close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

...a kráčela jsi po měkkém koberci mých představ v okovaných botách.

5. května 2013 v 20:32 | D^ |  pláč a smích na kolejích
(Je to smutné, ale jaro se s námi rozloučilo nebývale brzo. Dny trávím ve svetrech. Noci v objetí, pod nejednou dekou.)

Už skoro týden se odhodlávám něco napsat. Jsem zase nejistá. se srdíčkovým mužem je to sice super, ale mám strach, že nevím, jestli je to pravda. Tomu se dá asi těžko rozumět, že ano. Je to s ním krása, a krása je pravda. Ale je pravda krásná? (Anooo, pořád stejně nepochopitelné. Děkuji za schovívavost.) Pořád mám pocit, že se moc neznáme. Jistě, není úplně celý průhledný, abych to pochopila za pár týdnů. Navíc nikdy nebude. A já bych asi o jednoduchého člověka tolik nestála. Vždycky je to nějak komplikované. Zrovna těď to ale vůbec není ve špatném slova smyslu. Je to prostě jen blíženec, jehož jádro je vžycky trochu zastíněné. A nesdílené.

Možná je to tím, jak je to s ním všechno jakoby poprvé. Všechno.

za prvé Poznali jsem se sice tak nějak spontálně, ale byla to moje iniciativa. Já jsem byla ve svém období - ulovím vás všechny - a on mi připadal nejzajímavější. Neříkám, že má hluboké oči, ve kterých se utopíte. Spíš se za nimi cosi blýská. Něco, co upoutá váš pohled a vy nebudete vědět proč se ho nechcete pustit. Vidím mu v očích hvězdičky. Každý den. Pořád.

za druhé Jsme oba dost aktivní. Každý den aspoň chvíli venku. Lítáme po loukách, ale i po v ulicích. Hltáme nové a krásné pohledy na noční Prahu, ale taky jen sami na sebe - uprostřed davu turistů. Protože jsou chvíle, kdy je vám všechno okolo jedno, pokud vám v slzách plave někdo, kdo o vás stojí. A vy o něj. Mívám často chvíle, kdy je mi všechno okolo jedno.

za třetí Teď budu, na svůj způsob, nebávale konkrétní. Málokdy plánujeme společný večer konkrétně. Jsem ráda, že jsme se shodli na spontálnosti. Neumím totiž plánovat. (Nebo spíš dodržet domluvu. Ale to nezní tak vzletně, že.) Nemůžu použít konkrétnější den než jedno úterý...bude to tak dva týdny. Chtěla jsem jít do divadla, nebo na GP Architektů - předávání národní ceny za arch, na kterou jsem náhodou měla pozvánku a nebo skákat na Strahov. Jenže školní den byl dlouhý. Až do večera kreslení u Vltavy- na špinavém nábřeží, boty plné písku, trochu smrad a trochu dotěrný spolužák, jehož jméno už si ani nepamatuju, protože jsme spolu měli asi dvě hodiny kreslení na začátku semestru a pak nic, zatímco on o mě věděl všechny možné detaily, které vám prozradí google. Nepříjemné. Ale za to si můžu svým jménem, které se asi neopakuje. Každopádně je netaktní o tom mluvit nahlas. Naštěstí mě přijel srdíčkový vysvobodit. V takové situaci už byl Strahov asi jediná kolektivní možnost. Nijak zvášť významná akce, málo kapel, málo známých a nesktečně dlouhé fronty na pivo. Takže rovnou každý dvě, jak jinak. Posezení pod podiem na High Society. Líbilo se mi to poslouchat. Veselí kluci. A už jen poslední .... Rybičky 48. A poslední pivo. Na rybičky si vpomínám z dob písníčky http://www.youtube.com/watch?v=IWzdHIq7IdI, a myslim, že už to může být třeba 7 let zpátky...možná míň možná víc. A zrovna tak staré tam hráli. Mívala jsem to ráda, jako holka. Zrovna je jsem tak neposlouchala. Ale bavilo mě to. baví mě to hlavně na konzertě, ne doma. Baví mě zatancovat si. >> trochu jsem se odchýlila od situací na vyprávění. Jde o to, že tenhle srdíčkový kluk jde se mnou do Madonny na skoro obyčejnou discotéku s trochu lepší hudbou, ale hlavně že se tancuje. Ale jde semnou i tancovat na punkrokový kapely. (A půjde semnou i na balet.) A tak jsem cítila teplo na duši. Divoké a hřejivé. Říkala jsem si achjo a aha. A pak ten týpek od mikrofonu to rozseknul. Víte, asi jsem o tom mluvila. Tou dobou jsme sice byli hodně času spolu. Ale jen tak. Bez slibů a bez vážných slov. Jen s těmi hezkými, ale ne závaznými. Jenže kapela co už má tolik let hraní po venku za sebou, bývá dost komunikativní. S tím davem pod sebou. Chtěli zahrát Láska je kurva, (s tím až na hvězdičku souhlasím), a jako úvodník byla otázka, kdo si myslí, že je štastně zamilovanej. Nebo spíš kdo je. Taková otázka, jejíž odpověď vám chtějí svým textem vyvrátit. Nebo se satiricky vysmát. Asi jsem se trochu lekla. Jenže za mnou se vehementně zvedla ruka ve výkřiku. eeeeh.
Takže přiznání, že jsem si poprvé (když jsme u těch "poprvé") připadala jako šestnáctiletá holka a bylo mi asi fakt dobře. Dokud melodie hrály. Na opátku jsem ruku nezvedala. Byla jsem konkrétnější a útočnější. Beze slov, ale zato sladce.

za čtvrté Vratím se zpátky k mlžení. Od toho večera je víceméně nastěhovaný do mého pokoje. Tím nemyslím kartáček, pyžamo a bačkory. Nejsme dnešní. Jen nespí u sebe. A jsem ráda, když tam je. Jenže je to moje další poprvé. Nikdy jsem nikoho nenechala takhle mě mít pod kontrolou. Celý den, celou noc, celý týden. A zřejmě to není na škodu. Jen to teď nedokážu hodnotit. Je mi s ním krásně, ale je to pro mě nové. I když jsem ráda, že to tak prostě jen vyplynulo ze situace. Že to vlastně není tak vážně. Sakra....já vím, že z toho jsou cítit moje pochyby. Já se jich ale nedokážu zbavit. Každým kouskem sebe pořád o něčem pochybuju. A nevím, jestli jsem takové pohádky hodna. Jestli si to zasloužím, když jsem pořád ještě definitivně neodehnala všechny ty ostatní. Že i jiní si se mnou pořád domlouvají večery. I když jsem jim nepodlehla.
Dost pochybování.

za páté Poprvé jsme oboustraně blízko přátel. Vidím, jak to celá ta naše spřátelená chodba pozoruje. Ulehčeno snad jen tím, že já nemám spolubydlící a asi nejbližší soused H je teď na pokoji s přítelkyní. Ale na druhou stranu, jeho spolubydlící to nese trochu hůř. Ale já nevim proč. A pak taky ten jinej kluk z chodby, co mě zval na společnou večeři, v nestřežených chvílích se mě dotýká (ech, zní divně, ale je to tak. jinak je celkem nesmělý) a v opilosti dává pusu na čelo. Ten to nese asi tak, že o nás ví snad víc než já a hraje si na vrbu. Jenže u něj je celkem jasné, proč to řeší víc než by měl. Ale je to hodnej člověk. Navzdory všemu společně po večerech plkáme nad vínem.
Nerada jsem takhle v centru pozornosti. Nebo jinak - jsem nerada ten, o kom se mluví. Ale bojovat s tím taky nebudu, nemá to smysl.

za šesté Poslední připomínka je o stýskání. Na víkendy jezdím domů. A zatím vždycky to byl tak trochu problém. Jenže teď najednou není. On taky jede za rodinou. A učí se. A je to takové....běžné. Stýskání existuje. Ale on zavolá. A vždycky dlouho povídámé. Najednou je to stýskání jiné. Není sklíčené. Bez pocitu na umření. Chvílemi mě to znervózňuje. Jestli to není chyba. Na druhou stranu na to, jak se známe krátce jsme spolu hodně. A tak prostě vím, že první pusu dostanu hned, jak přijedu. Že je na co se těšit. beze strachu, že někdo z nás jedinou schůzku za týden zruší. Protože nic takového není. Je to intenzivnější. Uvidíme se. Určitě.


Co říct ale na konec. Poslední dny bylo největší téma jeho pracovní pohovor. Často o tom mluvil. Že ho tam snad vezmou. Že bude mít práci. Práce mu dá volnost. A motivaci dostudovat (i když je to za pár už teď). S posměškem konstatoval, že je to smysl života.
Chmm. Jak ploché. Škoda.
Objala jsem ho a řekla, že to není přece pravda. Že smyslem života je být šťastný.

A taky říkám, že nejdůležitější je milovat. Milovat tak moc, že zapomenete na sebe. Na svoje pseodoproblémy. Dokážu být šťastnější. Jen musím ztratit ten strach, že svojí lásku utrácím na špatném místě.

Kéž bych tak byla nepoznamenaná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kačenka Kačenka | Web | 6. května 2013 v 14:53 | Reagovat

To je tak krásně napasné.. Dost často přemýšlím nad tím, jestli mě vůbec kdy potká něco podobného, nebo jestli to vůbec chci potkat takhle mladá. Jsem v tomhle trochu postižená a dost mi to vadí. A taky dost závidim lidem, kteří jsou spokojení v takovém příjemném vztahu a nepotřebují nic měnit :) Doufám, že se u vás nic nepokazí, zní to úplně pohádkově ^_^

2 Someone Invisible Someone Invisible | Web | 6. května 2013 v 15:41 | Reagovat

To je tak pěkné :) Přeju... A rozumím, já momentálně prožívám něco podobného :D Jen díky tomu je situace v rodině a doma snesitelná...
Jednou to přejde, všechno bude lepší. Akorát doufám, že ne tím, že dospěju. Toho se bojím. skoro nejvíc...
A trápím se jen někdy. Když jsem doma sama, tedy když nejsem v kontaktu s nikým z přátel, nebo s Ním :D

3 doDina doDina | Web | 6. května 2013 v 20:24 | Reagovat

[1]: Děkuju za přání:) Já jsem taky nijak netoužila po tom, aby se to stalo teď. Často to spíš nevycházelo a neříkám, že by mě najednou opustil strach, že se něco pokazí. Ten je tak trochu ve mě pořád. taky jsem náročná, potřebuju pořád okouzlovat. Být okouzlená. A tak jsem spíš sebe viděla jako Ally McBeal, která se navzdory všem svým kladům a pokročilém věku trápí.
Ale ono se to prostě stalo. A kdo ví, jak to dopadne.

[2]: S tím dospíváním jsem to asi nemyslela tak definitivně. Nikdy,když jsem to psala. Já to asi mám jinak, protože jsem asi jen tak trochu "vyrostla" a sama to všechno vidím jinak. Ale stejně jsem puberťák, co se akorát chová slušně k těm, co si to zaslouží. A dělá si co chce (i když to je zavádějící...). Jen nejsem uklidněná. A třeba ani nikdy nebudu muset být. Ne úplně.
Stejně jako Ty.

4 bludickka bludickka | E-mail | Web | 9. května 2013 v 9:20 | Reagovat

Trochu mi to připomíná mě, i když já jsem na tom asi vždy bývala hůř :) Záviděla jsem těm, co jsou zamilovaní a definitivně šťastný. I když jsem byla šťastně zamilovaná, tak jsem se nikdy nedovedla zbavit obav, které mě sužovaly..

Mimochodem, nemáš tu žádný vzkazníček, tak se chci zeptat, jestli se chystáš na ten Džbán? :)

5 Val O. F. Val O. F. | Web | 12. května 2013 v 20:34 | Reagovat

až nemile mi to připomnělo, jak moc mi chybí ten pocit kompletnosti a štěstí, když jsem zamilovaná.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama