
Moje oči toulavý, ráno vběhnou do trávy.
2. dubna 2013 v 1:17 | D^ | pláč a smích na kolejích
Komentáře
Já vždycky všechno hodím na papír. A ten pak spálím.
Můj úsměv na tváři byl tak dlouho maskou, až se stal skutečností. Možná.
Rozlítanost pocitů. U mě s tím souvisí zmatenost. Velká.
A mimochodem. Líbí se mi to. Ten papír...
Perfektní obrázek!
Chtěla bych víc projevovat svý dobrý vlastnosti a těch špatných se zbavit :) A hlavně přestat s myšlenkovou sebedestrukcí, jenže nevím jak vlastně.
Mimochodem mě všichni nesnáší :) Kolegové. Protože se na ně nesměju, nebavím se s nima o blbostech, netrávím pracovní dobu na fb, nemám ráda řvoucí rádio, často si stěžuju a chci mít všechno hotový.
Lidi na koncertech mě mají rádi. Protože jsem šťastná, milá, směju se a jsem přátelská a v pohodě.
A pořád jsem jedna tatáž osoba. Zvláštní.
[3]: [4]: Taky nevím, jak ukončit sebedestrukci. Jestli to vůbec jde.
A možná, že ty to děláš líp. Být dvakrát. ta stejná, ale jinak. Možná tě to víc potěší. Kdybych se nad tím víc zamyslela, tak já jsem taky dvakrát, akorát to nedokážu střídat. Střídá se to samo. Manic Panic Depressed. O tom napíšu dál
Ničí mě, že neumím odpočívat. Pořád se do něčeho nutím a když si dovolím flákat, tak si pořád vyčítám, že jestli chci něčeho dosáhnout, tak musím být co k čemu, atd. atd. atd. Pořád v tý hlavě víří ošklivosti.
No ono se to střídá samo. Jenže někdy to střídám alkoholem, když to potřebuju vystřídat já a když se mi zdá, že tý deprese už bylo moc :) Hodně je to všechno ovlivněný tím do čeho se nutím a do čeho se dokážu nutit. Někdy si říkám, jestli vůbec nějaká dobrá nálada (nealkoholová) je přirozená nebo jsou všechny z mého donucení
Aktuální články
- Lehoučké křehké dobro.
- I found something worth waking up for.
- Navždy, to je ironie, kterou nepohřbíme.
- opustit všechny zatvrzelý role u modrý zdi s vesmírem
- Byla to opuštěnost, která způsobila válku.
- Za večer můžete slyšet i třicet skvělejch názvů článků a stejně si je nezapamatujete.
- To nech na potom!
- Oživení smyslů zbavení
- S jednou nohou přišitou ke vzpomínkám.
- I try to be positive, you're a fighter, so fight, wake up and live







Kdo v dnešní době není "fake"? Mí rádoby kamarádi na mně mají rádi ten milej úsměv, se kterým mě každý ráno vidí, ale kdo ví, co se schovává pod tím úsměvem? Že každej den chodím domů ze školy, hodím batoh do kouta,zalezu do postele a chce se mi brečet, něco rozbít a litovat se. A vím, že to je špatný, hodně špatný.
Taky bych chtěla, aby mi někdo někdy napsal, nebo si se mnou popovídal upřímně, ne jen proto, aby ze mě "vysál" všechnu tu energii..Štve mě to, ale co s tím?
Co máš v plánu dělat se svým trápením sebe sama?