close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Moje oči toulavý, ráno vběhnou do trávy.

2. dubna 2013 v 1:17 | D^ |  pláč a smích na kolejích
Nechtěla jsem o tom psát už teď. Ale nejde to vydržet.

Kdyby nebyla myšlenka, nebyl by čin. A nebyla by radost, kdyby myšlenky netlačili nás činy urychlit.
> vysvětlení: Mohla jsem zítra brzo vstát a jet do prahy až ráno (i když bych se dostala trochu do časový presu). Ale mohla jsem. Jenže já jsem se těšila. Těšila jsem se na svý chodbový kamarády. Těšila jsem se, že bychom se mohli vidět. Že bych ho mohla vidět. Kauza noha v umyvade pořád nedostala své krycí jméno. Škoda, zrovna když je to tak miloučké (promiňte mi to slovo). Krycí jméno jako je Kelly. Kelly taky ještě volá. A celý den mi zas píše princ. Asi proto. že odpovídám. Jenže to je jen...jen tak navíc. Mám je ráda, protože jsou částí mě. A vždycky budou, to už je prostě nevyhnutelné. Nesmazatelné. Stejně jako kluk z vlaku. Taky píše. Nepíší proto, že bych mbyla pro ně jediná v širokém okolí. Ba právě naopak. Baví je pozitivní energie. Často se o tom někdo zmíní. Jen to ten obyčejný upřímný a bezděčný úsměv. Který nevnímám. A přesto je to To, co můžem dát každému. A nestojí nás to vůbec nic. A ani za to nic nemusíme získat.

Vy víte, že jsem hrozně rozlítaná ve svých pocitech. A právě to, že mi někdo úsměv vrátí, mě vrací zpět. Ale, bohužel, je to z mé strany velmi často přetvářka. Hlavně tím, jak se sama se sebou můžu začít cítit nešťastně. Možná, že mě ty bezděčně rozdané úsměvy naučil on. Možná. Možná za to nemohl tolik on, jako ten čas s ním strávený (nebo spíš nestrávený), ve kterém jsem si uvědomila spoustu věcí. A nejvíc to, že si toho musím ještě spoustu promyslet a uvědomit.

A tak jsem se musela změnit. Už pár týdnů zpět jsem se snažila zbavit vrány. Chci být někdo jiný, ale nedokážu to. A ani se nedokážu změnit v nic pozitivnějšího, než je moje umírající vrána, kterou nikdo neslyší.
A tak jsem fake. Fake, co nikoho netrápí, protože mu nerozumí. Až se naučim netrápit sebe, bude svět ideální. Každopádně vím, že to může být i cesta bez pozitivního cíle.
Jde hlavně o to, že mi to dost pomohlo. Nedusit to v sobě, ale poslat to papíru. Jak zpívá písnička: "If I get it all down on paper, it's no longer inside of me"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mad Jerk Mad Jerk | Web | 2. dubna 2013 v 17:38 | Reagovat

Kdo v dnešní době není "fake"? Mí rádoby kamarádi na mně mají rádi ten milej úsměv, se kterým mě každý ráno vidí, ale kdo ví, co se schovává pod tím  úsměvem? Že každej den chodím domů ze školy, hodím batoh do kouta,zalezu do postele a chce se mi brečet, něco rozbít a litovat se. A vím, že to je špatný, hodně špatný.

Taky bych chtěla, aby mi někdo někdy napsal, nebo si se mnou popovídal upřímně, ne jen proto, aby ze mě "vysál" všechnu tu energii..Štve mě to, ale co s tím?

Co máš v plánu dělat se svým trápením sebe sama?

2 Someone Invisible Someone Invisible | Web | 2. dubna 2013 v 21:41 | Reagovat

Já vždycky všechno hodím na papír. A ten pak spálím. :D
Můj úsměv na tváři byl tak dlouho maskou, až se stal skutečností. Možná.
Rozlítanost pocitů. U mě s tím souvisí zmatenost. Velká.
A mimochodem. Líbí se mi to. Ten papír...

3 bludickka bludickka | E-mail | Web | 3. dubna 2013 v 14:48 | Reagovat

Perfektní obrázek!
Chtěla bych víc projevovat svý dobrý vlastnosti a těch špatných se zbavit :) A hlavně přestat s myšlenkovou sebedestrukcí, jenže nevím jak vlastně.

4 bludickka bludickka | E-mail | Web | 3. dubna 2013 v 14:51 | Reagovat

Mimochodem mě všichni nesnáší :) Kolegové. Protože se na ně nesměju, nebavím se s nima o blbostech, netrávím pracovní dobu na fb, nemám ráda řvoucí rádio, často si stěžuju a chci mít všechno hotový.
Lidi na koncertech mě mají rádi. Protože jsem šťastná, milá, směju se a jsem přátelská a v pohodě.
A pořád jsem jedna tatáž osoba. Zvláštní.

5 doDina doDina | E-mail | Web | 3. dubna 2013 v 15:01 | Reagovat

[3]: [4]: Taky nevím, jak ukončit sebedestrukci. Jestli to vůbec jde.
A možná, že ty to děláš líp. Být dvakrát. ta stejná, ale jinak. Možná tě to víc potěší. Kdybych se nad tím víc zamyslela, tak já jsem taky dvakrát, akorát to nedokážu střídat. Střídá se to samo. Manic Panic Depressed. O tom napíšu dál

6 bludickka bludickka | E-mail | Web | 3. dubna 2013 v 16:58 | Reagovat

Ničí mě, že neumím odpočívat. Pořád se do něčeho nutím a když si dovolím flákat, tak si pořád vyčítám, že jestli chci něčeho dosáhnout, tak musím být co k čemu, atd. atd. atd. Pořád v tý hlavě víří ošklivosti.
No ono se to střídá samo. Jenže někdy to střídám alkoholem, když to potřebuju vystřídat já a když se mi zdá, že tý deprese už bylo moc :) Hodně je to všechno ovlivněný tím do čeho se nutím a do čeho se dokážu nutit. Někdy si říkám, jestli vůbec nějaká dobrá nálada (nealkoholová) je přirozená nebo jsou všechny z mého donucení

7 wistful-girl wistful-girl | Web | 4. dubna 2013 v 17:03 | Reagovat

Neuvěřitelný jak píšeš.. Jak dokážeš napsat a vyjádřit své pocity! O_O .. Smekám, jsi parádní :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama