6. dubna 2013 v 21:19 | D^
|
Mám spoustu diářů. Diáře na roky, které už minuly. A diáře bez roků. Schovávám je pro případ, že by se dělo něco většího. Něco, co by si zasloužilo starej dobrej papír. A ne jen tyhle nicotný internetový otisky mojí duše.
Připadám si hrozně povrchní tím vším, co dělám. Cítím se být někým jiným než tím, kým se zdám být. Prostě moc komplikovaná. Stav, kdy vlastní komplikovanost omezuje mne samotnou. Nevyznám se v sobě. A ostatní tím pádem vůbec. Ze všeho nejhorší jsou pak ti, co mají dojem, že mi naprosto rozumí. (Přičemž bych z takové množiny měla vyjmout všechny čtenáře, protože navzdory všemu skrývání je tohle asi nejvěrnější já. Ne proto, že bych se obávala ho vyslovit nahlas, v reálném čase a reálné osobě. Ale proto, že si nikdy nejsem dost jistá, jestli je to pochopitelné. Spíš naopak, že.)
Tak například úplně základní věc. Ze všeho nejraději mám lidi a mluvit s nimi. Poznávat je a rozpitvávat ve své hlavě jejich osobnosti. Obohacovat se jimi. Jejich příběhy, povahami, zkušenostmi… a úsměvy. A ze všeho na světě mě trápí, jak jinak, než zase lidi. Dokáží mě tolik ovlivnit! Naštvat, rozbrečet, rozptýlit. Vůbec nemám ráda, když mi někteří okolo-žijící připadají jednoduchý. Hloupý. A nicotný. A není to nezájem, co k nim pociťuji. Je to nechuť. Vztek. Je to intenzivní, což je špatné. A divné. Vztek mám pak hlavně na sebe, že tohle dokážu cítit. Někdy mám pocit, jako by ke mně moje tělo mluvilo, zatímco mě se to vůbec netýká. Nepřipouštím si to. Je to oddělené. (Proč se to tenhle týden stalo dvakrát? Třikrát?)
Kolejní.
Kolejní chodbová přátelství se utužují. V pondělí jsme si klidně povídali nad mým beránkem a kapkou alkoholu. V úterý jsem dostala velikonoční vajíčko, zrušila naplánované společné vaření v kuchyňce. Ve středu jsem totálně posrala matiku, přečetla na doorbooku zprávu od Lukyho z pokoje naproti kuchyňce (chtěl by večeři ve dvou, doráží), ale taky zorganizovala větší skupinu na pivo. Kauza noha v umyvadle (KaNvU) samozřejmě šel, Koudy ne. Ale i nové tváře. Luky moc pil se svým spolubydlícím, nevhodnost přidávat se ke střízlivcům. Pivo v čajovně je fajn, nekouří se tam. Jenže to málo odfiltrovalo přetlak. KaNvU je vždy blízko, protancovali jsme Madonnu až do zavíračky. Baví mě, že to semnou někdo hraje. Nikdo tam nebyl a hráli celkem fajn. Žádný disco trisco. Luky taky došel. Se spolubydlícím V. Ale jemu se očividně nelíbí přítomnost jinýho samce, heh. Zdá se mi. Je to hezkej kluk, to jo. Popravdě by se ke mně asi víc hodil. V mý představě před pár lety. Je to takovej rockovej chlapeček, je vysokej (to neznamená, že já taky - vůbec ne, naopak) a docela vtipnej svojí opilostí. Ale připadá mi, že patří do pytle "využít". To znamená, že tady vůbec nejde o mě. A moc se zatím neosmělil. Dřív jsem si myslela, že je divnej, protože vždycky koukal do kuchyňky když jsem tam byla a pak šel teprve on. Jakoby čekal, až odejdu. Zpětně si uvědomuju, že asi prostě jen tak koukal. A že ten vzkaz na dveřích chtěl asi odvahu, protože musel bejt za střízliva. Telefonní číslo od KaNvU bylo z opilosti. Ale lež to taky nebyla. To si taky zaslouží vysvětlení.
Protože tancovat do zavíračky znamená hlubokou noc. A nedopité pivo, takže velmi obratně pronesené (mnou) domů (o pár metrů dál). Sklenička jako suvenýr. Pivo se dopíjí u mě. Přespal tam. Teda přespal…tak taky jsme spali - jenže. Podstatná informace. Mluvení. Spousta mluvení. Sice objetí, ale povídání (žádná intenzivní blízkost, dýchání, pot). Nechtěla jsem to kazit. A ani pod vlivem jsem to neudělala. Jsem ráda. Stočtyřicetšest dní povídání? Já nevím. Ráno jsme se rozešli jen s domluveným večerem. Divadlo, možná. Nechodí a šel by rád.
Jenže moje škola byla dlouhá a únava tomu přímo úměrná. Takže nakonec film.
Samotáři - jak obvyklé. S každým mužem koukám na Samotáře? (
weird) Zkoušeli jsme
bodyshot (neznáte? - sůl na ucho, citron mezi rty, tequila do pupíku...?
http://www.youtube.com/watch?v=SJ6pEV_qHg8) . Jenže místo tequily domácí slivovice (ne moje). Takže fuj. Ale sranda. Lochtavé a chlípné. Ale taky spontánní. Stejně jako nápad na výlet na samotářskou zeď. Koudy nás vyrušil - nebylo z čeho. Zato mě krmil melounem a bylo nám dobře. Dokoukali jsme to ve třech. Plus spoustu otázek, co jsme včera dělali. Kapka zvědavosti mísená s žárlivostí. Ne kvůli mně, spíš kvůli kamarádovi. Ale zatím do toho moc nevidím. Oba jsou něčím dobrý. A mám je ráda. Nápad na výlet na zeď nebyl plácnutí do vody.
We were there! Noční procházka. Od hradu až do Podolí pěšky domů. Karlův most za hluboké noci. A sebou čaj v termosce. Jako suvenýr dlažební kostka z hromady ve Vlašský ulici. Jako zážitek vandalský podpis na zdi. Doma už jen vyrýt datum do kamene. Pustit jednou hello lucky boy a říše snů. Každý sám. Už toho i na nás bylo dost.

Sobota ve jménu smsky o splněném ultimátu. Moc dlouhý příběh by vedl k vysvětlení, proč se shání hrníček (nebo něco) s mým jménem. Není to tak snadné, nebývá to. Tak jsem trochu zvědavá. Trochu hodně. Jakou alternativou to vyřešil. Proč to dělá. A jaký tomu dá rozměr. Dárek - vtip, radost nebo podtext?
Celý týden jsem prožila docela intenzivně. Pozitivně i negativně. Prostě to tak teď bývá. Není to velkou snahou. Jen tím mottem současného bytí :
Kdo jde na bál, musí tančit.
Ty jo... Ty lidi a vztahy a tak, to je pěkně zamotané. Nebo se v tom jen nedokážu dost zorientovat...
Což by bylo pro mě typické...
I když bychom se tam asi stejně nenašly... Doufám, že se tam dokážu najít s přáteli, když každý dorazí jindy...
Samotářská zeď?
No, nakonec to je ta angína, díky bohu
A Džbán... Hm, náhodná i "náhodná" setkání jsou fajn