prosedí celý den. Když se mě ptá co mi chybí. Když mi nabízí, že uvaří. Že sežene někoho, kdo mi pomůže se školou. Že mě vezme ven. Že dojde pro víno. Když si chce přehrát k sobě mojí hudbu. A učí se tady, když já musim taky. A vůbec, pokaždé když přijde dostanu sladkou pusu beze slova. V přítomnosti mých kamarádů se chová přirozeně a hned se začlení. Je ze stejně bezproblémové rodiny a má jí rád. Lidi ho mají rádi. Na nic se mě neptá, ale nechá mě hodiny mluvit a mluvit. Se zaujetím poslouchá. Oplácí radami, které nejsou ploché. ........... Možná přestanu, o tom asi bude ještě dost. ....Jo a volá mi! Do školy. Zatím každý den. Vždycky na oko něco domlouvá, hihi. Ale po tom, co mi princ nezavolal pokud jsem to já neudělala a pak mi ještě vyčetl, že mu nezavolám....jsem příjemně překvapená.

Jenže ho poslední dva dny vyhazuju z pokoje. Mám spoustu práce a když je tady tak na něj musím koukat a povídat si. Nezvládám se soustředit. On to respektuje. Pak mě najde na balkoně s klukama.
Dneska jsem ho taky odmítla. Jen půl hodiny. Ale zavolal Kelly. Heh. Jasně, mluvili jsme spolu už v pátek v noci po párty - ale! Chtěl mě na chvíli k sobě, na čaj. Po cestě z práce. Žádné vedlejší úmysly. Smutnější hlas. Šla jsem. Uvařil mi čaj. A povídal. Hodinu v kuse. O ničem a o všem. Bledý únavou. Moc práce. Divná nová holka. - Věřila bych, že po tom všem, až to nebylo hezký, mu budu dělat vrbu? Chmm.

Doprovodil mě domů. Pak ve zprávě poděkoval. Zvláštní. A milé. Došlo mi, jak jsem ho pochopila. Že a´t se dělo cokoliv, je to taky jen člověk, ktrýho trápí vztah, který mu kdysi nevyšel. Že nosí hlubokej smutek. A že tady taky neni šťastnej a doufá, že bude.

Jen nesmím být na odměřená. Konec.



PŘITAHOVANÁ JAKO NOČNÍ MOTÝL K ZÁŘI

8. dubna 2013 v 17:53 | D^ |  NA TÉMA...
Příliš málo si uvědomujeme, že to, co na nás nejvíc působí je právě to, co nedokážeme ovlivnit. Nikdy to není celá pravda, že život nám leží v rukách. Třeba jen hrozně moc vhveme, aby už to bylo vyřešené. Hotové. Pryč. Abychom se nemuseli pořád trápit a čekat, jak to dopadne. Nemáme čas uvěřit, že to není jen v nás. Že jsme tolik ovlivnitelní. Tím vším. Co se děje. Okolo nás.

Internetový otisky mojí duše

6. dubna 2013 v 21:19 | D^ |  pláč a smích na kolejích
Mám spoustu diářů. Diáře na roky, které už minuly. A diáře bez roků. Schovávám je pro případ, že by se dělo něco většího. Něco, co by si zasloužilo starej dobrej papír. A ne jen tyhle nicotný internetový otisky mojí duše.

Připadám si hrozně povrchní tím vším, co dělám. Cítím se být někým jiným než tím, kým se zdám být. Prostě moc komplikovaná. Stav, kdy vlastní komplikovanost omezuje mne samotnou. Nevyznám se v sobě. A ostatní tím pádem vůbec. Ze všeho nejhorší jsou pak ti, co mají dojem, že mi naprosto rozumí. (Přičemž bych z takové množiny měla vyjmout všechny čtenáře, protože navzdory všemu skrývání je tohle asi nejvěrnější já. Ne proto, že bych se obávala ho vyslovit nahlas, v reálném čase a reálné osobě. Ale proto, že si nikdy nejsem dost jistá, jestli je to pochopitelné. Spíš naopak, že.)

Tak například úplně základní věc. Ze všeho nejraději mám lidi a mluvit s nimi. Poznávat je a rozpitvávat ve své hlavě jejich osobnosti. Obohacovat se jimi. Jejich příběhy, povahami, zkušenostmi… a úsměvy. A ze všeho na světě mě trápí, jak jinak, než zase lidi. Dokáží mě tolik ovlivnit! Naštvat, rozbrečet, rozptýlit. Vůbec nemám ráda, když mi někteří okolo-žijící připadají jednoduchý. Hloupý. A nicotný. A není to nezájem, co k nim pociťuji. Je to nechuť. Vztek. Je to intenzivní, což je špatné. A divné. Vztek mám pak hlavně na sebe, že tohle dokážu cítit. Někdy mám pocit, jako by ke mně moje tělo mluvilo, zatímco mě se to vůbec netýká. Nepřipouštím si to. Je to oddělené. (Proč se to tenhle týden stalo dvakrát? Třikrát?)

Kolejní.
Kolejní chodbová přátelství se utužují. V pondělí jsme si klidně povídali nad mým beránkem a kapkou alkoholu. V úterý jsem dostala velikonoční vajíčko, zrušila naplánované společné vaření v kuchyňce. Ve středu jsem totálně posrala matiku, přečetla na doorbooku zprávu od Lukyho z pokoje naproti kuchyňce (chtěl by večeři ve dvou, doráží), ale taky zorganizovala větší skupinu na pivo. Kauza noha v umyvadle (KaNvU) samozřejmě šel, Koudy ne. Ale i nové tváře. Luky moc pil se svým spolubydlícím, nevhodnost přidávat se ke střízlivcům. Pivo v čajovně je fajn, nekouří se tam. Jenže to málo odfiltrovalo přetlak. KaNvU je vždy blízko, protancovali jsme Madonnu až do zavíračky. Baví mě, že to semnou někdo hraje. Nikdo tam nebyl a hráli celkem fajn. Žádný disco trisco. Luky taky došel. Se spolubydlícím V. Ale jemu se očividně nelíbí přítomnost jinýho samce, heh. Zdá se mi. Je to hezkej kluk, to jo. Popravdě by se ke mně asi víc hodil. V mý představě před pár lety. Je to takovej rockovej chlapeček, je vysokej (to neznamená, že já taky - vůbec ne, naopak) a docela vtipnej svojí opilostí. Ale připadá mi, že patří do pytle "využít". To znamená, že tady vůbec nejde o mě. A moc se zatím neosmělil. Dřív jsem si myslela, že je divnej, protože vždycky koukal do kuchyňky když jsem tam byla a pak šel teprve on. Jakoby čekal, až odejdu. Zpětně si uvědomuju, že asi prostě jen tak koukal. A že ten vzkaz na dveřích chtěl asi odvahu, protože musel bejt za střízliva. Telefonní číslo od KaNvU bylo z opilosti. Ale lež to taky nebyla. To si taky zaslouží vysvětlení.

Protože tancovat do zavíračky znamená hlubokou noc. A nedopité pivo, takže velmi obratně pronesené (mnou) domů (o pár metrů dál). Sklenička jako suvenýr. Pivo se dopíjí u mě. Přespal tam. Teda přespal…tak taky jsme spali - jenže. Podstatná informace. Mluvení. Spousta mluvení. Sice objetí, ale povídání (žádná intenzivní blízkost, dýchání, pot). Nechtěla jsem to kazit. A ani pod vlivem jsem to neudělala. Jsem ráda. Stočtyřicetšest dní povídání? Já nevím. Ráno jsme se rozešli jen s domluveným večerem. Divadlo, možná. Nechodí a šel by rád.
Jenže moje škola byla dlouhá a únava tomu přímo úměrná. Takže nakonec film. Samotáři - jak obvyklé. S každým mužem koukám na Samotáře? (weird) Zkoušeli jsme bodyshot (neznáte? - sůl na ucho, citron mezi rty, tequila do pupíku...? http://www.youtube.com/watch?v=SJ6pEV_qHg8) . Jenže místo tequily domácí slivovice (ne moje). Takže fuj. Ale sranda. Lochtavé a chlípné. Ale taky spontánní. Stejně jako nápad na výlet na samotářskou zeď. Koudy nás vyrušil - nebylo z čeho. Zato mě krmil melounem a bylo nám dobře. Dokoukali jsme to ve třech. Plus spoustu otázek, co jsme včera dělali. Kapka zvědavosti mísená s žárlivostí. Ne kvůli mně, spíš kvůli kamarádovi. Ale zatím do toho moc nevidím. Oba jsou něčím dobrý. A mám je ráda. Nápad na výlet na zeď nebyl plácnutí do vody. We were there! Noční procházka. Od hradu až do Podolí pěšky domů. Karlův most za hluboké noci. A sebou čaj v termosce. Jako suvenýr dlažební kostka z hromady ve Vlašský ulici. Jako zážitek vandalský podpis na zdi. Doma už jen vyrýt datum do kamene. Pustit jednou hello lucky boy a říše snů. Každý sám. Už toho i na nás bylo dost.

Sobota ve jménu smsky o splněném ultimátu. Moc dlouhý příběh by vedl k vysvětlení, proč se shání hrníček (nebo něco) s mým jménem. Není to tak snadné, nebývá to. Tak jsem trochu zvědavá. Trochu hodně. Jakou alternativou to vyřešil. Proč to dělá. A jaký tomu dá rozměr. Dárek - vtip, radost nebo podtext?

Celý týden jsem prožila docela intenzivně. Pozitivně i negativně. Prostě to tak teď bývá. Není to velkou snahou. Jen tím mottem současného bytí :

Kdo jde na bál, musí tančit.


Moje oči toulavý, ráno vběhnou do trávy.

2. dubna 2013 v 1:17 | D^ |  pláč a smích na kolejích
Nechtěla jsem o tom psát už teď. Ale nejde to vydržet.

Kdyby nebyla myšlenka, nebyl by čin. A nebyla by radost, kdyby myšlenky netlačili nás činy urychlit.
> vysvětlení: Mohla jsem zítra brzo vstát a jet do prahy až ráno (i když bych se dostala trochu do časový presu). Ale mohla jsem. Jenže já jsem se těšila. Těšila jsem se na svý chodbový kamarády. Těšila jsem se, že bychom se mohli vidět. Že bych ho mohla vidět. Kauza noha v umyvade pořád nedostala své krycí jméno. Škoda, zrovna když je to tak miloučké (promiňte mi to slovo). Krycí jméno jako je Kelly. Kelly taky ještě volá. A celý den mi zas píše princ. Asi proto. že odpovídám. Jenže to je jen...jen tak navíc. Mám je ráda, protože jsou částí mě. A vždycky budou, to už je prostě nevyhnutelné. Nesmazatelné. Stejně jako kluk z vlaku. Taky píše. Nepíší proto, že bych mbyla pro ně jediná v širokém okolí. Ba právě naopak. Baví je pozitivní energie. Často se o tom někdo zmíní. Jen to ten obyčejný upřímný a bezděčný úsměv. Který nevnímám. A přesto je to To, co můžem dát každému. A nestojí nás to vůbec nic. A ani za to nic nemusíme získat.

Vy víte, že jsem hrozně rozlítaná ve svých pocitech. A právě to, že mi někdo úsměv vrátí, mě vrací zpět. Ale, bohužel, je to z mé strany velmi často přetvářka. Hlavně tím, jak se sama se sebou můžu začít cítit nešťastně. Možná, že mě ty bezděčně rozdané úsměvy naučil on. Možná. Možná za to nemohl tolik on, jako ten čas s ním strávený (nebo spíš nestrávený), ve kterém jsem si uvědomila spoustu věcí. A nejvíc to, že si toho musím ještě spoustu promyslet a uvědomit.

A tak jsem se musela změnit. Už pár týdnů zpět jsem se snažila zbavit vrány. Chci být někdo jiný, ale nedokážu to. A ani se nedokážu změnit v nic pozitivnějšího, než je moje umírající vrána, kterou nikdo neslyší.
A tak jsem fake. Fake, co nikoho netrápí, protože mu nerozumí. Až se naučim netrápit sebe, bude svět ideální. Každopádně vím, že to může být i cesta bez pozitivního cíle.
Jde hlavně o to, že mi to dost pomohlo. Nedusit to v sobě, ale poslat to papíru. Jak zpívá písnička: "If I get it all down on paper, it's no longer inside of me"