Červenec 2013

Let me die alone.

29. července 2013 v 1:10 | D^ |  letní pletky se životem I.
Sometimes I feel so alone in a company of people who likes me. Or they used to say that. It hurting me all the time. And don't want somebody to hold me and tell me "everything's gonna be fine". When I feel alone, I wanna be alone even more. Thats ridiculous. I don't know, if its my illness, or it's just life.
Víte...já nevím co tady dělám. Podle mě už moc dlouho čekám na okamžik, kdy si budu sama sobě věřit, že chci žít. nemám odvahu to ukončit, je to příliš slabé. Spíš bych chtěla utéct od života tady a ztratit se někde ve špinavym velkoměstě. Je přece pravda, že v přítomnosti mnoha lidí je člověk nějvíce sám. A stejně tak nelépe schovaný. Jsme totiž slepý.
Nidky nechápu, jak silné je pouto rodinné. Protože to jedinné mě drží s nimi. Pořád o nich mluvím jako o skvělých lidech. A je to i pravda. Ale měla jsem někdy odvahu mluvit o tom, jak moc to stojí úsilí? Mluvi o tom vážně?
Po večerech, jako je třeba ten dnešní, se ptám, kdy se můjtatínek proměnil v toho agresivního, věčně naštvanýho chlápka, kterej nepochopitelně bojuje za svý ego, tráví půl dne v županu a hledá viníka všeho, co se jen nachomítne, místo toho, aby situace prostě řešil? Ach proboho, kdy se to stalo? Nevšimla jsem si? Nebo byl takový, tak trochu takový, vždy a poslední dobou pouze přetéká hrnec? Téměř každý den má nějaké vypětí. A skoro každý druhý je to na mě.
A neříám, že nemá důvody. Jen mám pocit, že moudří lidé by se neměli nechávat tolik unést. Jen to říkám. je to totiž jeden z neschopnějších lidí ve své profesi. Ostatní odborníci u něj vzývají pomoc. Dosáhl toho, protože dřel. Protože jedině to, že ostatní by kolem něj měli šoupat nohama, mu narovnává věčně nejisté ego. Typičtí egouši to nepotřebují. Ti jsi jsou prostě jistí. On je ale vždy na vahách. Jo, vlastně ještě jedna věc by to dokázala spravit. Úspěch dětí. Náš úspěch. Takový, aby to mohl všude vyprávět. A oni by záviděli. Ne počkat...ono je to spíš tak, že si myslí, že by záviděli. Protože on ano. Dokáže ocenit úspěch cizích dětí (nemyslím tím věk, když říkám děti. Myslím zkrátka potomky in general.) Pro svoje děti by se rozkrájel. a to mu nikdo nemůže upírat. Zažijem fajn chvíle. Podpoří mě. KDykoliv si vzpomenu. A já si toho moc vážím
Nadruhou stranu může kdykoliv vybouchnout. Sprostě nadávat. V zápětí se urazit. jeho argumenty jsou vždy špatné. Protože má vztek.
Nevím jak s tím bojovat. A jestli mám bojovat. Myslím, že není privilegium dcery jakkoliv narovnávat psychický stav otce. Myslím, že bych měla jak se říká "držet hubu a krok", protože si to zaslouží, ať už je to pro mě správné, pohodlné - nebo ne. Ale poslední dobou je to víc než občas zatraceně těžké.

And we didn't talk after that.

12. července 2013 v 21:46 | D^ |  letní pletky se životem I.
Každý máme svůj konec světa. Ten maličký vrchol hory, okraj srdce. To místo, kde si zakopeme všechny svoje strasti a podlijeme je slzami. Možná to místo reálně neexistuje. Možná je jen kouskem duše, ve které se v případě nouze schováme před světem. Ale docela určitě ho potřebujeme. Protože tenhle svět už je prostě moc zkažený. Moc zkažený na to být hrdina.

OK, je léto. A mě se vrací ten tradičně letní pocit bezmoci. Svírá se mi hrudník a tak nějak všechno uvnitř. A to je reálné -- já to opravdu cítím. Jak nemůžu polknout. Jako by se mi slzy zrovna měli vlít do tváře. A nemizí to. Snažím se dělat milé věci pro mojí rodinu. A mimoděk přemýšlím o způsobech, které by mojí úzkost umlčely. A je to nekontrolovatelné. Jsem sama doma a uklízím. Aby to tady bylo pěkné, až se rodina vrátí. A na mysl mi padají prášky. A kolik bych jich musela sníst. A vždycky to pár myšlenek trvá, než mě to napadne. Že bych takhle neměla přemýšlet.

Stejně tak jako návštěvy studijního města. Byla jsem pracovně v Praze. A to celé se spojilo s rodinným výletem do matky měst. Vydržela jsem práci. I nákup bot. Ale město...to nějak nevyšlo. Najednou moje tělo začalo protestovat. Znáte ten pocit, kdy se celé tělo osype, zamrazí vás v zádech a zůstane jen husí kůže? A teď tenhle samý pocit, nepřetržitě se opakující několik hodin. A do toho procházka městem. Kde se máte tvářit mile. Chtělo se mi umřít. Bylo mi vážně zle. A nenáviděla jsem se za to, že budu všem kazit hezké odpoledne. Nechtěla jsem to říkat. Jenže tak či tak mi zamrzl výraz v obličeji. Nekontrolovaně navštěvovala všechny dostupné toalety po městě. V metru jsem se třásla až moc nápadně. Opravdu jsem si nechtěla tolik záchodů prohlížet z blízka. Jeli jsme raději zpět domů, samozřejmě. Viróza? Reakce na opravený zub? ...Možná. Ale zhroucená jsem spíš psychicky. Čím dál od Prahy, tím lepší stav. Děsí mě tolik to všechno, co jsem tam nechala? Ne uplně šťastně dokončený semestr? Moc stresu. Srdíčkový A. bez odezvy, i když si to asi nezasloužil? - Ach ano, asi první, který mi do očí přiznal, že pro mě brečel. A já, která se s tím nedokázala vyrovnat. I když to bylo možná to, čím mě v tu chvíli udolal.

Možná jsem měla nejprve vyprávět jeho, téměř hollywoodské představení na koleji, dřív než ze sebe smyji špínu posledních dnů. Já vím, že jsem se k němu nechovala nejlíp. Ale on nechtěl chápat, že na školu potřebuju klid.A že se potřebuju vyrovnat s tím, že mě jeho společenské nározy nijak nenadchly. Spíš naopak. A taky s tím, že jemu taková věc nepřijde důležitá. Je sice mnohem dospělejší než já, ale je to dítě. A pravděpodobně jím zůstane. Alespoň ještě pár let.
Prožila jsem s ním hezký večery. Dlouhý procházky z Podolí až na hrad, a zase zpátky. Se zastávkou na náplavce, kde jsme lehávali na studený lavičce a zkoušeli si jaký by to bylo bez domova. Jak tolik lidí tam, u Vltavy. A všechno pěšky. Po cestě mi koupil pizzu. Nebo pivo. A domu na kolej jsme došli pomrtvý. Hlavně on. Smál se když říkal, že ho zničím. A já mu vařila zázvorový čaj. Možná se mi víc líbil jeho úsměv, když jsem se o něj tak starala. A nikdy jsem nepřipustila, aby mi dělal snídani do postele. A ne, že by on nebyl takový. Takový ten pečovatel. Prostě jsem to hrozně odmítala.
Postupem času, hlavně v tom odloučení, mi došlo, že jsem si ho vybrala hlavně nějak rozumově. Samozřejmě, že tomu nechybělo nadšení, však víte. Sama, když si přečtu co jsem o něm tady napsala....viděla jsem poloboha? Dokonalého tím, že vlastně nemá žádné objektivní chyby? Hloupý jsou tyhle zásady. Člověk si pak odškrtá, co všechno je oukey a myslí si, že je to láska. A nic. Na dokonalosti není vůbec nic dokonalého. Ba naopak. Chyby. Pokud si uvědomíme, že to, co je v našich očích chyba a my to dokážeme nevidět - to je ten cit. Milovat je hrozně divné. Většinou si to nezasloužíme.
Pryč od filosofování.
Takže po dlouhé době jsem se ozvala, že bych chtěla mluvit. A pak, když jsem mohla, tak jsem se bála zavolat. Nebo to alespoň zvednout. Zvláštní. Já a strach. No. ... tak dobře.
Druhý den přišel. U Lady na konci chodby byla totiž párty. Na oslavu konce. Ale já se učila. Přišel dřív. Chtěl do menzy. A do mojí ledničky, kterou už jsem neměla. Z mezny mi donesl nanuka. mě i sobě. Poděkovala jsem. A nechala ho roztát. Balila jsem věci, protože učit jsem se nemohla. Sedl si do postele. Moc jsem s ním nemluvila. Nebo počkat. Vlastně vůbec. neptal se. Nenakousl to. zase, jako to dítě. Čekal. Chvíli skoro spal. A já nevěděla, co s ním. Pak přišla sestra. To ho vyhnalo. Musela jsem na chvíli odejít ze svýho pokoje pryč. Utíkání od problému.
Šel na tu párty. S vynášením věcí do auta mi pomohl jiný soused. On odešel na párty. Velmi uražené gesto. Dospělého muže asi ne. Ach, to se mi nelíbilo. Nakonec jsem asi v půl jedenácté vyprovodila sestru (pokud není jasné, co tam dělala, je to v tomto příběhu nepodstatné). On volal, že už jde domu. A měl u mě věci. tak sjem doběhla. Jenže jsem ještě zavřela dveře, před jeho odchodem. A prolomila jsem tu bariéru.
Mohl bys, prosím, ještě chvíli zůstat. Chtěla bych si s tebou promluvit.
No dobře. Tak povídej, co máš na srdci.
Aha, to jen já mám něco na srdci? Já myslela, že jsem to my, kdo má problém.
....a tak to začalo. Hodně dlouhý hovor. Nejdřív o tom odpoledni, kdy jsem s ním nemluvila. Ale já moc nemohla, trochu jsem se ho bála. Protože má hrozně zvláštní povahu. Chtěla jsem, aby se trochu opil. Aby to zvládl . A on se byl trochu opít. (A to jsem nevěděla, jak tam celou dobu vyprávěl o tom, jak jsem hrozná, že ho tam nechám hodinu sedět a nemluvit o ničem.) (Opravdu musí být všichni muži takový chudinkové? :( ) Vyprávěla jsem o tom, jak se zkraje našeho jiskření schoval do skříně, když bylo pár lidí z chodby u mě na pokoji? A mohlo se mluvit o něm? Aby prý slyšel, co o něm řeknu. A po znovuobjevení mi mohl sdělit, že je to přece v pohodě, protože jsem nic špatného neřekla. Měla jsem mít pocit, že jsem "prošla"? Ach bože, já tam moc nechci být takhle zkoušená! A tohle odpodne, které se marně snažím vyprávět - stál pár minut za dveřmi, když jsem mluvila se sestrou o něm! Vím, že nás poslouchal. How he became so weird!
No dobrá, ta debata. Nikdy jsem nedostala takovou slovní facku. Nikdy mi nikdo TOLIK nevyčítal. To, kým jsem. Cítila jsem se...že se začnu smát. Bylo to tak absurdní. Já nevím, ale takhle se prostě nezískává dívčí srdce. Mluvila jsem dost otevřeně, to je pravda. Ale má smysl něco jiného, když jsou to takový tvrdohlavci. A to jim to nevyčítám. Otevřenost je prostě na místě. Tečka. Došli jsme vážně do hloubky veškerých šrámu, které jsme si navzájem způsobili. V jednu chvíli to neunesl. Kičel, že na tohle on nemá čas, že musí ráno vstávat do právce a že TO je důležité, naštvaně a rázně odkráčel pryč s uhýbavým pohledem a prudce zabouchl dveře. No, možná se vlastně na mě už ani nepodíval. Koukla jsem z okna. Opravdu odešel. Tak jsem si řekla, achjo, a šla zapnout počítač. Nutně jsem potřebovala zjistit, s kým můžu mluvit. Cítila jam se jak troska.

Za 5 minut někdo klepal. Modlila jsem se za souseda H., s kteým sdílím...no prostě sdílím. Ale byl to zas A., který si asi před kolejí zadupal, napočítal do deseti...nevím co. Takže se všechno prodloužilo. Doslova po mě chtěl, abych mu předložila své milující city a podepsala to. Nelíbilo se mi, jak agresivně se při tom tváří. Z očí mu kapala nezkušenost.
Celé drama se přesunulo na schody. Pak už skoro odešel. A dost vyděračsky mi začal vyjmenovávat všechny ty hezký chvíle. Jak to myslel dobře. A už v tom měl sám dost guláš. Bylo mi to líto. Bylo mi ho líto. Chtěla jsem to zastavit. A nechtěl pochopit, že já už těmi silnými slovy o lásce šetřím jak můžu, pokud si nejsem dost jistá. No to je jedno. Chtěla jsem, aby to byl někdo jiný. Možná jsem ho celou dobu viděla jinak. Ale on tam tak stál, o jedno schodišťové rameno níž a vyčítal mi všechno. Sešla jsem k němu. Dost blízko na to, aby pochopil, že chci obejmout. Trvalo to, ale přece. Jeho srdce se snad chystalo vyskočit. Políbila jsem ho.
Možná jsem neměla, ale j v tu chvíli myslela, že je to zas dobré. Za pár polibků před domem jsem ho poslala domů. Řekla jsem si, že od teď čekám na znamení. Ale ani zprávu na dobrou noc jsem nedostala. Ani snahu, že by tam zůstal a celou noc mě objímal. Jediná věta na to téma padla v objetí venku. Říkal, že my mě nejradši svlíkl. Klidně tam. Pousmála jsem se nad tím.
Ale to on netušil nad čím. Došlo mi, že to jsou jen další kalhotky.
Kalhotky znamená, že je to ten, kterýmu ještě nedošlo, že to nejsem já, co mu chybělo. Ale něco se mnou. Někde mezi mnou a mojí postelí. Další mládě v těle muže.

You gonna be this sad. Always. You, little girl.


A teď nemám vůbec sílu mluvit o tom, kvůli čemu jsem tenhle svět nakousla. Proč tu dneska brečím. Ale jsou to pořád ty stejné příběhy. Které se snažím pochopit.

Mimochodem, viděli jste film Friends with benefits? Bude o tom další článek. Tak trochu. protože životy i příběhy se opakují. Na yt bohužel není ta scéna, o které mluvím. Teda budu.

část druhá - Chceš mě. Chci tě. Vyhrál jsi! Chybíš mi.

8. července 2013 v 18:36 | D^ |  letní pletky se životem I.
Seděla jsem na jejich pohovce. Naproti mě on v kancelářském křesle. Přemýšlela jsem proč se mě ani nedotkne, když už se takovou dobu nebavíme o ničem jiném než o tom jeho či mém uvolnění. Nezmatkovala jsem co je asi špatně. Naopak, napadlo mě, že je to asi můj tah, který to zas rozsekne. Protože přece já už to asi půl roku brzdím. To já nechci. Teda nechci…to já bojuju se svědomím. Ale ten večer jsem ho chtěla porazit. Protože pošpiněné by zbylo jen to moje. On přítelkyni opustil. Nebo ona jeho, kdo ví. Na takové věci se neptám. Nikdy se s chlapama nebavím jako holka. Můžu být křehká bytost i bez typicky holčičího štěbetání.

Začal zkoušet jakýsi nemožný přístroj na masáž hlavy. Na mě. Pár drátů s korálky připevněných na dřevěném držadle. Neuvěřitelně nepříjemné. Alespoň pro mě. Moje, méně či více, opilá reakce spočívá většinou v argumentaci. Té aktivní, zejména. Není pravda, že by masáž hlavy nebyla příjemná. Však já ti ukážu, jak moc je. Během chvíle už se moje prsty proplétají mezi jeho vlasy. Spokojeně vrní. Jak by taky ne.

Myslím, že odtud se to už jen posouvalo očekávaným směrem. Všechno dokonalé až po tu roztomilou pusu na čelo, když jsem usínala. Chtěl to tak. A vůbec v něm nebylo znát to, v co to obrátil o den později. Není pravda, že bych mu tu noc mohla vyčítat. Kdybych nechtěla tak bych odešla. Můžu se jen vztekat sama nad sebou, že mě vlastně moc nechce. Říká, že ho baví moje inteligence. Řečičky. Říká, že si myslel, že ho nechám víc bojovat. Řečičky na druhou plus výmluvy k tomu. (Stejně se na tohle ještě zeptám, protože jak si představuje víc boj, to by mě zajímalo. Já jsem ho půl roku odmítala, protože měl ženu - opustil jí. Předposlední návštěva mohla skončit podobně, ale odešla jsem, zastavila jsem to. Pak se snažil o další schůzku snad ještě víc. Posledních pár týdnů jsem o něm věděla skoro denně. Nebo spíš úplně. Někdy víc a někdy míň. Minulý víkend jsem ho zrušila asi půl hodiny po tom, co jsme se na 100% domluvili a deset minut po tom, co jsem měla dorazit. A teď to jiskřilo snad v každém kontaktu. Takže takže….bojovat že jsem tě nenechala? Ne, ach ne.) Říká, že mě nechtěl zastavit, protože by to bylo blbý. Přemýšlel o tom?! A hlavně…říká "nechci abys mě nenáviděla, chci udržovat nenormální vztah, tak jako jsme nenormální my". < Otázka je, co to znamená. Ale to musím přestat být uražená, abych to zjistila.

část první - Smutek má svoji hloubku, štěstí je mělké.

5. července 2013 v 20:43 | D^ |  letní pletky se životem I.
Nemělo by být těžké mluvit o sobě. Zvlášť pro člověka, který svět přežívá nimráním se ve svém mozkomoru. Uplynul týden od posledního internetování. Od otevření počítače. Obvykle pořád běží. Protože musí. Někdy to ale nejde. Dopřála jsem svým očím klid. Nemusela jsem. Měla jsem proud i připojení k internetu. Ale taky jsem měla nechuť se na něj jen podívat. Zůstal sedm dní zabalený a schovaný v jedné ze stěhovacích tašek nebo krabic. A teď mi připadá tak jiný. Velký. Zvláštní. Alespoň je vidět, nakolik je čas relativní pojem.

Pustila jsem si sklíčenou hudbu a uvařila čaj od kamaráda. Čaj na chytrost. A snažím se vyhrabat se z té hromady věcí dovezených z Prahy. A hlavně si urovnat myšlenky vypisováním. Bude tam asi trochu rovnítko. Není to jen zmatek. Je to bordel. A je jedno, jestli ve věcech v pokoji nebo v hlavě. Je to neudržitelný stav, který dříve nebo později někdo musí napravit. A ten někdo bych asi měla být já, že?

Byla to spíš školní deprese. Ale nic není jen tak, že?

Nepsala jsem, protože jsem udělala hodně chyb. Ale protože čas je relativní, i chyby jsou takové časem se i hloubka smutku mění. Endorfiny pracují. Chtěla bych vám o tom všm vyprávět. Jen nevím, nakolik jsem schopná dodržet pořadí.

Největší odvaha je omluvit se, když vaše vina je tak očividná a odpuštění si vlastně vůbec nezaslouží.
Smutné.