close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

And we didn't talk after that.

12. července 2013 v 21:46 | D^ |  letní pletky se životem I.
Každý máme svůj konec světa. Ten maličký vrchol hory, okraj srdce. To místo, kde si zakopeme všechny svoje strasti a podlijeme je slzami. Možná to místo reálně neexistuje. Možná je jen kouskem duše, ve které se v případě nouze schováme před světem. Ale docela určitě ho potřebujeme. Protože tenhle svět už je prostě moc zkažený. Moc zkažený na to být hrdina.

OK, je léto. A mě se vrací ten tradičně letní pocit bezmoci. Svírá se mi hrudník a tak nějak všechno uvnitř. A to je reálné -- já to opravdu cítím. Jak nemůžu polknout. Jako by se mi slzy zrovna měli vlít do tváře. A nemizí to. Snažím se dělat milé věci pro mojí rodinu. A mimoděk přemýšlím o způsobech, které by mojí úzkost umlčely. A je to nekontrolovatelné. Jsem sama doma a uklízím. Aby to tady bylo pěkné, až se rodina vrátí. A na mysl mi padají prášky. A kolik bych jich musela sníst. A vždycky to pár myšlenek trvá, než mě to napadne. Že bych takhle neměla přemýšlet.

Stejně tak jako návštěvy studijního města. Byla jsem pracovně v Praze. A to celé se spojilo s rodinným výletem do matky měst. Vydržela jsem práci. I nákup bot. Ale město...to nějak nevyšlo. Najednou moje tělo začalo protestovat. Znáte ten pocit, kdy se celé tělo osype, zamrazí vás v zádech a zůstane jen husí kůže? A teď tenhle samý pocit, nepřetržitě se opakující několik hodin. A do toho procházka městem. Kde se máte tvářit mile. Chtělo se mi umřít. Bylo mi vážně zle. A nenáviděla jsem se za to, že budu všem kazit hezké odpoledne. Nechtěla jsem to říkat. Jenže tak či tak mi zamrzl výraz v obličeji. Nekontrolovaně navštěvovala všechny dostupné toalety po městě. V metru jsem se třásla až moc nápadně. Opravdu jsem si nechtěla tolik záchodů prohlížet z blízka. Jeli jsme raději zpět domů, samozřejmě. Viróza? Reakce na opravený zub? ...Možná. Ale zhroucená jsem spíš psychicky. Čím dál od Prahy, tím lepší stav. Děsí mě tolik to všechno, co jsem tam nechala? Ne uplně šťastně dokončený semestr? Moc stresu. Srdíčkový A. bez odezvy, i když si to asi nezasloužil? - Ach ano, asi první, který mi do očí přiznal, že pro mě brečel. A já, která se s tím nedokázala vyrovnat. I když to bylo možná to, čím mě v tu chvíli udolal.

Možná jsem měla nejprve vyprávět jeho, téměř hollywoodské představení na koleji, dřív než ze sebe smyji špínu posledních dnů. Já vím, že jsem se k němu nechovala nejlíp. Ale on nechtěl chápat, že na školu potřebuju klid.A že se potřebuju vyrovnat s tím, že mě jeho společenské nározy nijak nenadchly. Spíš naopak. A taky s tím, že jemu taková věc nepřijde důležitá. Je sice mnohem dospělejší než já, ale je to dítě. A pravděpodobně jím zůstane. Alespoň ještě pár let.
Prožila jsem s ním hezký večery. Dlouhý procházky z Podolí až na hrad, a zase zpátky. Se zastávkou na náplavce, kde jsme lehávali na studený lavičce a zkoušeli si jaký by to bylo bez domova. Jak tolik lidí tam, u Vltavy. A všechno pěšky. Po cestě mi koupil pizzu. Nebo pivo. A domu na kolej jsme došli pomrtvý. Hlavně on. Smál se když říkal, že ho zničím. A já mu vařila zázvorový čaj. Možná se mi víc líbil jeho úsměv, když jsem se o něj tak starala. A nikdy jsem nepřipustila, aby mi dělal snídani do postele. A ne, že by on nebyl takový. Takový ten pečovatel. Prostě jsem to hrozně odmítala.
Postupem času, hlavně v tom odloučení, mi došlo, že jsem si ho vybrala hlavně nějak rozumově. Samozřejmě, že tomu nechybělo nadšení, však víte. Sama, když si přečtu co jsem o něm tady napsala....viděla jsem poloboha? Dokonalého tím, že vlastně nemá žádné objektivní chyby? Hloupý jsou tyhle zásady. Člověk si pak odškrtá, co všechno je oukey a myslí si, že je to láska. A nic. Na dokonalosti není vůbec nic dokonalého. Ba naopak. Chyby. Pokud si uvědomíme, že to, co je v našich očích chyba a my to dokážeme nevidět - to je ten cit. Milovat je hrozně divné. Většinou si to nezasloužíme.
Pryč od filosofování.
Takže po dlouhé době jsem se ozvala, že bych chtěla mluvit. A pak, když jsem mohla, tak jsem se bála zavolat. Nebo to alespoň zvednout. Zvláštní. Já a strach. No. ... tak dobře.
Druhý den přišel. U Lady na konci chodby byla totiž párty. Na oslavu konce. Ale já se učila. Přišel dřív. Chtěl do menzy. A do mojí ledničky, kterou už jsem neměla. Z mezny mi donesl nanuka. mě i sobě. Poděkovala jsem. A nechala ho roztát. Balila jsem věci, protože učit jsem se nemohla. Sedl si do postele. Moc jsem s ním nemluvila. Nebo počkat. Vlastně vůbec. neptal se. Nenakousl to. zase, jako to dítě. Čekal. Chvíli skoro spal. A já nevěděla, co s ním. Pak přišla sestra. To ho vyhnalo. Musela jsem na chvíli odejít ze svýho pokoje pryč. Utíkání od problému.
Šel na tu párty. S vynášením věcí do auta mi pomohl jiný soused. On odešel na párty. Velmi uražené gesto. Dospělého muže asi ne. Ach, to se mi nelíbilo. Nakonec jsem asi v půl jedenácté vyprovodila sestru (pokud není jasné, co tam dělala, je to v tomto příběhu nepodstatné). On volal, že už jde domu. A měl u mě věci. tak sjem doběhla. Jenže jsem ještě zavřela dveře, před jeho odchodem. A prolomila jsem tu bariéru.
Mohl bys, prosím, ještě chvíli zůstat. Chtěla bych si s tebou promluvit.
No dobře. Tak povídej, co máš na srdci.
Aha, to jen já mám něco na srdci? Já myslela, že jsem to my, kdo má problém.
....a tak to začalo. Hodně dlouhý hovor. Nejdřív o tom odpoledni, kdy jsem s ním nemluvila. Ale já moc nemohla, trochu jsem se ho bála. Protože má hrozně zvláštní povahu. Chtěla jsem, aby se trochu opil. Aby to zvládl . A on se byl trochu opít. (A to jsem nevěděla, jak tam celou dobu vyprávěl o tom, jak jsem hrozná, že ho tam nechám hodinu sedět a nemluvit o ničem.) (Opravdu musí být všichni muži takový chudinkové? :( ) Vyprávěla jsem o tom, jak se zkraje našeho jiskření schoval do skříně, když bylo pár lidí z chodby u mě na pokoji? A mohlo se mluvit o něm? Aby prý slyšel, co o něm řeknu. A po znovuobjevení mi mohl sdělit, že je to přece v pohodě, protože jsem nic špatného neřekla. Měla jsem mít pocit, že jsem "prošla"? Ach bože, já tam moc nechci být takhle zkoušená! A tohle odpodne, které se marně snažím vyprávět - stál pár minut za dveřmi, když jsem mluvila se sestrou o něm! Vím, že nás poslouchal. How he became so weird!
No dobrá, ta debata. Nikdy jsem nedostala takovou slovní facku. Nikdy mi nikdo TOLIK nevyčítal. To, kým jsem. Cítila jsem se...že se začnu smát. Bylo to tak absurdní. Já nevím, ale takhle se prostě nezískává dívčí srdce. Mluvila jsem dost otevřeně, to je pravda. Ale má smysl něco jiného, když jsou to takový tvrdohlavci. A to jim to nevyčítám. Otevřenost je prostě na místě. Tečka. Došli jsme vážně do hloubky veškerých šrámu, které jsme si navzájem způsobili. V jednu chvíli to neunesl. Kičel, že na tohle on nemá čas, že musí ráno vstávat do právce a že TO je důležité, naštvaně a rázně odkráčel pryč s uhýbavým pohledem a prudce zabouchl dveře. No, možná se vlastně na mě už ani nepodíval. Koukla jsem z okna. Opravdu odešel. Tak jsem si řekla, achjo, a šla zapnout počítač. Nutně jsem potřebovala zjistit, s kým můžu mluvit. Cítila jam se jak troska.

Za 5 minut někdo klepal. Modlila jsem se za souseda H., s kteým sdílím...no prostě sdílím. Ale byl to zas A., který si asi před kolejí zadupal, napočítal do deseti...nevím co. Takže se všechno prodloužilo. Doslova po mě chtěl, abych mu předložila své milující city a podepsala to. Nelíbilo se mi, jak agresivně se při tom tváří. Z očí mu kapala nezkušenost.
Celé drama se přesunulo na schody. Pak už skoro odešel. A dost vyděračsky mi začal vyjmenovávat všechny ty hezký chvíle. Jak to myslel dobře. A už v tom měl sám dost guláš. Bylo mi to líto. Bylo mi ho líto. Chtěla jsem to zastavit. A nechtěl pochopit, že já už těmi silnými slovy o lásce šetřím jak můžu, pokud si nejsem dost jistá. No to je jedno. Chtěla jsem, aby to byl někdo jiný. Možná jsem ho celou dobu viděla jinak. Ale on tam tak stál, o jedno schodišťové rameno níž a vyčítal mi všechno. Sešla jsem k němu. Dost blízko na to, aby pochopil, že chci obejmout. Trvalo to, ale přece. Jeho srdce se snad chystalo vyskočit. Políbila jsem ho.
Možná jsem neměla, ale j v tu chvíli myslela, že je to zas dobré. Za pár polibků před domem jsem ho poslala domů. Řekla jsem si, že od teď čekám na znamení. Ale ani zprávu na dobrou noc jsem nedostala. Ani snahu, že by tam zůstal a celou noc mě objímal. Jediná věta na to téma padla v objetí venku. Říkal, že my mě nejradši svlíkl. Klidně tam. Pousmála jsem se nad tím.
Ale to on netušil nad čím. Došlo mi, že to jsou jen další kalhotky.
Kalhotky znamená, že je to ten, kterýmu ještě nedošlo, že to nejsem já, co mu chybělo. Ale něco se mnou. Někde mezi mnou a mojí postelí. Další mládě v těle muže.

You gonna be this sad. Always. You, little girl.


A teď nemám vůbec sílu mluvit o tom, kvůli čemu jsem tenhle svět nakousla. Proč tu dneska brečím. Ale jsou to pořád ty stejné příběhy. Které se snažím pochopit.

Mimochodem, viděli jste film Friends with benefits? Bude o tom další článek. Tak trochu. protože životy i příběhy se opakují. Na yt bohužel není ta scéna, o které mluvím. Teda budu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kačenka Kačenka | Web | 12. července 2013 v 23:13 | Reagovat

To je tak boží článek.. I když tak smutný, je prostě dokonalý.
Pan srdíčkový a jeho odposlouchávání je strašně.. divné.
Nebuď smutná. Nevím, co víc  říct, úplně mě to emočně vycucalo, takovej článek.
Jsi skvělá, víš to?

2 doDina doDina | Web | 13. července 2013 v 1:07 | Reagovat

[1]: takový článek -nečlánek. ani jsem to po sobě nečetla. jen to muselo ze mě pryč. už nějaký ten čas.
děkuju

3 bludickka bludickka | E-mail | Web | 16. července 2013 v 11:37 | Reagovat

Ten film jsem neviděla. Přátelství s výhodami je čímdál rozšířenější typ vztahu. Nějak se mi, zdá se, vytrácí to, co jsem kdysi považovala za hlavní ve vztahu - sounáležitost, jedna duše dvě těla. Dneska je to spíš hlavně jedno tělo a o zbytek už nejde. Jen sex a žádný duševní splynutí. Je to pro mě silné zklamání. Tak ten srdíčkovej je taky lehce pošahanej :) S tím svým odposloucháváním, asi to naznačuje nízkou sebedůvěru. Mrzí mě, že se cítíš mizerně. Snad už je to lepší a relaxuješ v kruhu rodinném.

4 doDina doDina | Web | 17. července 2013 v 0:26 | Reagovat

[3]: Jo je to tak. jen mi nepřijde, že by to chuť do duševního splynutí úplně postrádalo. Spíš je to jen jednostranné - a řeší to tedy situaci v daný moment. Bohužel v lepším případě se s tím srovnají oba. V tom horší skončí napálení. Jako já.
kruh rodinný je fajn, dobře, že ho mám. Ale neřeší to všechno. Je to ulita. To je jasné.

5 Val O. F. Val O. F. | Web | 20. července 2013 v 16:09 | Reagovat

zajímalo by mě, jestli muži kvůli nám trpí tak, jako my trpíme kvůli nim. já si totiž myslim, že oni to takhle cejtit neuměj, ačkoli z tvýho příběhu částečně vyplývá, že ano.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama