Červen 2013

Že půlnoc je temná, to se ti zdá.

15. června 2013 v 14:46 | D^ |  pláč a smích na kolejích
Nechci tady brečet, to vůbec ne.

Musim trochu ventilovat, nebo se nevyspim. Na jednu stranu nespim, protože nestíhám. Nocovky, to je můj svět. na druhou stranu potřebuju i regenerovat, ale ve vyhrazenym čase už prostě neusnu - fake.

Takže postupně, hezky zlehka.

Rodina.
Pro mě hodně důležitá součást umírání na tomhle světě. Oni vědí, že se tápím, ale skoro to nekomentují. Jen někdy, jen když to nejde vydržet. Není to lehké.
A taky se mě snaží pobavit. A baví je semnou být. Je to zvláštní, žejo? Ale kdo si může říct, že je s rodičema prostě v pohodě. Je nás spíš míň. A tím spíš, že já jedu z Prahy...oni mě vyzvednou i s dětma a vezmou někam na zahrádku na "jednu dobře vychlazenou desítku". A když to vyjde třeba jako včera, a v parku hrajou Houpací Koně, tak i trochu zatrsat a pobavit se starou dobrou hudbou.
Chm, v Ústí, doma, se mi totiž stalo, že už ani moc nemám s kým se bavit. Asi jsem všechny odřízla. A domů jezdím za rodinou tak ten čas tady trávím s nimi. Ale mamka se mnou jde tancovat. Tak co nám svět může? Máme se rádi, máme rádi pivo a máme krásný děti. No dobře, rodiče mají, heh. Ale jako by byli moje.

(konec pozitivní části)

Srdíčkovej kluk.
Tady bych začala asi tím, že ho prostě pojmenujem zpříma. Jmenuje se A. A už asi nebude srdíčkový. Nebo není.
Když jsem veřejně ohlásila, že patří ke mě, ale že je to takový nějaký - já nevim, neřešíme to, jen jsme spolu moc, protože nás to baví - moje nej kamarádka prohlásila, že to je přece jasný, že já prostě nemůžu k někomu na 100% patřit, poslouchat a nezlobit, že si leda tak může každej užít kousek mě, ale nesmí čekat, že neuteču. Trochu mě mrzí, jak často má pravdu. Taky říká, že jak konečně nějak dopatlám školu, tak to finálně rozhodnu a pořídim si děti. Ale až po škole, protože takhle se to nedá stihnout. Je to taky tím, že já chci všechno dokonalý a na 100%. Jenže jak můžu mít na sto procent kluka sama pro sebe, když půlka mě je zakletá v ústavu čvut? Možná víc jak půlka, to je dost smutný.
Nemluvím s ním. Nemluvím s ním pro to, jak se choval naposledy. Nemluvím s ním protože nevím, jeslti jsem bláznivě zamilovaná. Já to potřebuju.
A taky se to komplikuje.
1) mluvím zase s Princem. Zprovoznil si tolik jím nepochopený facebook. Nenní nijak aktivní, jen mi každý den něco napíše, podoruje mě v učení, podává záchranou ruku.....a píše básně.
poslední mě pobavila - je tak trefná! :)
Dora noční tvor,
jak chladný vítr přichází ze severu,
v očích jí plane vzdor,
a říká "na spaní, tak na to vám já seru" :)
2) Kelly - v září odjíždí do Austrálie. Studovat a žít, vracet už se nebude. A tak jsem myslela, že jsem si to vyříkali všechno, že budem kamarádi a že mu to přeju. OMYL - jemu se nějak zastesklo, volá píše navštěvuje. Že prý ho mrzí, že jsem ten náš vztah nikdy nebrala vážně. Že on by bral, jen si nebyl jistej, jestli on pro mě neni moc podřadnej. (Heh, tak to vypadá, když má kluk veškerý seběvědomí mezi nohama a najenou to nestačí...nebo by spíš stál i o jiné). Nestavím se k tomu, jak by řekl politik, moc pro-aktivně, ale nadruhou stranu ho ráda vidím. Těžká situace.
Ale o to větší zadostiučinění. Když si s vámi někdo zahrává a pak vám bez okolků, při náhodném setkání po cestě domů v noci představí holku, kterou by rád dostal....a pak jí dostane. A pak vám dojde, že jí vlastně dostal současně s váma. A tak ho pošlete tam, kam patří. A on si to musí vyžrat, když to tak chce mít. Jenže vy najdete jinýho kluka pro volný chvilky, líbí se vám a tak jste spokojení. Kelly si najde jinou holku, která se k němu už málem stěhuje. A pak další. A zas to není dobrý. Pak vás pozve na čaj. Pak za vámi přijde, aby vás rozhodil v současnym vztahu, ale jinak se chová jak super kamarád, co akorát trochu žárlí. A když už neví kudy, tak vám prostě narovinu zavolá, že si myslel, jak mi ukáže, že si taky najde lepší - ale nenašel. A to jsme se nebavili jen o posteli. No achjo, to si asi trochu přebral, chlapečku s bříškem. Vždyť já ani nevím, jestli jsem o takové zadostiučinění stála.
*chlapeček s bříškem-tak mu říkáme s nej kamarádkou. získal to od tovo six-packu, co nosí pod tričkem...
3) "Ajtý", co bydlí tam, kde já jsem doma. Jmenuje se M. A už jsem o něm psala. O tom, jak jsem ho kdysi měla ráda. Teda ráda ho mám pořád, ale on byl ta první velká láska. Fixa říká, že velká láaska není nikdy zbytečná. Musím se k tomuhle verši vracet, protože je tolik pravdivý. Taky jsem psala o tom, jak to zkouší se mnou, i když žije s nějakou holčičkou. Bydlí spolu možná už dva roky. Taky o tom políbení jsme psala, které se přihodilo na návštěvě jednou v noci. Tohle všechno jsem ustála. Nebyla bych nikdy ráda na straně podvádění někoho, i když by to ani nebyla tolik moje věc jako jeho. Jenže když kluk moc přemýšlí o záletech, zapomene si všimnout, že už je vlastně poněkolikátý paroháč. How sad. Takže s tím vlastně okamžitě přestal. Najednou mu došlo, jak moc to neni dobrý. Byla jsem pro něj jako kamarádka, ale nikdy jsme se konkrétně o tom nebavili. Spíš o matice, jak nás ubíjí. A o všem. Vždycky si máme co říct. Tak jednoduše, tak snadno.
A absolutně netuším, jak se to všechno seběhlo, ale ty smsky, trochu smutný, trochu smířený, o tom, jak bych měla přijít za ním.....no takže mi to došlo. Facebook mi dneska pomohl. Už jí nemá, tu holku. Utekla? Poslal jí pryč? To já nevím...
(neříkám, že jsem na to nečekala)
Ale taky bych mu to nikdy nepřála. Kdyby měl být šťastný s ní, byla bych ráda, že je. A nenabořila bych mu život slovama o tom, jak jsem na něj nikdy nezapoměla. Taky mi kdysi docela ublížil. Ale s odstupem času si musím přiznat, že jsem to potřebovala. A on potřeboval žít jinak. Jsem se prostě soumístně nesešli.
...when their happiness is more important then your pain....
Zpět k faktům: Tak, jako bych nikdy nebyla po ruce k podvádění holky, co vleze do postele kde-komu, tak bych nebyla ani ta první po ruce na smutek. Z vlastní zkušenosti vím, co to znamená vytloukat klín klínem. Nepůjdu za ním teď, i kdyby si pro mě došel.


A pak! - Co to tady plácám, skoro bych si ho zase přivlastnila. Blééé. No nevím, nerozumím tomu, ale vím, že se teď musím soustředit na školu. A je mi líto A. On za to nemůže. Je skoro nejlepší z nich, dle mých představ o ideálu. Ale není to ON. Chápete. Jiskřičky se se stresem vytrácí. Nedokážu s ním řešit krize.
....takhle byla už druhá...a ještě se k nim vrátím. protože on byl doopravdy moc milý...dokud mi nenapsal, že se mu z mých slov dělá špatně. (je to podobný pocit, jako když mi princ napsal, že jsem zlá a hnusná. chmm)

Je mi teď líp. Podělím se o včerejší deltu dunaje....


Look what I just did!

12. června 2013 v 16:05 | D^ |  pláč a smích na kolejích
Look what I just did! I broke his heart, probably.


Nestíhám psát. Nestíhám se vyvztekat a vybrečet. Nestíhám ani cítit, přijímat lásku. Ani ji jakkoliv nechat se projevit.
Takže zůstanu zase jen já, malá Dora, co se bojí být "něčí" aby nekazila životy. Svůj ani kohokoliv jiného.

Stalo se toho víc, než jsem schopná teď napsat. Ale nakonec je to tak jednoduché, jako ta první věta. To vlastně uplně stačí.
:(

We the people fight for our existence
We don't claim to be perfect but we're free
We dream our dreams alone with no resistence
Fading like the stars we wish to be

Y'Know I didn't mean
What I just said
But my God woke up on the wrong side of his bed
And it just don't matter now

Coz little by little
We gave you everything you ever dreamed of
Little by little
The wheels of your life have slowly fallen off
Little by little
You have to give it all in all your life
And all the time I just ask myself why
You're really here

True pefection has to be imperfect
I know that that sounds foolish but it`s true
The day has come and now you'll have to accept
The life inside your head we give to you

Y'know I didn't mean
What I just said
But my God woke up on the wrong side of his bed
And it just don't matter now

Coz little by little
We gave you everything you ever dreamed of
Little by little
The wheels of your life have slowly fallen off
Little by little
You have to give it all in all your life
And all the time I just ask myself why
You`re really here

(Hey!)

Little by little
We gave you everything you ever dreamed of
Little by little
The wheels of your life have slowly fallen off
Little by little
You have to give it all in all your life
And all the time I just ask myself why
You're really here

Why am I really here?

Strach.

1. června 2013 v 18:40 | D^ |  pláč a smích na kolejích
Právě jsem si uvědomila:

Nejvíc odvahy a sebedůvěry zrácím, když mi moji blízcí nevěří. Nevěří, že něco zvládnu. Chytají se za hlavu. Přitom všichni víme, že jinak než tak, jak to dělám, to nejde.

Mám strach.