Květen 2013

Náhrobkem já ho přikryji.

17. května 2013 v 16:45 | D^ |  pláč a smích na kolejích
"Budoucí čas?! - Zítřejší den?! -
Co přes něj dál, pouhý to sen,
či spaní je bez snění?
Snad spaní je i život ten,
jenž žiji teď; a příští den
jen v jiný sen se změní?
Či po čem tady toužil jsem,
a co neměla šírá zem,
zítřejší den mi zjeví?
kdo ví? - Ach žádný neví -"

(Chci jen říct, že pokud zatracujete poesii jen proto, že není dost cool, super a takový ty divný slova, tak je to hloupé. V Máji je neskutečná krása. Ani nevím, proč mě tak pohlcuje. Ale s těmi verši cítím, že cítím. Vznášim se do nebes a klesám zase zpět v potoky slz. Zvláštní je ta moc.)


Jenže něco se děje.
Nevím, jestli bych o tom měla psát. Poslední dobou mám pocit, že je to stejné, jako bych to křičela na všechny okolo. Tak hlasitě a histericky, že se každý otočí. A zašklebí.
Budu Vám stejně jako sama sobě připadat jako hašteřivá puberťačka. Nejdřív nesměle básním o nějakém panu dokonalém a pak chci psát o tom, jak zase utíkám. (Dokonalý není božský, vidíte doufám ten rozdíl. Dokonalý je prostě jen dokonalý, zatímco božský vůbec dokonalý být nemusí. Jasné?) Stalo se to náhle a zmateně. V mé hlavě, ne veřejně. Ještě jsem neutekla. Protože je kruci tak pozorný. .. Ale už to samotné "ještě" je na mě nějako moc vážné slovo. Skoro nemluvím, abych nebyla protivná. Protože věřím, že je to jen náladička a stresík a že to celé přejde.

Takže jak to vlastně je.
Zrovna teď tak, že zatímco já se tady potím nad odevzdávkou projektu do školy, spí v mojí posteli. Teda ne, že by tady normálně nespával. Teda on asi myslí v naší posteli. // ...Ehm. Nebudu se snažit se teď tvářit jinak. Budu okázale a narovinu protivná. Zjištuju, že asi nemám ráda, když se mi někdo takhle rychle nastěhuje do života. Třebaže jsem se po dneštím hovoru po telefonu s ním rozhodla, že si dám pár facek a budu milá, moc dlouho mi to nevydrželo. Zarytě to skrývám very busy stylem. Myslim, že to funguje. Neni nepříjemnej sám o sobě. První, co mi řekl, když jsem dorazila na kolej bylo jdem na pizzu? (Nešli jsme, dohrával se hokej...) Jenže to bych nebyla já, abych si v průběhu večera nevnutila myšlenku, že jen stejně měl hlad. Kdyby mi chtěl přece udělat radost tak utrhne sedmikrásku pod oknem, ne? (Proč jsou tak natvrdlí. Vždyť je to tak snadné.) A i když jsem měla moc práce, docela bych šla. Za prvý jsem celý den nejedla (kromě kafe). Za druhý jsem byla zase vystrojená, že to stálo za ukazování. (Asi se měnim v blbku, nebo co. Né snad ne. Achjo. Dirty punk se u mě nedožil slávy. Slečinka, och och.) (Jóó počkejte, já vlastně jsem blbka, veřejně tu řeším svůj vztah s tím za mnou.) Smutné.

Ano, smutek.
Pravda je, že nevím co mám dělat. Říkám si, do čeho ses to uvrtala, děvče. Nechci se zvovu pořezat na duši. Bojím se, že bych to už neunesla. A taky nechci trápit jeho. Je na mě hodnej. A je ze mě hotovej. ---- Evidentně se budu hledat ještě dlouho.

A co mi vadí, nevíte?
- Nevím, jak vlastně přišel ten spleen. Stalo se to. Byla jsem na víkend doma a nijak zvlášť jsem netrojčila, že ho nemám. Řekla jsem si - to je asi dobře, není to nemocný vztah, když jsi tak v klidu. Ale pak bylo pondělí a já měla zůstat do úterý sama - a nevadilo mi to. Dokonce jsem si domlouvala večerní meetinky s kamarády. Ale mám moc práce do školy, zápočtovej tejden, stresy a tak. A on najednou zaklepal. A mě to hrozně moc potěšilo. Tak si říkám, že je to dobrý.
- Úterý u ségry. Chtěla jsem tam být sama. A jet tam sama. A taky jsem to udělala. Chvíli nacvičoval, že se snad pozve sám, ale uklidnila jsem ho že ne-e. A víte co je vtip? Nemohl to vydržet tak moc, že stejně přijel. Skoro 40 min cesta. Ségra mě nechápe, že mi to vadí. (vysvětlení snad přijde později)
- Středa -MEZIBLOKY- mini festival pod mým oknem. Tady u nás, na podolí. Trochu zábavičky k počítání mechaniky. Dlouhé vyspávání ráno kvůli nočnímu povídání. O tom, proč jsem tak nepříjemná. Moje věty nedávaly smysl, byla jsem přioplilá. Začátek středy dobrý - zase se o mě staral jak o princeznu. Později telefon - Kelly. Čau, hele, já jsem tady někde poblíž, ..... No jasně, přijďte. ...blabla. Pozval mě na pivo, ačkoliv jsem nechtěla pít. A zase ty pohledy. Můj taneček u elektro-stage...A pak povídání dvou kamarádů, co spolu kdysi spali, ale to nakonec bylo všechno, protože jsem se neodvážili se někam hnát. Každopádně kamarádi je tam dost podstatný slovo. Řekl mi, že nehledě na to, co se bylo mezi náma, tak že se e mě ten kluk nehodí. ... Já vím, on je teď volnej, takže to nakrásně můžou být žárlivý řeči. Ale! Ať jsou jakýkoliv, tak proč zrovna v mym pochybnym období? Oujé - nahlodaná k zbláznění. Fanfáry* doprovodila jsem ho domů *konec slavnosti.
Zavrženíhodná existence.

A jak to řešim?
Jsem vzteklá - tak to je. Nevím, proč mě nenechá dýchat. Mám ho tady ráda, ale on se nechová přiměřeně. Nebo jo, ale já na to prostě nemám. Moje lednička už mi vlastně ani nepatří. Cokoliv přinesu se znárodní. Moje postele...no dobře, tak mám 3, ale stejně. Moje. Achjo, jsem kráva.
A aby toho nebylo málo, ještě při středeční noci přišel e-mail s písní od Prince. Ten člověk nezapomíná a nemá to v plánu. Už je o to dlouho. A já mám pořád v sobě tu díru po něm. Je to uplně jiná, než ta po ostatních. Jeho jsem opravdu obrečela. Hodně moc. I když jsem to byla já, kdo to rozpustil. A udělala bych to znova.

Prozatimní rezimé.
Když jsem tu úterní noc mluvili o tom, co se mi děje, došlo i na jeho slova. Jak je to hrozně jednoduchý - buď chceš nebo ne. Kdybych řekla jdi, možná by i tu noc odešel. I když nevěřil, že bych o to v takovou chvíli stála. Ale odešel by.
To je zase to samé - že mě nebudou trápit nebo co.
Víte na koho já čekám? Na toho, kdo dupne a řekne -NE nejdu!
Možná skončím nadosmrti sama. A nebo budu žít se sebezapřením.

---tak a trochu propagace. Je to kapela mojí sousedky z chodby. Hráli na mezibloky a bylo to úžasně nabité. Cítila jsem z toho to, co jsem zažila sama. Holčičky na podiu si hrajou:)
---Vybrala jsem ODEJDEŠ, protože pravděpodobně dřív nebo později někdo z nás odejde.

Myšlenka myšlenkou umírá.

13. května 2013 v 12:46 | D^ |  pláč a smích na kolejích
(Právě teď jsem se rozhodla každý květnový článek pojmenovat jedním veršem z Máje. Jak příhodné, jak poetické.)

Stokrát můžu psát o tom, jak se můj život točí kolem nádraží. Nakonec stejně zjistím, že to není pravda.
O víkendu jsem byla odříznutá od kybersvěta. V pátek jsem odjela domů rovnou ze školy, rovnou z poslední písemky z matiky, rovnou z urvaného zápočtu - bez ničeho. Počítač spinkal na koleji a telefon se večer vybil (nic moc nevydrží). A taky mi nějak vznikl čas na prohrabávání minulosti. prošla jsem staré diáře a zápisníky, dokonce historický deník. Došlo mi, že ten můj život se točí hlavně kolem toho věčnýho psaní.
Dokonce jsem si něco ani nepamatovala. Plus jsem nabila starý telefon....s smskama od roku 08. Paráda. Heh. Dost jsem jich pročetla...někdo mě znovu naštval, i když je to dávno. Po někom se mi začalo stýskat. Akorát že nic z toho už nejde vrátit.

K čemu se ale vrátit? ke starým chmurám přece. A proč? Protože mám strach vůbec napsat o těch nových. Protože jestli se něco nezměnilo, tak je to fakt, že pořád nevím, jaký je ten opravdový pocit štěstí. A asi jediná cesta ke štěstí je uvěřit, že existuje. Ale to taky může být to nejsložitější, co za svůj život dokážu. Jestli vůbec.

(A teď něco, co jsem našla v malém zápisníčku. Nebude to tak staré, tuším, že něco kolem prince. On byl na mě moc velké sousto.)

Nesnášim svůj mozek. Mojí hlavu, která se na polštáři baví povídáním si sám se sebou. Jak hoří nad tím, co by mohlo být, mohla stvořit a mohla zničit. Propadá v úvahy, jenž nic neprolomí.
Opíjí se vlastní myšlenkou a odděluje se odemne a jako socha trčící na rohu. S bludným úsměvem se kochá nad mojí bezmocí, že jí nezlomím. Touha v snění se přelívá v bezmocný vztek, jenž se v zárodku snažím utopit v naději umění. Umění, které není ploché, neb dýchá mojí bolestí.
Trpím.
Způsobuje tu bolest levitující někde mezi ničím a vším. A když se konečně mozek mění v můzu a myšlenka v nápad, uvolní své místo snu a socha na rohu usíná v bizardní poloze a za svítání nestačí ve vší námaze uniknout posměšným pohledům turistů.
Nedokáže to vysvětlit ani sobě, neboť její nesmírná moc v čase spánku upadla únavou v zapomnění.
Spánek zabíjí myšlenku.

Pokusím se později vrátit k tomu, co se děje v mojí hlavě právě teď. Jak podivný byl celý ten minulý týden. Teď z jistých důvodů nemám sílu. Nebo se nechci ukvapit.


...a kráčela jsi po měkkém koberci mých představ v okovaných botách.

5. května 2013 v 20:32 | D^ |  pláč a smích na kolejích
(Je to smutné, ale jaro se s námi rozloučilo nebývale brzo. Dny trávím ve svetrech. Noci v objetí, pod nejednou dekou.)

Už skoro týden se odhodlávám něco napsat. Jsem zase nejistá. se srdíčkovým mužem je to sice super, ale mám strach, že nevím, jestli je to pravda. Tomu se dá asi těžko rozumět, že ano. Je to s ním krása, a krása je pravda. Ale je pravda krásná? (Anooo, pořád stejně nepochopitelné. Děkuji za schovívavost.) Pořád mám pocit, že se moc neznáme. Jistě, není úplně celý průhledný, abych to pochopila za pár týdnů. Navíc nikdy nebude. A já bych asi o jednoduchého člověka tolik nestála. Vždycky je to nějak komplikované. Zrovna těď to ale vůbec není ve špatném slova smyslu. Je to prostě jen blíženec, jehož jádro je vžycky trochu zastíněné. A nesdílené.

Možná je to tím, jak je to s ním všechno jakoby poprvé. Všechno.

za prvé Poznali jsem se sice tak nějak spontálně, ale byla to moje iniciativa. Já jsem byla ve svém období - ulovím vás všechny - a on mi připadal nejzajímavější. Neříkám, že má hluboké oči, ve kterých se utopíte. Spíš se za nimi cosi blýská. Něco, co upoutá váš pohled a vy nebudete vědět proč se ho nechcete pustit. Vidím mu v očích hvězdičky. Každý den. Pořád.

za druhé Jsme oba dost aktivní. Každý den aspoň chvíli venku. Lítáme po loukách, ale i po v ulicích. Hltáme nové a krásné pohledy na noční Prahu, ale taky jen sami na sebe - uprostřed davu turistů. Protože jsou chvíle, kdy je vám všechno okolo jedno, pokud vám v slzách plave někdo, kdo o vás stojí. A vy o něj. Mívám často chvíle, kdy je mi všechno okolo jedno.

za třetí Teď budu, na svůj způsob, nebávale konkrétní. Málokdy plánujeme společný večer konkrétně. Jsem ráda, že jsme se shodli na spontálnosti. Neumím totiž plánovat. (Nebo spíš dodržet domluvu. Ale to nezní tak vzletně, že.) Nemůžu použít konkrétnější den než jedno úterý...bude to tak dva týdny. Chtěla jsem jít do divadla, nebo na GP Architektů - předávání národní ceny za arch, na kterou jsem náhodou měla pozvánku a nebo skákat na Strahov. Jenže školní den byl dlouhý. Až do večera kreslení u Vltavy- na špinavém nábřeží, boty plné písku, trochu smrad a trochu dotěrný spolužák, jehož jméno už si ani nepamatuju, protože jsme spolu měli asi dvě hodiny kreslení na začátku semestru a pak nic, zatímco on o mě věděl všechny možné detaily, které vám prozradí google. Nepříjemné. Ale za to si můžu svým jménem, které se asi neopakuje. Každopádně je netaktní o tom mluvit nahlas. Naštěstí mě přijel srdíčkový vysvobodit. V takové situaci už byl Strahov asi jediná kolektivní možnost. Nijak zvášť významná akce, málo kapel, málo známých a nesktečně dlouhé fronty na pivo. Takže rovnou každý dvě, jak jinak. Posezení pod podiem na High Society. Líbilo se mi to poslouchat. Veselí kluci. A už jen poslední .... Rybičky 48. A poslední pivo. Na rybičky si vpomínám z dob písníčky http://www.youtube.com/watch?v=IWzdHIq7IdI, a myslim, že už to může být třeba 7 let zpátky...možná míň možná víc. A zrovna tak staré tam hráli. Mívala jsem to ráda, jako holka. Zrovna je jsem tak neposlouchala. Ale bavilo mě to. baví mě to hlavně na konzertě, ne doma. Baví mě zatancovat si. >> trochu jsem se odchýlila od situací na vyprávění. Jde o to, že tenhle srdíčkový kluk jde se mnou do Madonny na skoro obyčejnou discotéku s trochu lepší hudbou, ale hlavně že se tancuje. Ale jde semnou i tancovat na punkrokový kapely. (A půjde semnou i na balet.) A tak jsem cítila teplo na duši. Divoké a hřejivé. Říkala jsem si achjo a aha. A pak ten týpek od mikrofonu to rozseknul. Víte, asi jsem o tom mluvila. Tou dobou jsme sice byli hodně času spolu. Ale jen tak. Bez slibů a bez vážných slov. Jen s těmi hezkými, ale ne závaznými. Jenže kapela co už má tolik let hraní po venku za sebou, bývá dost komunikativní. S tím davem pod sebou. Chtěli zahrát Láska je kurva, (s tím až na hvězdičku souhlasím), a jako úvodník byla otázka, kdo si myslí, že je štastně zamilovanej. Nebo spíš kdo je. Taková otázka, jejíž odpověď vám chtějí svým textem vyvrátit. Nebo se satiricky vysmát. Asi jsem se trochu lekla. Jenže za mnou se vehementně zvedla ruka ve výkřiku. eeeeh.
Takže přiznání, že jsem si poprvé (když jsme u těch "poprvé") připadala jako šestnáctiletá holka a bylo mi asi fakt dobře. Dokud melodie hrály. Na opátku jsem ruku nezvedala. Byla jsem konkrétnější a útočnější. Beze slov, ale zato sladce.

za čtvrté Vratím se zpátky k mlžení. Od toho večera je víceméně nastěhovaný do mého pokoje. Tím nemyslím kartáček, pyžamo a bačkory. Nejsme dnešní. Jen nespí u sebe. A jsem ráda, když tam je. Jenže je to moje další poprvé. Nikdy jsem nikoho nenechala takhle mě mít pod kontrolou. Celý den, celou noc, celý týden. A zřejmě to není na škodu. Jen to teď nedokážu hodnotit. Je mi s ním krásně, ale je to pro mě nové. I když jsem ráda, že to tak prostě jen vyplynulo ze situace. Že to vlastně není tak vážně. Sakra....já vím, že z toho jsou cítit moje pochyby. Já se jich ale nedokážu zbavit. Každým kouskem sebe pořád o něčem pochybuju. A nevím, jestli jsem takové pohádky hodna. Jestli si to zasloužím, když jsem pořád ještě definitivně neodehnala všechny ty ostatní. Že i jiní si se mnou pořád domlouvají večery. I když jsem jim nepodlehla.
Dost pochybování.

za páté Poprvé jsme oboustraně blízko přátel. Vidím, jak to celá ta naše spřátelená chodba pozoruje. Ulehčeno snad jen tím, že já nemám spolubydlící a asi nejbližší soused H je teď na pokoji s přítelkyní. Ale na druhou stranu, jeho spolubydlící to nese trochu hůř. Ale já nevim proč. A pak taky ten jinej kluk z chodby, co mě zval na společnou večeři, v nestřežených chvílích se mě dotýká (ech, zní divně, ale je to tak. jinak je celkem nesmělý) a v opilosti dává pusu na čelo. Ten to nese asi tak, že o nás ví snad víc než já a hraje si na vrbu. Jenže u něj je celkem jasné, proč to řeší víc než by měl. Ale je to hodnej člověk. Navzdory všemu společně po večerech plkáme nad vínem.
Nerada jsem takhle v centru pozornosti. Nebo jinak - jsem nerada ten, o kom se mluví. Ale bojovat s tím taky nebudu, nemá to smysl.

za šesté Poslední připomínka je o stýskání. Na víkendy jezdím domů. A zatím vždycky to byl tak trochu problém. Jenže teď najednou není. On taky jede za rodinou. A učí se. A je to takové....běžné. Stýskání existuje. Ale on zavolá. A vždycky dlouho povídámé. Najednou je to stýskání jiné. Není sklíčené. Bez pocitu na umření. Chvílemi mě to znervózňuje. Jestli to není chyba. Na druhou stranu na to, jak se známe krátce jsme spolu hodně. A tak prostě vím, že první pusu dostanu hned, jak přijedu. Že je na co se těšit. beze strachu, že někdo z nás jedinou schůzku za týden zruší. Protože nic takového není. Je to intenzivnější. Uvidíme se. Určitě.


Co říct ale na konec. Poslední dny bylo největší téma jeho pracovní pohovor. Často o tom mluvil. Že ho tam snad vezmou. Že bude mít práci. Práce mu dá volnost. A motivaci dostudovat (i když je to za pár už teď). S posměškem konstatoval, že je to smysl života.
Chmm. Jak ploché. Škoda.
Objala jsem ho a řekla, že to není přece pravda. Že smyslem života je být šťastný.

A taky říkám, že nejdůležitější je milovat. Milovat tak moc, že zapomenete na sebe. Na svoje pseodoproblémy. Dokážu být šťastnější. Jen musím ztratit ten strach, že svojí lásku utrácím na špatném místě.

Kéž bych tak byla nepoznamenaná.